Moriino dětství bylo prakticky jako každé jiné. Od doby, co se naučila mluvit, se motala kolem rodinné farmy kousek od Charmilu, ať už pomáhala u zvířat, trhala plevel ze zahrádky, nebo pomáhala mamince v kuchyni vařit. Byla jako malé pometlo, všude, nahlas a hlavně rychle. Všichni ji milovali a to, že měla v tak mladém věku odejít, je všechny těžce ranilo. Racionálně tomu samozřejmě rozuměli, bylo neskutečně vzácné, narodit se s dotykem magie a dávalo smysl, že se Církev snažila získat veškerou pomoc, kterou získat mohla, přesto to na situaci nic neměnilo. Nechtěli se jí vzdát, došlo dokonce i na pěsti a ostrá slova, nakonec se však otec smířil s tím, že když už nic jiného, má šanci získat vyšší pozici, než by měla jako dcera obyčejného, i když bohatšího, farmáře. Samozřejmě pokud přežije, ale to jen viselo ve vzduchu, nahlas to nikdo nevyslovil. Možná jí nechtěli vyděsit ještě vice, než už byla, možná si to jen nechtěli připustit. Chtěli doufat, že se snad k nim jako dospělá vrátí? Možná, pravdou však bylo, že po všech těch letech stesk zmizel a jednu rodinu nahradila druhá, větší, spřízněná ne krví v žilách, ale krví prolitou za stejnou věc. Byla si však jistá, že její mladší bratříčci si povedou přinejhorším stejně, jako by si doma vedla ona sama. 

Výcvik v Krásnohradském opatství, ze začátku velmi krutý, neboť se v žádném případě nebyla schopná soustředit, se postupně uklidňoval, jak dospívala. Většina proběhla bez zvláštních událostí, jediné, čím se všem, jak ostatním dětem, tak učitelům, zapsala do paměti, bylo to, že si neustále četla, i během lekcí, a přesto vždy věděla správnou odpověď. Nevěděla, zda to bylo tím, že stále měla problém dlouhé hodiny poslouchat a zapisovat si. Nebo jen zkrátka cítila, že chce vědět víc, než jim starší kazatelé řeknou. Možná obojí, důsledkem však bylo, že se nebála zeptat, když jí něco nesedělo, a hádat se, když věřila, že je odpověď jiná. To jí sice vyneslo několik ostrých pokárání, protože se ale vždy držela více méně v hranicích slušnosti, nikdy nedošlo k přísnějšímu potrestání. Možná i proto, že na rozdíl od mnoha ostatních, budoucích kazatelů, alespoň měla o výuku zájem a netěšila se jen na to, až bude moci bezduše mlátit mečem, ať už cvičný cíl, nebo někoho jiného. 

Další věc, kterou se odlišovala, byly její černé vlasy, které si jako jedna z mála astrálů, budoucích astrálů ženského pohlaví nechala dlouhé a obvykle i rozpuštěné. Snad i kvůli tomu si znechutila výcvik soubojů, kdy kromě toho, že si je musela stahovat, jí vždy brzdila její ne zrovna svalnatá, postava. Nakonec se však naučila zkombinovat svou rychlost a skvělou paměť teoretických způsobů boje dost dobře na to, aby prošla, ač mnohdy to bylo těsné. Byla si však dobře vědomá, že není a nejspíše nikdy nebude mistrní v šermu. A zcela upřímně se o to ani nesnažila, pokud dokázala přežít a postarat se sama o sobě, stačilo jí to. Jednoduché moto „poraz do porazit zvládneš a před silnějším uteč“ se jí zatím vždy vyplatilo. 

Stejně, jako si okamžitě znechutila souboje, se okamžitě zamilovala do střelby. Prakticky tak nebylo možné najít někoho z kadetů, kdo by střílel lépe, než ona, ať už z kuše nebo luku. Po obřadu zasvěcení však dostala možnost vyzkoušet pušku, a od té doby o vlastnictví jedné z nich snila. Během let, které strávila jako novic, doprovázela mnoho kazatelů, s nikým však nenavázala bližší vztah, jednoduše plnila své povinnosti. Přesto si z nich odnesla velmi mnoho, kromě zjištění, že vážně není vhodný adept na meč, i Falchion, kterého jí pomohl vybrat kazatel, s kterým tehdy spolupracovala. A vybral dobře, s relativně malým množstvím tréninku tak byla schopná smrští ran z obou stran rychle vyřadit z boje i daleko lepší šermíře, než byla ona sama. Nakonec se jí, ne zcela čestně, to si rozhodně přiznávala, dostala k poměrně solidní pušce, které zde jistá podsvětní skupinka pašovala a prodávala za nepředstavitelné peníze. Naneštěstí si na jednu ze svých zásilek nedávali dost velký pozor a tak jim nejkrásnější zbraň zmizela. Samozřejmě jí neukradla sama, na to byla moc poctivá, jen jí s velmi výraznou slevou koupila od jednoho z obchodníků, kteří občas neměli problém přijmout zboží, u kterého se dalo očekávat, že se ho majitel nevzdal dobrovolně. Výčitky svědomí ale neměla, na to byla moc velký realista.