Ve smrti život, v životě smrt. ༄
Klidná to noc, jak zdála se. Cikády hlučně švitořili své písně, kterým naslouchal jak měsíc hlavní, tak i ten, který vzdouval se v dálkách nezměrných. Pouze část z Haabu šla vidět plujíce po nebesích ve svých zelených barvách. Černá noc prošívaná démanty, zářícími jasně a zřetelně, díky čemuž byl vidět dům, jež stál na samotě, nedaleko lesů, které tvořily hranice přístavu zvaného jako Jitřenka. I zde tedy byly slyšet vlny, jejichž zvuk mísil se s vábením větrů lámajících se mezi větvemi statných stromů, které tyčily se do výše, jako věže Krásnohradské. Možná by šel zaslechnout i zvuk lidí, kteří se i v tyhle noční hodiny potloukali přístavním městem, ale na to zde hrály roli mnohé zvukové faktory. Hlavním stále zůstává dům, který byl postaven mimo civilizaci a pokud se kdy někomu naskytne otázka proč tomu tak bylo, opověď se bude zdáti pohádkou, neboť statný kovář zde žil se svou ženou, je pocházela z rodu, který nebyl zcela lidský. Nechme však okolí spát pod rouškou temna a nahlédněme do domu, v jehož útroby vkročil Vulcan, vracející se ze své dílny, zpátky k rodině. V dnešním dni, nepolíbí své dva syny na čelo a neulehne ke své milé, na manželské lože. Dnes se nit jeho osudu chystala přetrhnout. Už před domem zrychlil svůj krok, neboť slyšel svého novorozeného syna brečet takovým způsobem, který snad ještě nezažil. V momentě co se chopil dveří, které se bez vrznutí otevřeli, spatřil svou ženu stát nad kolébkou. Její tělo bylo zamraženo v jakési křeči, přičemž z jejich uší, očí, nosu i úst vytékala prapodivná černá hmota, která odkapávala na dítě, jež hystericky lkalo svou píseň nářků. Druhé dítě, to starší, leželo v bezvědomí, v koutě poblíž krbu, ve kterém si i téměř zvesela tančil oheň, jehož mlsné jazýčky olizovaly polínka, která jej měla udržet naživu. Každé prásknutí smůly a štěpícího se dřeva však do tohoto výjevu vnášelo jistý nádech temna a utrpení. Jakoby samotní bohové sestoupili na zem a zmrazili tak veškeré toky času. Nikdo se nehýbal, nikdo už neplakal a Vulcan stojící jako solný sloup pouze ve své mysli přemýšlel o tom, co se zde děje. Nemohl se pohnout, nemohl v podstatě vůbec nic, neboť tento výjev byl plně mimo toho, co zažíval posledních pár dní, měsíců i let. V momentě, co se probral zpátky do reality a vykročil, probrala se z tranzu také jeho žena které škubla svou hlavou takovým způsobem, že kovář mohl zaslechnout jak se její vaz za strašlivého křupnutí zpřelámal. Dívala se na něj a usmívala takovým způsobem, že by se i ti nejotrlejší rozhodli minimálně o krok ustoupit. Vulcan, však vykročil vpřed. Kousek jeho mysli stále nemohl uvěřit této realitě. Musel to být sen! Ano, sen… Noční můra. Další krok učinil téměř neznatelně, ale to už se lépe rozpohybovalo i to, co zbylo z jeho ženy. Už to nebyl člověk právě naopak, tomu nasvědčovaly i chrčivé skřeky vycházející z jejich úst. Zvuky, které připomínaly divokou bestii, ne ženu, ne člověka a už vůbec ne fae. Svět náhle zčernal a stočil se do bran temnějších, než ty, které spatřil v očích své milované, která v mžiku stála u něj. Nevnímal bolest, kterou by mu měla způsobit rána vězící v jeho břiše, ze které se kromě krve draly ven i samotná střeva. Nevnímal opět ani čas ani osobu, která byla jeho ženou. Viděl pouze a jen vzpomínku její tváře, kdy radostně se usmívala pokaždé, když se na ni podíval. Krásnější jak slunce i všechny tři měsíce. Nádhernější jak svit hvězd. Pak už jen tma a ticho, chopily se jeho mysli, načež se tělo skácelo k zemi.

​

Záchrana v podobách neznámých ༄
To, co stalo se pak zůstane ukryto v hlubinách času, neboť od smrti kováře pozbyl příběh očitých svědků. Jistě, mnozí mohli by namítat, že přihlížejícím bylo ještě dítě, ale co si může pamatovat dítě? I kdyby něco, jeho mysl zahalená strachem, krví a zmatkem by příběhem hnula pouze velice temným směrem, kdy příšery vstoupily na náš svět. Právě proto přesuňme se raději do chvíle, kdy tělo ženy, zbavené běsu, leželo bezvládně na zemi vedle klečícího a zraněného kazatele… Možná se sama nebesa spikla a smotala vlákna osudu Bartolomea a Lyeva, kteří spolu promlouvali v nedaleké Jitřence. Lyev, jako Nocturna ze sebe většinu dne setřepával nepříjemný pocit, který si nedovedl vysvětlit. Až s tím, kdy běs plně ovládl ženu pochopil, co onen pocit vyvolalo a tak se oba vydali směrem odkud zlo sálalo, jako plameny pekelné. To, co našli se nedá publikovat v žádných svitcích, ani knihách, či už i jen ústně předávat. V dnešních časech míru to bylo něčím, co jen tak někdo nepřijme. Nikdo nedokáže plně pochopi, co to znamená, když běsy opět vystoupí z poza stínů báchorek, které dosud pouze kolovaly jako pohádky k strašení zlobivých dětí. Nejsou to stvoření, která jdou lehce porazit a neexistují mezi nimi tací, kteří by znali slitování. Jejich temnota doplněná hněvem a chtíčem po znetvoření tohoto světa je daleko za pochopením těch, kteří o nich přemýšlejí. Důkazem by pro všechny měl být zmožený a zraněný kazatel, jehož při vědomi držela pouze jeho silná vůle. Hůře na tom byl už jen Lyev, který byl odevzdán do říše snů v momentě, co se kazateli podařilo aktivovat runu. Tento boj trval sice pouhou chvíli, ale i ta stačila na to, aby oba jen o vlas unikli jisté smrti.