Max se narodil do rodiny šlechtice Lea Lamerciera, který byl i hlavou tohoto rodu. Už od mladého věku tedy byl vedený k tomu, aby měl povědomí o povinnosti, cti, úctě a také loajálnosti. Jeho rod nebyl nějak bohatý nebo vážený, už jen i kvůli tomu, že země je zcela oddána víře jejím představitelům, tudíž vznešené jméno, které se pojí s bývalou historií je už spíše tak jenom pěkná na okrasu, jediné, čím přispívali muži z tohoto rodu bylo jejich schopnostmi meče, které poskytovali pro účely od ochrany svatých míst, pokud se jednalo o obyčejné lidi, byli využívání spíše jako nájemná síla, popřípadě pro účely církve se stávaly řadovými vojáky, pokud církev nerozhodla jinak. Za normálních okolností by se i Max sám učil boji a všemu potřebnému pro přežití od mužů jeho rodu, ovšem již od jeho narození, kdy se narodil mužský potomek, měl jeho otec v úmyslu jediné, získat muže přímo ve středu církve a rozšířit povědomí o jejich rodu a tím pomohl znovu přinést váhu jejich jménu. Jeho informovanost o církvi, jejich praktikách a formách výcviku věděl pramálo. Všichni pouze znali období, kdy byli děti odvedeny od rodičů.

„Muž beze cti, je muž odsouzený k neúspěchu. Muž si stojí za svým slovem a neustupuje od něj. Muž pro své milované a pro slabší bojuje až do samotného konce a nehledí na vlastní strach a obavy.“

 

Jeho otec si moc dobře uvědomoval, že má jenom omezený čas, než bude syn odveden církví, proto se rozhodl, že i jako hlava rodu se bude plně věnovat jemu jako jeho osobnímu „projektu“. Leo žil vždycky v domnění, že každý se může stát kazatelem a každý může být v církvi velkým bojovníkem. Věřil tedy svému úsudku i bohu, že i jeho syn je toho hoden a že určitě bude jeho syn úspěšný. Od 5 let až do svých osmi byl Max vzděláván v základních dovednostech, čtení, psaní, počítání, když se nevěnoval studiu, probíhala u něj výchova podle starých pravidel etikety, které běžně fungovalo mezi šlechtou. (s tím se pojilo i umění neříkat vždy kompletní pravdu, vyzradit pouze tolik, kolik je třeba, správně pokládat otázky a zvládat kritiku i slovní útoky). Po studiu byl veškerý jeho čas poté věnován fyzickému výcviku, obzvlášť odhalováním technik jejich rodu a předávání bojových zkušeností otce na syna. Zlomeniny, modřiny, otlačeniny byly pro něj každodenním chlebem, které ovem měly posílit jeho tělo a ducha. Otec nebyl krutý nebo násilný, pouze synovi od malého věku již ukázal, že se s ním svět nebude párat a že on by se neměl párat s ním. Ačkoliv to Max tehdy jako malý kluk nechápal, otec chtěl pro něj jen to nejlepší a vlastně i vítal možnost, že by ho chlapec nenáviděl, aby potom vazby na jeho rodinu nebránili v jeho růstu u církve.

„Přijde den, kdy bude tvá odvaha, píle i síla postavena před zkoušku. Až tento den přijde, věz, že na něj budeš připraven ať už mým přičiněním, nebo církevním. To ti slibuji, Maxi.“

Nastal zlomový okamžik v Maxově životě. 8. léto jeho života, čas, na který vyčkával on i jeho otec a který byl nejhorším dnem pro jeho milující matku. Přes všechny nářky a protesty i obavy o svého chlapce, byli oba muži rodiny rozhodnuti, že toto je ta správná a jediná cesta na kterou se musí chlapec vydat. Na osobní vyžádání jeho otce dorazil kurýr církve, který si odvedl Max pro jeho výcvik na kazatele. Tím začíná jeho příběh v řádu.

„Tvé jméno nic v řádu neznamená, poznáš mnoho hochů ze známějších rodů tak i ty nejobyčejnější muže, kteří viděli jen tuto cestu v jejich životě. Tvým úkolem není povyšovat se nad kýmkoliv, vzpomínej, že důležité je vládnout svými emocemi stejně precizně jako i vládnout mečem. Navíc… Nikdy nevíš, který z těch mladých hochů jednou může být tvůj zachránce nebo bratr ve zbrani.“

Život Maxe v řádu byl pro něj skoro obdobnou rutinou, kterou zažíval celé své mládí, když byl v otcově područí, nevadilo mu brzké vstávání, nevadila mu obyčejná práce. Nebyl žádným způsobem zhýčkaný, tudíž by se nedalo říct, že by byl jakýmkoliv způsobem problémovým novicem. Uposlechnutí příkazů mu bylo přirozené stejně jak dýchání. Pokud se už s někým dostal do sporu, nedával svým soupeřům znát, jaký je zdatný nebo jak napřed může oproti nim být. Většinou tyto spory dopadali tak, že byl mladý Maxmillian seřezaný jak pes. To mu však nebránilo plnit jeho povinnosti a ve bral pouze jako posilování jeho fyzické a duševní stránky. Tréninky boje pro něj byly asi nejzajímavější částí dne. Ačkoliv techniky učené řádem nebyly špatné a pomohly mu skvěle projít a zopakovat si své základy, které se kdysi dávno učil, když měl možnost, trénoval vlastní techniku, aby mu nezakrněla a to i u příležitostí, kdy měl vykonávat zcela jinou činnost, takovéto situace se samozřejmě neobešli bez fyzického trestu od starších bratří.

„Je pouze má povinnost a povinnost vůči mé rodině a víře. Snesu veškeré strasti, které mi budou stát po roky výcviku přede mnou. To je mé přesvědčení, to je to, kým chci být.“

Zlomový okamžik v životě každého novice, když přijde jeho 20. rok života. Finální zkouška, která ukáže a prověří každého jednoho z nich, den rituálu Malekai… Mnoho noviců včetně našeho hrdiny nemohlo ani dospat. Tohle byl ten moment, kvůli kterému zde tito mladí lidé jsou. Ve velkém klášteře Svaté Trojice se sešli služebníci církve, aby byly u této velké události, kdy se k jejich snahám a boji proti temným silám zla připojí noví bratři požehnáni Malekaiem. Cítil, že byl připraven. I přes desítky párů očí, které jej nyní pozorovaly a čekaly, jak zkoušku ustojí, byl psychicky i fyzicky připraven na to, co se bude dít. Po všech přípravách nyní přišel onen čas, Max přistoupil, aby si mohl vysloužit své znamení na ruce. Oheň, pálení, bodání, stahování svalů a proudy elektřiny snad v každém nervu jeho těla. To vše a zároveň skoro jako by i nic cítil v okamžik, kdy se znamení snažilo vstřebat do jeho těla. Hlava v mrákotách, oči hledící pouze k stropu, zuby drkotají, je těžké se i jen nadechnout, protože mu připadá, jako by nadechoval sopečný popel plný ohně, přesto však neupouští ani hlásku náznak bolestného stenu. Nohy jej už neunesly, on nyní klečí, drže svou ruku, která už jako by ani nebyla součást jeho těla. Po několika minutách bolestivé agónie se jeho zrak zamlžuje a on má pocit, jako by jeho tělo opouštěla jeho duše. Bolest ustupuje, on se zvedá na rovné nohy, z posledních sil zvedne svou dominatní ruku nad hlavu v pozici jako když drží nad hlavou meč, který míří k obloze. Leckdo by mohl být ohromen tím, že mladík ještě neupadl do mdlob, které měly být ukončením u každého novice po rituálu. Byl by to krásný příběh jak pro nějakou legendu Vyvoleného, jenže tomu tak nebylo, po tomto zesláblém gestu se mladík zhroutil k zemi a hlavou se udeřil do kamenné podlahy, kdy si rozřízl obočí nad pravým okem. Jizva po tomto mu již navždy bude připomínat tento den.

„Je toto můj konec? Přijde mi, že cítím jenom bolest, tak nesnesitelnou bolest… Nebyl jsem snad toho hoden? Čím jsem se tak znelíbil bohu… Je tohle… Smrt?“

K jeho štěstí si smrt pro něj ještě nepřišla. Místo toho se probudil na ošetřovně pouze s ovázanou hlavou. Rozhlédl se kolem, viděl kolem sebe ještě několik jeho známých, kteří ještě leželi, spali nebo byly úplně mimo tento svět. „Zajímavé divadlo, co jsi tam předvedl, mladíku.“ Zaslechl Max zničehonic postavu nalevo od jeho lůžka. Ze stínů vyšla postava s mečem u pasu, neupraveným vzhledem v kožené zbroji. Muže nepoznával z žádného z tréninků, kterými procházeli jako novicové. „Horác Knecht jméno mé. Přišel jsem, abych ti osobně pogratuloval k úspěšnému absolvování rituálu. Zároveň jsem ti také ve své velkodušnosti a dobrotivosti přišel oznámit, že ode dneška a do doby, kdy se naše cesty rozdělí, budeš mým učněm, kterého zasvětím do tvých nových schopností. Těším se na spolupráci a dobrodružství, která budou před námi.“ S těmito slovy a obrovským úsměvem na tváři k němu muž natáhl ruku. Tak poznal Maxmillian svého mentora, Horáce.

„Co je to za zápach? To je snad alkohol? To mi dávali nějakou tinkturu nebo zábaly na alkoholové bázi. Proč je ten smrad, ale až tak moc silný. Proboha… Ten zápach jde od Horáce!“

Pět let uteklo jako voda. Za tu dobu se již mnohé stalo. Kromě základního výcviku v používání základní moiry, na které stálo celé vymýtání, které kazatelé prováděli, dostal mladík od Horáce lekce i o tom, jak přežít v divočině a jakým způsobem se dá sledovat potenciální kořist, jak nejlépe sbírat informace o svém okolí a oblasti, ve které se člověk nachází, jak číst v mapách a poznávat život kolem sebe a co příroda může nabídnout. Ač přes mnoho chyb, které Horác měl na svém charakteru, včetně i častého přihnutí si z jeho čutory s vínem, mladík jej nikdy nijak neudával ani neměl potřebu něco takového dělat, ke svému mentoru měl velký respekt a byl mu loajální. Ač kvůli této loajalitě už několikrát tahal jeho zadnice z problémů, do kterých se Horác namotal nebo se dostali do situací, které jako svatí muži by jen těžko vysvětlovali. Co do boje, Horác jej neměl co učit v momentě, kdy spolu jednou trénovali a Max mu předvedl své skutečné dovednosti s mečem. Po pár přeražených žebrech a zápěstí překrouceném tolikrát Horác pochopil, že to nebylo jenom štěstí začátečníka, když jej při jejich prvním duelu porazil. Celé vlastně jeho putování s Horácem mu přišlo úplně zvláštní. Mezitím, co mnoho kazatelů provádělo úkoly převážně kolem Lyngstadu a Yoachinu, Horác byl posílán dost i na mise na Yáchely na žádost kardinála a mnoho dalších mísí mimo hlavní oblasti církve. Později mu bylo vysvětleno, že Horác vyniká tím, že jeho průzkumné mise jsou vždy založené hlavně na tichém a nenápadném přístupu. Ovšem cestováním s ním se Maxovi otevřel velmi svět, ve kterém žili a on si vybudoval jisté povědomí o mapování a kartografii. Všechny tyto cesty a území, které navštívili si poté moc rád zaznamenával do takového svého osobního lexikonu spolu s jeho vlastními myšlenkami.

„I přes to vše, co si jiní kazatelé mysleli o Horácovi, já si k tomuto muži svým způsobem našel cestu. Nepatřil mezi žádné obrovské vzdělance, jeho slovník byl prostý, nepocházel z žádného významného rodu, přesto je mi přítelem, mentorem a osobou, kterou respektuji a jeho moudrost spočívala v nespočtu zkušeností, které za ty roky nasbíral. Je až zvláštní, jak se mi nyní vrací slova mého otce.“

Ještě 2 roky mladík strávil se svým mentorem, pak se odebral na hlavní štáb do Depernižské katedrály v Yoachinu. Měl možnost se naučit novým technikám, rozšířili se jeho znalosti ohledně schopností moir. Krátce řečeno, Horác si vychoval vlastního stopaře a infiltrátora, který už v některých oblastech dokázal předčít i svého mentora. I tím se vlastně zpečetil jejich společný osud a jejich cesty se museli rozejít. Sám Horác již podal oficiální dopis, ve kterém vysvětlil, že již nemá mladého kazatele co pořádně naučit a že nyní je na čase, aby se on sám vydal po vlastní cestě a připravoval se na boj proti temnotě. S tímto se nyní Max stal oficiálním kazatelem, který již mohl mít vlastního novice pod svou ochranou a který již mohl plnit vlastní mise. Nikdy nezapomene na to, co mu Horác předal a jakým způsobem se k němu choval a jak jej přijal. Byl připraven sám přispět k tomuto cyklu učení a trénování. Realita jej ale pleskla po tváři. Když nyní Maxmillian nebyl v područí Horáce, dostával přesně takové úkoly, kterým se dříve vyhýbal nebo jich neměl tolik absolvovaných, jako někteří jiní v jeho věku, kteří neměli štěstí na takového mentora. Na to si však nikdy nestěžoval. Byl rád za každou práci a pomoc církvi, neboť jeho život i meč nyní patřili právě tomuto řádu a tomu, čemu věří. Mezi kazateli se mu se sarkasmem a pobavením v hlase přezdívalo: „Meč Víry“ jako narážka na jeho namyšlenost při rituálu, kdy si myslel, že bude velkým hrdinou, který ani neomdlel. Mezi novici nebo řadovými vojáky byl ale známý spíše jako Stopař, kvůli jeho neskutečným výsledkům při misích spojené s činností rozvědky či vyhledávání nepřátel církve.

„Můj meč bojuje pro církev, můj život je spojen s životem a existencí církve. Mé odhodlání a má čest je plamenem, který zažene veškerou temnotu a ochrání ty, jenž jsem se zaslíbil chránit a bránit je. Tak přísahám, dokud budu mít ruce, které udrží můj meč, nohy které ponesou tíhu mého slibu a vzduch v plicích, který dokazuje, že ještě žiju.“

Po dalších 4 letech se nacházíme nyní v současnosti, kdy je jedním ze služebně starších kazatelů, kteří bojují proti zlu, které se snaží skrýt před silou církve…