Koho by napadlo, že příběh půvabné Lavinie začíná v bahně a špíně. Narodil se v Porte-Sagri jako špinavý syn ještě špinavějšího námořníka, který byl neustále pryč a jeho matka byla většinu času opilá někde v rohu místnosti. V té době se jmenoval Farren. Vychovával ho sám přístav. Kradl a díky své tvářičce, prořízlé puse a dlouhým prstům získával věci, které mu následně dostaly do kapsy pár drobných. Bohužel se pohyboval v dosti pochybných kruzích a i přes veškerou opatrnost se dostal do situací, na které by rád zapomněl. Nejhorší však byl čas trávený doma s jeho matkou. Neustálé ponižování, nadávání a bití. Měl nepěkné modřiny i menší řezné rány od střepů. Když otec přišel domů, vždy utekl, jelikož se to nedalo poslouchat. Matce se podařilo přivést na svět ještě dvě mladší sestry než zemřela. Doslova se utopila v alkoholu. Farren musel začít pracovat a dělal různou špinavou práci. Drhnul lodě, pral prádlo a kradl. Otec jim nechával nějaké peníze, ale každý měsíc nosil méně a méně. Nakonec se nevrátil a Farren se sestrami měli cestu plánovanou do sirotčince. Farren však utekl a nechal sestry svému osudu. On sám se schovával v temných zákoutích přístavu, než si jednou v noci vybral špatný cíl. Muž vypadal jako mladý obchodník - velmi pohledný a přitažlivý. Netušil, že se jedná o nocturnu a pod tou krásnou maskou se skrývá zrůda. Ukradl mu měšec s penězi a na cestě do své skrýše vítězoslavně sevřel váček pod košilí, ale byl sledován. Ve svém rádoby bezpečném místě ho ten muž napadl. Jediné co ho zachránilo před jistou smrtí, byla jeho tvář. Nocturna ho nejdřív zbil, než se mu zakousl do krku nechal jeho život viset na vlásku. Když se Farren probral, ocitl se v malém panství v Artrozsce jako nový otrok krve zdejšího pána. Očividně byl jeho oblíbený a držel si ho při těle. Až moc. První měsíc v novém domově se ocital v jistém deliriu, kdy se houpal mezi stavem krátkodobé bdělosti a naprosté tmy. Modřiny a kousance měl snad všude, krom obličeje. Oblékal ho do hezkých šatů a dbal na jeho vzhled, pokud byl takto vystavován. V soukromí se však stával jen hadrovou panenkou, se kterou si nocturna dělal co chtěl. Vše se změnilo, když si nocturna přivedl novou hračku. Mladíka podobně pohledného a zženštilého, jakým byl Farren. V tu chvíli ucítil ve své hrudi drobný plamínek naděje. Moc dobře věděl, že ho pán sídla bude chtít naposledy vycucnout do poslední kapky, ale on s jeho plánem nesouhlasil. Nebylo času nazmar, ale v tom stavu v jakém byl neměl moc možností. Vypadal jako kdyby měl každou chvíli skočit do hrobu. Povedlo se mu utéct jen díky tomu, že se vešel do bedny. Říkal si, že buď umře rukou toho blázna nebo se udusí. Jeho cesta nakonec skončila, ale on si z toho nic nepamatoval. Nejspíš musel cestou usnout...

Probudil se v Depernichu. Ležel na lůžku, ale k jeho úlevě byl obklopen zemijci. Ujal se ho obchodník, který nečekal, že ve svém zboží najde rovnou celého chlapce. Byl to zvláštní chlapík, kterému však nedělalo problém uživit jeden hladový krk navíc. Čím více Farren nabíral sil, tím víc si ho obchodník prohlížel. Obchodník s ním vskutku neměl zlé úmysly, ale nemohl si ho u sebe nechal napořád. Farren nebyl schopný nijak pomáhat. Byl to jen sedmnáctiletý mladík, kterého vychovávala ulice a nakonec zneužívala nocturna. Neuměl naspat ani své jméno. Uměl být akorát drzý a krást. Jednoho dne s ním přišel ještě jeden muž. Představil se mu jako Gabriel. Vysoký, štíhlý, starší muž s šedivým pruhem vlasů v černých kadeřích. Černé oči upřel na mladíka a usmál se.
„Měl jste pravdu,“ pronesl a nabídl Farrenovi ruku. „Vypadá jako princezna a jako s takovou by se s ním mělo i zacházet.“ Soužití s Gabrielem bylo však peklo – musel se začít učit. Gabriel byl učitel a pracoval pro jistou madame V. Velmi důkladně mu vysvětlil, že jeho cesta nevede ke svobodě, kterou si asi představoval. Nemusel se však bát, že skončí jako otrok připoutaný k posteli. Farren byl i tak naštvaný, že ho obchodník doslova prodal jako kus masa. Mohl ho nechat odejít a on by si v Depernichu nějak poradil. Gabriel neměl v plánu mladého zemijce pustit i přes veškeré mladíkovo naléhání a pokusy o útěk.
Jejich cesta skončila v podivném kamenném městě jménem Edenford. Farren se s madame V setkal až po několika měsících, kdy se pod Gabrielovým dohledem zkulturnil a nabral dost tuku, aby připomínal člověka. Toho času se seznámil se skrytým světem Dvora divů. Každá mince má dvě strany a Edenford měl Dvůr divů. Spletitá síť kriminálního podsvětí vedený madame V. Dvůr se stal útočištěm pro mnohé, ale nic není zadarmo. Vivien byla velmi objemná žena rozvalená v mohutném křesle a její pohled spaloval každou duši, která se odvážila se ji postavit. Velmi děsivá, svírajcící osud mladíka ve svých dlaních. Byla mocná a vedla Dvůr divů již mnoho let. Farren už od pohledu poznal, že není zemijec. Už měl ty nocturny zaryté pod kůží.
„Tvým osudem není se plazit po kolenou a sklápět pohled k zemi,“začala Vivien a k překvapení všech se postavila. „Povstaneš a budeš jedním z nás. Budeš kráčet s hlavou vztyčenou. Dvůr divů vítá zbloudilé duše a povznese je. Budeš mít nový život, ale ne zadarmo.“ Masité prsty se mu ovinuly kolem útlého krku. „Tvým osudem jsem já.“
Farren se stal nocturnou. Stvořením, které ho děsilo ve snech. Pohrdal jimi a nyní musel žít jako jednou z nich. Jako nocturie byl vskutku hladový, divoký a nenasytný. Vivien dopřála své nocturii vše potřebné, dokud Farren nezačal opět vnímat. Byla pro něho matkou a mentorkou, ale veškerou následnou výchovu a vzdělání nechala na Gabrielovi a dalších věrných. Vivien pro něho měla práci a on, jakožto poslušný syn/dcera, vše plnil. Staral se především o obchody a plynulý tok peněz. Edenford představoval maják pro obchodníky na úpatí hory trčící uprostřed Yoachinu. Učil se a začal pracovat i jako kurtizána pod jménem Lavinia. Oblékal se do ženských šatů, líčil se a převtělil se do ženské bytosti, která mámila a zneužívala důvěřivé hlupáčky. Velmi rád si s nimi pohrával s hořkostí v ústech, když si uvědomil, jak... krvepijské jeho chování bylo. Ne všichni zcela přijali fakt, že se pod vším tím pozlátkem a krásnou tváří skrývá muž. Nechodí tak však pořád, ale jméno Lavinia používá již zcela běžně.
Během pár let dokázal dohnat mnohé své nedostatky a začal se věnovat botanice a alchymii. Má rád ten pocit, když má navrch a není ten slabší. Kdykoliv má jen špetku moci nad někým jiným, využije toho na sto procent. Dalo-by se říci, že ta nejkrásnější květina je i ta nejjedovatější.
Co se týče jeho povahy, je velmi úskočný a nepředvídatelný. V běžných situacích se jeví jako příjemná společnost. Vždy upravený v krásném oblečení s líčením, které by mu záviděla nejedna dáma. Působí velmi rozumným a sečtělým dojmem. Svou práci dělá svědomitě, jelikož mu nic jiného ani nezbývá, ale nestěžuje si. I nadále se zaplétá do různých leváren, ať už jako zvěd dvora nebo na své vlastní triko. Rád strká nos kam nemá a získává informace. Má tak dobrý přehled o dění ve městě i mimo něj. Navíc každá informace má svou cenu a některé mají cenu zlata. Nejednou si tak přišel na pěkný balík ryntů.
Pravdou však je, že rád ubližuje lidem. Dokáže být velmi hrubý, jedovatý a kousavý. Svést a následně rozcupovat ostrými slovy i svým vlastním tělem. Bohužel si nemůže moc vyskakovat, jelikož má Dvůr svá pravidla a je zakázáno zabíjet klientelu, pokud to sám Dvůr nenařídí. Všechno to začalo, když sváděl hlupáky se svou novou osobností, které dal jméno Lavinia. Ve chvíli, kdy se někdo chytil do jeho pasti, nebylo snadné utéct. Mučil je různými způsoby. Dělal na nich pokusy s omamnými látkami z různých bylin. Krmil se na nich a sledoval jejich bolest s neskrývaným zájmem. Jeho běsnění musela zarazit samotná madame V. Svých démonů se však jen tak nezbavil a dál, kdykoliv má příležitost, vymačkává z ostatních bolest kapku po kapce. Jednou měl dokonce i domácí vězení, jelikož se objevilo pár případů otrávení a všichni ho měli za pachatele číslo jedna, dokud se nenašel skutečný viník. Lavi byl fascinován jeho prací a  popravě mu ukradl pár receptů a surovin, které se našly u něho doma. Jeho největším strachem je bezmocnost. Děsila ho představa, že by opět skončil jako něčí otrok. Velmi rád srazí hřebínek každému, kdo se nad ním začne povyšovat. Je to velmi hrdý tvor stále zmítán hněvem a strachem ze své minulosti, kterou má stále čerstvě vrytou do paměti. Možná vše bude jiné, až tu bolest otupí čas.