Arconna je studeným a nehostinným místem. Není nikterak zalidněná, ani možná oblíbená. Někteří se odtamtud stěhují ve spěchu, jiní se zde naučili žít - stejně tak jako ošetřovatelka a bylinkářka Alderya. Krásná žena s havraními vlasy, která poskytovala útočiště a péči zraněným a chudobným.
Jedné chladné noci ji navštívil rytíř. Mohutný muž s tvrdými rysy, pro Alderyu velmi pohledný. Měl četná zranění, ne však nikterak vážná. Pobil se s čímsi neidentifikovatelným, něčím, co pravděpodobně nebylo přátelské k ničemu živému. Noc byla mrazivá, lůžko bylo volné a těla hřála. Žena s havraními vlasy s rytířem ulehla několikrát a jejich pouto se prohlubovalo každou společnou noc. Kromě toho bylo nejspíše na tolik silné, že se objevil zárodek něčeho... nečekaného. Rytířovy rány se hojily a noci se zdály být čím dál teplejší. Nakonec vyrazil pryč, se slibem, že se vrátí. Jistě, přišel. Tehdy byla Alderya již v 8 měsíci těhotenství. Co cítil rytíř, když zjistil, že čeká potomka? To nikdo neví. Rozhodně se však nejednalo ani o čirou radost, ani o velký smutek. Mladá žena však cítila strach, napětí, obavy. Obavy o to, že jí rytíř opustí a nevrátí se. Obavy o to, že nezvládne dítě vychovat. Zůstal s ní. Než porodila. Těsně před tím jí však připravil na něco, na co se možná ani připravit nešlo. Poprvé někomu za ta dlouhá léta ukázal svou vlčí tvář. Tvář vlka samotáře, tvář Fae. Šok z této podoby byl samozřejmě nepoživatelný. Mnohem větší šok nastal, když Alderya porodila něco, co ani zdaleka nepřipomínalo novorozence. Chlupaté monstrum, něco nelidského. Žena nevěděla, co si s tím počít. Smíření s realitou bylo kruté a rytířovo chladné ne-vysvětlení snad ještě krutější. Byl s nimi pár krátkých měsíců. Ač byl Uldar zvíře s lidským vzhledem a ona porodila jeho zvířecího potomka, stále jej milovala. A zároveň nenáviděla. Byla jím otřesena. Hnusil se jí. Stejně jako její syn. Přesto ale cítila to pouto, které ji k rytíři táhlo. Pořád k němu byla vázaná, byla jím okouzlená, milovala jej a zároveň... tak moc nesnášela. Kdo ví, zda to byla láska, nebo jen Faejské kouzlo. Ke svému synovi ale necítila nic.
Rytíř se vracel. Občasně za měsíc, s plným měšcem, za který žena zvládla vyžít. Občas za týden, jen s rukou plnou jídla. Někdy mu však cesty trvaly rok. Jeden, někdy dva. Narogg mezitím rostl. Nežil však jako normální děti z města. Matka jej nepouštěla z domu ven, zavírala jej občas do kůlny, kde žil jako zvíře. Nepouštěla jej ven, jelikož se bála toho, že ji lidé za zplození nestvůry zabijí. Bála se svého syna, bála se lidí venku, bála se žít. Už ani svou práci ošetřovatelky nevykonávala. Když však potřebovala peníze, ošetřovala lidi u sebe doma. Narogga zamykala v kůlně se svázanými končetinami a zavázanou tlamou, aby nevydal ani hlásku. Málokdy si se synem hrála, nikdy jej pořádně neobjala, nikdy mu neřekla vlídné slovo. Krmila jej, tvrdě vychovávala, učila domacím pracem, učila bylinkářství. Za noci jej občasně pouštěla ven, aby chodil do studené noci trhat byliny. Občas sama doufala, že se malý Narogg nevrátí, nebo že jej někde zabijí. 
Uldar byl jediný, kdo se synem podnikal něco mimo město. Když byl v okolí, bral si jej na lov, učil jej dovednostem Fae, snažil se jej zasvětit do života a dát mu lásku. Avšak to nestačilo. Naroggovi nestačilo otcovské objetí jednou za půl roku. Měl rozhodně otce radši než matku, ale mnohdy mu vyčítal, že odchází. Mnohdy plakal, když se otec nevrátil kdy slíbil. 
Matka jej nazývala zrůdou a také jej nutila žít jako zrůdu. Ačkoliv to Narogg svému otci říkal, rytíř mu nikdy nevěřil. V deseti letech jej naučil osvojit si lidskou podobu. Teprve až tehdy Narogg konečně zažil život ve městě. Ten byl však tvrdý. Pro ostatní děti byl outsider, ten "divný kluk". Neměl příliš sociální cítění, návyky, neuměl si hrát. Neuměl s jinými lidmi pořádně komunikovat. Místo přijetí se mu dostalo tvrdé šikany od každého, kdo jej ve městě potkal. 
A tak se Narogg skryl do ústraní. Stal se pozorovatelem. Učil se od ostatních dětí, od lidí, od ruchu. Učil se vše sám, jen do tajů Fae jej občasně zasvětil otec. Ten však postupem času chodil méně a méně. A ačkoliv slíbil, že se na jeho dvanáctiny objeví, neobjevil se. Ani rok poté, ani ten další, ani další. 
Naroggovi bylo sedmnáct, když vzdal čekání na otce. Rozhodl se vydat do světa, toulat se a vydělávat. Po otci měl doma meč, helmu a staré brnění. To bylo to jediné, co si z domova vzal a poté, poté už se tam dlouhou dobu neukázal. Rogg procestoval mnoho zemí, potkal mnoho lidí, zažil mnoho úskalí. Hledal i částečně svého otce, ale tam kde byla stopa, tam byl i slepý konec. Zda jeho otec zemřel, nebo se ztratil, to nevěděl. 
Když bylo Roggovi asi 40 let, jeho nenávist k matce se pomalu rozplývala a rozhodl se ji navštívit v domění, že se změnila. A možná i trochu doufal, že s ní nalezne i svého otce. K jeho překvapení, matka stále žila. Stále čekala na svého rytíře, který se neukázal již skoro 30 let. Byla již trochu pomatená, ale svého syna si pamatovala. Místo vřelého obětí, omluvy či snad lítosti nad chováním se Narogg dočkal však jen další rány do srdce. Kromě toho, že jej nazvala zrůdou, mu vyčetla i to, že kvůli němu přišla o otce. Kdyby jej neporodila, mohla cestovat s Uldarem. Narogg byl její břímě a ona jej nesnášela. Rogg se pouze otočil na patě a zmizel. 
Po pár letech se znovu vrátil, nevěděl, co čekal. Nejspíše hledal rozuzlení, logiku v matčině chování, logiku v tom, jak mu ublížila. Místo matky našel trosku, šílející ženu, která hledala svou lásku, svého rytíře. Byla již značně dementní, nemocná a umírající. Ležela na smrtelné posteli, když vešel do jejího domu. Ironicky, když jej viděla, pověsila se mu kolem krku se slovy, že se konečně vrátil. Její rytíř, její Uldar. Poprvé ucítil matčino objetí. Poprvé a naposledy. To co cítil, byla však jen pouhá bolest. Zklamání. Zmatení. Když ulehla zpět na lůžko, zdála se, že umírá. Ukončil její trápení. Pocitu zadostiučinění se mu však nedostalo. Zbyla jen prázdnota. Pár nevyřčených otázek. 
Narogg se od té doby domů nevrátil. Matku pohřbil a s ní i všechny své sny, vize a ideály. Začal pracovat jako potulný žoldák. Inspiroval se otcem. Nebyl však nijaký rytíř, s mečem se naučil sám. Mnohdy využíval síly Fae, aby dokončil své zakázky a práce. Žil od města k městu, příliš se nikam nevázal. Hledání otce po několika desítkách let vzdal. Do Arconny se neodvážil vrátit a tak cestoval, poznával svět, poznával ženy, poznával lidi, přátele i nepřátele. K nikomu se příliš nevázal, přesto si své kontakty a zajímavé osoby našel. 
Po mnoha, mnoha letech žoldáctví, cestování a života na hraně se rozhodl upustit páru a trochu se usadit. Zavítal na Yáchelovy Ostrovy, kde se "nechal naverbovat" mezi piráty. Pár let na moři za účelem obohacení, kdo by o to nestál, ne? Širý svět již prozkoumal, moře však bylo pro tohle psisko neznámá. A tak za vidinou peněz, zábavy a dobrodružství přijal svůj osud mezi pirátskou sebrankou.