Voel v dětství zažila velké neshody mezi Zemijcemi a Faejci. Poté však v klidných hlubinách lesa, jenž dávno stvořili samotní Fae, žila skvělý život v opravdu drobné vesničce s pouhou hrstkou dalších jedinců, co tvořili její rodinu. Každý v celé Astorii však moc dobře ví, že všechno jednou skončí. Ať už to dobré nebo špatné. Přišel den, kdy se objevili lidé. Vše bylo zprvu takové jako vždy, pro mladou Faejku žijící již dlouhá léta nerušeně v bezpečí snad až idilické. Nikdo netušil, odkud se najednou vzali, ale moc dobře si uvědomovali, o co jde. Otrokáři. Někdo je musel prozradit a oni si je vyhlédli. Jen čekali na správný moment. Voel si z toho dne pamatuje jen spoustu krve a její rodinu, co hnala své mladé daleko do bezpečí. Přežila jen ona a její malá sestřenice Tanya.
„Citlalli, děkuju, že jsi mě zachránila,“ pověděla tiše rozklepaná Tanya, „a promiň, že jsem po tobě vyjela...“
„Nic se neděje,“ usmála se na ni Voel. Běžela s ní do setmění. Brala Zemijce, ještě k tomu mládě, za velmi křehké bytosti. Proto měla potřebu ji zachránit a odnést do bezpečí. Sama už déle běžet nezvládala, tělo sláblo. Našla bezpečně vypadající místo, rozdělala oheň, aby udržela malého človíčka v teple a spolu k němu usedly.
„Mám strašný strach. Víš… viděla jsi někoho někdy umírat?“
„No, jo. Jsem skvělým lovcem po otci, i když on byl vždy lepší. Nejednou jsem byla na lovu.“
„Nemám na mysli jídlo. Ale lidi. Další Fae.“ Voel se rozšířily vyděšeně oči. Byla téměř dvakrát starší než malá Tanya a už trochu chápala jak to ve světě chodí a co se v něm děje. Byť hlavně z povídání. I tak si zažila své, jen to bylo velmi, velmi dávno. Dvanáctiletá holčička, zvyklá na šetrnou péči, to ale musela nést hodně špatně. „Viděla jsem umírat naše předky, naši rodinu. V tom místě, kde jsme doteď žily. Tam dříve bylo pusto. Lidé málem vyhubili pořádný kus lesa. Nebylo mi ani zdaleka tolik, co tobě. Matka mě chránila, zatímco si lidi dobírali naši, tehdy velkou, rodinu. Vzájemně se štvali tak dlouho, až se začali vraždit. Viděla jsem spoustu tvé krve, i té mé. Na druhou stranu to pro mě byl krásný pohled. Z našich těl jakoby se naší Matce vrátila všechna životní síla. Viděla jsi ten hustý les, že ano? To všechno je dílem našich předků. Až jednou umřu já, doufám, že po mě bude taky les. Nebo alespoň strom. Velký, krásný, silný strom se spoustou květin kolem.“ mluvila zcela otevřeně, poněkud zasněně. „I kdyby jen jediné stébelko trávy, byla bych šťastná.“
„Seš fakt divná,“ podotkla znechuceně Tanya, vrtíc nevěřícně hlavou. Začala však své sestřenici vykládat svou situaci, jak k té tragédii došlo a svůj výklad zakončila pláčem. Citlalli se snažila zachránit alespoň část své rodiny a ačkoliv Tanya nebyla tím nejlepším úlovkem, nedovolila by si opustit mládě. Starost již tehdy měla v krvi.
Dny ubíhaly dál trýznivě pomalu a mladá Faejka zjišťovala jak těžké je starat se o lidské dítě. Navíc o takové, co si prošlo traumatem a nedokázalo pochopit, že smrt je to nejpěknější, co jedince v životě může potkat. Na druhou stranu se zase tolik nedivila, sama své názory považovala za podivné, podle reakcí ostatních. To však po pár týdnech nebylo vůbec důležité. V první řadě Tanya onemocněla. Voel se ji snažila léčit bylinkami, o kterých jí rodina tolik vykládala, ale zdálo se, že nijak nepomáhají. Její stav se horšil. Po nějaké době se však dávala pomalu do pořádku. Jen odmítala jíst, co jí starší přinesla a často se bavila sama se sebou. Voel pozorovala změny v jejím chování. Zanedlouho připomínala spíše smyslu zbaveného blázna, než-li rozumnou mladou Zemijku. Věděla, že nemůže dále otálet. Její znalosti očividně nebyly ani zdaleka dostačující na to, aby zvládla své malé sestřenici pomoci. Nepomáhala ani její vlastní magie. Musela ji vzít pro pomoc tam, kam se tolik bála jít. Mezi lidi.
Za několik dní společně dorazily do města plného řek. Brzy se dozvěděly, že se nachází v Ilujance a k překvapení Voel - lidé zde nebyli ani zdaleka takoví, jací si myslela, že jsou. Utvořila si tak názor, že lidé jsou jistojistě stejní, jako všechny ostatní rasy. Různí s jednou společnou myšlenkou - určitě mají ty nejhorší úmysly - proto je třeba se mít vždy na pozoru. Kromě jejího vlastního druhu. S mnoha se sice nepotkala, ale věří, že právě Fae jsou k vlastnímu druhu nejpřívětivější. Tedy, alespoň to dávalo logiku. Co si lidé začali všímat chování společnice Voel, vyhýbali se jim obloukem. Rozhodla se proto vyrazit za město a právě tam se setkala s jakousi ženou, která tvrdila, že vyléčí malou Tanyu, ale nesmí být u toho. Všímala si, jak občasní kolemjdoucí oplývají jakýmsi odporem vůči neznámé. Jenže pro Tanyinu pomoc chtěla udělat naprosto vše a proto souhlasila, ignorujíc reakce druhých. Po pár týdnech se se svou sestřenicí setkala ve zdraví. Dožadovala se odpovědí, chtěla vědět, jaký lék pro ni ta podivínka připravila. Jedinou odpovědí však bylo to, že se brzy znovu setkají a bez dalšího slova zmizela. Nejdříve nechápala. Znamenalo to snad, že se Tanya plně nevyléčila? Vrátí se to, ať už to bylo cokoliv? Nutně potřebovala více odpovědí. Alespoň pro teď věřila jejím slovům, kdyby to náhodou přišlo znovu.
Strávila několik měsíců v Ilujance - zjišťujíc, že mezi zdejší obyvatele zrovna moc nezapadá. Měla štěstí, že narazila na jednu milou starší dámu, která byla natolik ochotná, aby ztracené Faejce pomohla. Naučila ji oblékat se a chovat se více lidsky, díky čemuž se zvládla zařadit do společnosti a příliš nevyčnívat jako nějaký ohrožený druh domorodce. Ukázala Voel, co je to práce, za kterou si vydělá peníze a že je k tomu někdy třeba i čtení a psaní - jiné, než to, co znala ze svého rodného místa. Získala mnohé nové dovednosti spolu se svou sestřenicí. Ovšem k informaci ohledně záhadné ženy, která vyléčila záhadnou nemoc se odmítala vyjadřovat. Poté, s pár našetřenými stříbrňáky a měděnými mincemi, se rozhodla vydat dál. Chtěla opustit město, a byla nasměrována přes Soumrakův hvozd do Zelené sedlinky.
Cesta nebyla nijak náročná do chvíle, než se během mnoha týdnů Tanyi začalo opět přihoršovat. Ihned poznávala ty samé příznaky jako předtím. Tentokrát už ji nezkoušela léčit, předtím to totiž nemělo cenu. Snažila se jít dál a pevně doufala, že se opět ukáže ona neznámá léčitelka. Začalo to však být horší a Voel si víc a víc uvědomovala, že už nemůže déle čekat. Musela sama zasáhnout a pokusit se zvrátit osud. Jenže cokoliv, co využila nemělo jediný efekt. Možná to akorát tak špatnému stavu přihoršovalo.
V jeden večer posedávala u ohně. Daleko od cest, kde by je jen těžko někdo hledal. Sledovala jak se již o rok starší dítko ubíjí několika hodinovým zíráním do ohně opodál. „Musíme to udělat,“ pošeptala najednou, „ano, musíme.“ Voel zbystřila nad jejími slovy, uvnitř cítila, jak se od základů mění a ničil ji fakt, že jí nedokáže nijak pomoci. Naslouchala dál, nedokázala však nesmyslnou zkomoleninu zvuků rozluštit.
„Tanyo?“ zkoušela ji volat, nereagovala. „Co musíš udělat? Co se s tebou děje?“ Hluboce se na ni zadívala. Dostalo se jí vražedného pohledu, z něhož šel mráz po zádech. Děsily ji černé skvrny ve tváři a tu a tam i po zbytku těla. Chloupky na krku a pažích se Voel bolestně ježily, snad se snažily strachy utíkat z kůže. Okamžitě vstala na nohy, připravujíc se na nejhorší. Zrázu po ní hodila kámen - takovou rychlostí a přesností - uhnula jen tak tak. Nechápala, kde se to v ní bere. Celé dny bývala strašně unavená a vždy na večer se stávala aktivnější. Nyní to bylo poprvé, co se rozhodla nějakým způsobem zaútočit. Pořád něco mumlala a v nečekaném momentu vyběhla proti své sestřenici. Voel uhýbala, snažila se jí nijak neublížit. Její běsnění ale nemělo konců. Sápala se jí po krku, zkoušela používat nehty, zuby, kteroukoliv částí těla a čímkoliv co měla po ruce. Chytala se jí, dávajíc znát svou sílu, kterou nikdy předtím neměla. Starší ze strachu tasila svou stříbrnou dýku, ani po pár řezných ranách její hněv neslábl. Nakonec jí podřízla hrdlo a zabodla dýku přímo do srdce. Ihned se vzdálila a s úděsem v očích sledovala, jak se lidské tělo na zemi dusí, nedostatkem kyslíku se zmítá, bolestí chraplavě křičí a sípe. Pozorovala, jak se z lidského těla vytrácí duše, jestli tam vůbec ještě nějaká byla.
„Vidím, že jdu pozdě,“ ozval se známý hlas. Sotva Voel k ženě zvedla zrak, už zasadila malému tvoru poslední ránu. Prováděla ještě něco, co už mladá žena nezvládala sledovat. Vystresovaná sotva dýchala, natož aby něco řekla. „Znovu se setkáváme, Citlalli.“ Pohlédla přes oheň na bělovlasou Faejku na jejíž hlavě se ocital pár uší. Nahlížela nazpět do prázdných očí. „Nemusíš mít strach, ani cítit lítost. Tuto malou Zemijku posedl Běs. Kdyby ses neuměla tak dobře schovávat, dorazila bych mnohem dřív a určitě ji ještě zachránila.“
„Já ji zabila?“
„Ne, Daeris. Řekněme: samo zlo. Ty sis jen chtěla zachránit život. A hle, podívejme se,“ přišla pomalu k ní, opatrně ji chytajíc za paži. Pod ramenem se táhl škrábanec, který se velmi rychle zanicoval. Žena začínala ránu bez dalších slov ošetřovat. Voel stékaly z očí slzy, pociťovala uvnitř odpornou prázdnotu. Chytila ruce ženy, aby přestala.
„Nech toho. Tváříš se, že je to vážné, nech mě umřít.“
„Neblázni a nechej mě pracovat.“
„Ne.“
„Citlalli, můžeš zemřít, když to neošetřím. Je to vážné, i když jsi Faejka a tvá krev má léčivou moc. Opravdu chceš zahodit všechno, co máš za sebou?“ vyptávala se opatrně. „Viděla jsi, co Běs dokáže. Můžeš pomoci ostatním, navedu tě k církvi. Můžeš se naučit léčit i to, co se jiným zdá neléčitelné. Pomoc se nám vždy hodí a ty jsi velmi silná, přímo na pomoc ostatním stvořená. Jiní by nakaženého nechali na pospas osudu, ať je to kdo je to. Ty jsi jiná.“ Snažila se promlouvat mladé Faejce do duše. Podařilo se, když pustila její ruce a nechala ji dokončit svou práci.
„Takže církev. Myslela jsem si, že vím snad všechno a přesto…“ s povzdechem zavřela znaveně oči. Byť v temnu za víčky viděla jak zabíjí svou sestřenici. Zapřisáhla se, že ji ochrání. Teď ji sama zabila.
Na druhý den jí Voel uspořádala obřad a pohřbila ji, uvědomujíc si, že to pro ni bylo zároveň vysvobození. Smutek ji s prázdnotou v srdci sžíral, ale teď mohla být mnohem volnější. V rukách svírala rudou stuhu, kterou malá Tanya dostala od rodiny. Stejně jako ona svou stříbrnou dýku. Uvázala si ji kolem paže na postižené místo. Dále následovala neznámou ženu patřící k církvi. Nevěděla o ní kromě toho vůbec nic. Teď už ale neměla nikoho a ona jí dala cíl. Přežít a pomáhat ostatním. Naučila ji starat se o svou ránu a taktéž lépe využívat přírodní medicínu. Se správnou léčbou vyléčila její ránu dříve, než dorazily do Zlatohlavu. Před tímto přístavním městem jí hodně vyprávěla o tom, jaké to tam je a taktéž jí poradila, aby si vydělala na plavbu lodí a dostala se k velmi vzdálené zemi s názvem Yoachin. Poté se měla dostat k pevnosti Bianica-Notte a nechat se přijmout jako učeň na Lékařské univerzitě. Nakonec se jejich cesty rozdělily a Voel zůstala sama.
Ve městě poznala nespočet zlodějů, podvodníků a dostala se do mnoha potyček. Nechala se často využít k práci, za kterou buďto dostala zaplaceno bídně nebo vůbec. Právě tam jí konečně došlo, že se musí víc obrnit a probít si vlastní cestu. Sice jí nevadilo vypomáhat a pracovat za potom, jenže s takovou se nezvládala uživit, natož získat možnost přeplout rozlehlá moře. Měla cíl a chtěla ho dosáhnout, jak ho s takovou uskuteční? Učila se proto obchodovat. Prodávala kožešiny, které zvládala bez větších problémů zpracovat již dříve. Lidi ji však ignorovali, první týdny měla sto chutí vzdát se. Tu a tam se však objevil někdo, kdo zájem měl a brzy se takových našlo víc. Zákazníci si oblíbili kvalitu zpracování a později uvítali i nádherné kusy masa. I tam se však nejednou spálila. Nejen, že jí dlouho trvalo navýšit cenu, mnohdy byla i okradena. Probrečela nespočet nocí, snažíc se obrnit a stát se mazanější. Jakmile zjistila jak funguje obchod a jak zvládnout vyžít v takovém nemilém koutu světa, přidala ke své nabídce i čerstvé bylinky, které po nějaké době prodávala i sušené.
Všechna tvrdá práce se jí nakonec vyplatila. Trvalo dlouhé roky, než si zvládla vydělat na živobytí a nakonec i na plavbu přes moře až do Yoachinu. Nabrala mnoho zkušeností, probrečela mnoho týdnů. Kvůli strastím, kvůli vzpomínkám na rodinu. Konečně se ale mohla s mořským větrem ve vlasech těšit novému začátku. Přes několik problémů na cestách dorazila docela zbídačená až do Bianici-Notte. Po pár dnech měla možnost setkat se správkyní Lékařské univerzity, která ji bez větších obtíží přijala díky jejím léčitelským schopnostem.