Koraen, původním jménem Luca, vyrůstal společně se svým starším bratrem Arwem v malém městečku v Yoachinu. Jeho rodina byla naprosto obyčejná a velmi, velmi normální. Jeho rodiče chovali koně, oba je přímo milovali. Měli dostatek peněz na to, aby si mohli dovolit vzdělání obou synů, přesto nežili v přílišném přepychu. Oba chlapci pracovali v maštalích téměř každou volnou chvíli a otec nad nimi držel přísnou ruku. Často se za jeho zády žertovalo, že by svým koním dopřál Fabio více, než svým synům. Samozřejmě to nebyla pravda, ale jejich otec nedával svým dětem lásku a náklonnost příliš najevo. Pro oba chlapce bylo největší pochvalou jeho uznalé pokývnutí. Jejich matka Tina byla jeho přesný opak. Vřelá, láskyplná a udržovala útulné teplo domácnosti s vytrvalou pečlivostí. Luca prožil vskutku normální a spokojené dětství. S bratrem měl tak dobrý vztah, jak jen sourozenci snad mohou mít. Arwe byl o rok starší a jeho vzor. Vzhlížel k němu snad více, než k jejich otci a oba chlapci byli prakticky nerozdělitelní. Přesto si nemohli být většími protiklady sama sebe. Arwe byl výřečný, plný života. Oplýval okouzlujícím šarmem a inteligencí na svůj mladičký věk. Snadno se učil, všímal si i těch nejmenších detailů. Narozdíl or Lucy dokázal myslet vždy o krok dopředu. Jeho mladší bratr byl mnohem méně výmluvný, ale o to více horká hlava. Spousta emocí se v něm prala v jednom velkém klubku a on ho sotva kdy dokázal zkrotit nebo vypustit napovrch ve srozumitelné formě. Často jednal ukvapeně. Ale stejně jako Arwe oplýval jakýmsi kouzlem, díky kterému nebyl problém, omotat si ostatní okolo prstu. Jeho starší bratr to dokázal pomocí chytrých řečí, pomocí své předčasné vyspělosti, která často ohromila jeho okolí. Lucovo kouzlo bylo mnohem prostší. Spočívalo v jeho andělsky dětské, nevinné tvářičce a pohledu. Působil jako bezradné štěně, nad kterým se všichni rozplývali. Trvalo ale dlouho, než se naučil využívat této své přednosti. Trvalo dlouho, než se přestal snažit být stejně výřečný, jako jeho bratr. Obecně se tyto věci naučil zvládat až po jeho smrti.
 

Jak totiž plynul čas, jeho poklidně normální život se během několika týdnů rozplynul. S bratrem byli zrovna u příbuzných v Depernicho, když se k nim dostala zpráva, že jejich rodiče jsou oba mrtví. Zasáhlo je to snad jako každé jiné dítě. A tak se z nich ze dne na den stali sirotci. Ujala se jich teta, která sama děti neměla. Navštívit rodné městečko jim nikdy nedovolila a Luca měl teprve zjistit proč. Dny ubíhaly pomalu. Oba chlapci stárli. Luca se naučil v tu dobu od tety hrát na flétnu. Bylo mu to alespoň částečným rozptýlením. Arwe se mu začal víc a víc vzdalovat. Mluvil o zvláštních věcech, sám nikoho neposlouchal. Začal být úsečný, nelítostný. V posledních dnech až agresivní. Od něj utržil Luca první ránu. Zasáhla jej hlouběji, než jen na tvář. Stručně řečeno, jeho starší bratříček to nevydržel a zbláznil se. Křehkou, nalomenou psychiku dorazilo pár dávek drogy, kterou mu nabídli vrstevníci. Snažili se ho vyléčit, ale marně. Vzpíral se a kopal okolo sebe. Jediný, koho skutečně vítal, byli psi. Nikdo nevěděl proč. Arwe měl psy vždycky rád, to Luca věděl. Ale tehdy je skutečně miloval. V noci utíkal do lesů jen v noční košili a několikrát se ho museli vypravit hledat. V sousedství mu tehdy začali přezdívat Vlkochodec. Jednoho dne v lese našli už jen jeho tělo. Vlkochodec odešel nadobro a Luca zůstal sám. Tehdy začal nenávidět psy. Byl to zvláštní pocit. V mladém, tehdy šestnáctiletém klukovi, se pral smutek, vztek a lítost. Netušil co sám se sebou a tak udělal tu nejhloupější věc, kterou mohl. Sebral se a odešel. Jak už bylo řečeno, často jednal neuváženě. Ale v tu dobu potřeboval cíl. Chtěl směr, chtěl konat, měnit svět. A tak se upnul na to nejsnazší, co bylo. Zjistit, co se stalo jeho rodičům. Vrátil se do rodného městečka a začal postupně zjišťovat, co se stalo před pěti lety. Nepoznali ho a když se někdo ptal na jeho jméno, představil se jako Vlkochodec. Postupně se mu podařilo poskládat mlhavý obrázek o jeho zemřelé rodině. Údajně cosi - nebo kdosi - jeho rodiče roztrhal a zabil. Detaily nebyly příliš známé. Vědělo se jen to, že jednoho krásného večera šlo poklidné městečko poklidně spát a když se další ráno vzbudilo, v hřebčíně našli pouze masakr. Koně byli do jednoho mrtví, roztrhaní na kusy, vnitřnosti poházené okolo, stěny vypadaly, jako by je někdo vymaloval krví. Byl to děsivý pohled. A manžele Bahomenovy našli v podobném stavu v jejich ložnici. Co se nikdy nenašlo, byla hlava Tiny Bahomen. Fabiova se houpala na zničeném lustru.
 

Mladého chlapce ta zpráva zdrtila. Chtěl jejich pomstu, chtěl se bít. Ale sám neuměl nic, což mu svět také brzy připomněl. Dosud žil pod ochranou své rodiny. Sám nebyl nic, neuměl se o sebe postarat. Uměl sice číst a psát, měl znalosti, ale ty mu byly k ničemu. Neuměl se prát, neuměl se orientovat, neměl peníze. Neměl nic. Hned v prvním městě ho okradli. Skončil i bez bot a Yoachimské zimy nejsou příliš vlídné. Byl by někde na ulici umrzl, ale tohle byla ta chvíle, kdy ho našel hrabě Valentino Moretti. Sběratel umění, který, na krvepijce, vedl poměrně klidný života na svém malém panství. Luca nikdy nezjistil, proč se ho Nocturna tehdy ujal. Nikdy se neptal. Byl rád, že má střechu nad hlavou a trochu peněz. Sloužil mu několik let a ve stínu jeho života poznal všechna možná zákoutí nového života, sto tisíc chutí vína i ženy. Na jeho roztomilou tvářičku se nechalo nalákat hned několik dívek a on toho ve víru puberty hojně využíval. Ve volných chvílích se začal učit ohánět mečem a rozdávat rány. Občas se mu podařilo ukořistit pár knih. Žilo se mu zase dobře. Bylo to někdy tehdy, kdy Valentina požádal, aby jej proměnil. “Když to udělám, zůstaneš zavřený v těle kluka, vážně to chceš?” To byla odpověď, které se mu dostalo. To nepromyslel. A tak se s tou stejnou prosbou vrátil až o několik let později, ve svých šestadvaceti letech. V době kdy už se dávno necítil jako kluk. Jestli tak vypadal nebo ne, by musel posoudit někdo jiný.

A tak, za noci plné alkoholu a jiných rozkoší, se Luca dotekem prahu smrti vzdal rudé krve, jen aby se vrátil se zpátky se stříbrnou. Jeho začátky byly neslavné. Dokonce přímo katastrofální. Nedokázal se udržet na uzdě, každou svou přesnídávku usmrtil. Běsnil touhou po krvi, která místy hraničila s šílenstvím. Naštěstí nad ním držel Valentino svou ochrannou ruku, takže se z většiny problémů dokázal vyvléknout, aniž by se ho někdo pokusil zabít. V jednom ze svých zuřivých záchvatů zabil koně. Připomnělo mu to hřebčín nasáklý vůní krve. Obrazy výjevů, které se mu zhmotňovaly před očima při vyprávění osudu jeho rodičů. Tehdy se začal koním vyhýbat. Pod vedením starší Nocturny se pomalu začal učit krotit své vášně. Přijal jeho rodové jméno a Valentino mu vtiskl jméno Koraen. Vytvořili si mezi sebou poměrně blízký vztah, jelikož od jeho proměny jej Valentino bral jako svého syna. Jeho panství skýtalo dostatek prostoru na to, aby si nově zrozený Raen mohl sáhnout na každou část svého nového já. Zkusil si toho hodně. Hodně se taky naučil. Jeho nově nabyté a jakž takž ovládnuté schopnosti pro něj představovaly novou dimenzi, která ho fascinovala a nikdy ho neomrzelo ji stále pokoušet. Vrhal se bez váhání na hranice svých schopností a výdrže. Nejednou se mu to také vymstilo. Při jednom nemilém pokusu o Odhmotnění se sice zvládl poskládat dohromady, nicméně zůstal napíchnutý na větvi. I s rychlým hojením trvalo pár týdnů, než mohl zase vesele běhat. Od té doby Odhmotnění nezkoušel a příliš mu neholduje. Mimo to si ale svou novou existenci vychutnával plnými doušky. Alkohol, krev, sex, svět byl pro něj nekonečná hra. Objevil, že krátké dýky a vrhací nože, obecně malé zbraně schované všude možně po kapsách, jsou mu mnohem pohodlnější, než meč, ačkoli v zacházení s ním nebyl zas tak marný. Vrátil se mu zpátky ten ostře sarkastický humor. Rozvázal se mu jazyk, začal být mnohem výřečnější. Vytvořil novou verzi sama sebe, se kterou se mu dobře cestovalo. Ale po několika desetiletích, která uplynula mnohem rychleji, než čekal, se k němu pomalu začala dobývat nuda. Přestal běhat za zábavou a přimknul se blíže k Valentinovi. Pročítal knihy, poznával svou novou rasu a rodinu z teoretické stránky. Dozvídal se detaily o historii mezi rody. Chodil se svým Stvořitelem po výstavách a k jeho radosti se vrátil ke hře na flétnu. Ale ani koukat na obrazy nevydržel příliš dlouho. Na popud hraběte si vzal do hlavy, že se stane Naháněčem Kontilliánské církve. Jeho zemijští rodiče byli silně věřící lidé. Ačkoli v něm se víra příliš neusadila, nejspíš mu běsové připomínali to, co se jim tehdy stalo. Z té pohnutky se začal učit ovládat svou krev do toho bodu, kdy byl efektivně schopný vytvořit svou vlastní Crios, delší tenkou dýku, a bojovat s ní. Trénoval tehdy skutečně tvrdě, byl to nakonec první cíl, který si stanovil od svých šestnácti let. A povedlo se, s využitím vlivu svého Stvořitele se mu podařilo ukořistit post naháněče. Zakousl se do toho. Doslovně. Byl na několika výpravách, které mu vštěpily více zkušeností, než celá ta léta u Valentina. Naučil se částečně zchladit svou horkou hlavu a navíc si vybrousil stopařské schopnosti. Zdokonalil se v boji se svými noži a dýkami, získal k tomu obratnou mrštnost a navíc se naučil být co nejméně viděn, když je to nežádoucí. Lov na běsy mu dal první skutečný směr v životě, první, který mu dává smysl.