Pojmenovali ho Nathael a narodil se jako syn kováře do poměrně dobře zaopatřené rodiny, vzhledem k nepříznivým a chudším podmínkám ledové Artrozscy. Jejich dům byl tím nejvzdálenějším ze severního konce Kharnova a byl spíše malým statkem a kovárnou, kde se sousedé rádi zastavovali pro suroviny nebo opravu náčiní. Vyvíjel se rychle, vzdělával se dobře a prací zocelil nejen své tělo, ale i mysl. Když dospěl svých sedmadvaceti let, zcela převzal otcovo řemeslo a většinu kovářské práce zastával sám. Brzy to ale nebyla kovárna a ani domov, kde začal trávit čím dál více času. Byly to zamrzlé louky a lesy, kde se setkával s Nyrelle, nocturnskou dcerou padlého vojáka, který jí proměnil, aby ji vyléčil z její nemoci. Pro ni samotnou však představoval její jiný původ nemoc větší, než byla ta předtím. Nathaelovi ale připadala svou osobností lidská. Nezáleželo mu na tom, čím byla, zamiloval se do ní. Trávil s ní dlouhé chvíle, kdy si vyprávěli příběhy svých odlišných životů, kdy se učil chápat její pocity a byl více než otevřený tomu, nabídnout jí svou krev. Chtěl s ní být, naplánovat společný život, ale údajně pro dobrý jich obou, nechtěla. Jakoby si snad byla vědoma toho, že pomalu začínala sama sebe ztrácet. Odmítala pít krev a její zdravý úsudek se čím dál víc zhoršoval. V jejích očích se začaly objevovat první náznaky divokosti a Nathael byl tenkrát příliš bezradný, aby jí jakkoli pomohl. Nenechala se a když se jednoho dne nezvládla ovládat a zaútočila na něj, teprve pochopil, jak nebezpečnou se stala a jak moc ztratila sama sebe. S těžkým srdcem to ukončil, nechal jí odejít a vrátit se zpátky tam, odkudkoliv přišla. Co se s ní rozloučil, uplynulo pár týdnů. Vracel se zpátky města, zpět domů k rodině a svému zaběhnutému stereotypu života. Místo přívětivého a teplého domova však našel našel jen prázdné místo plné mrtvých zvířat, krvavých skvrn a Nyrelle, jako divokou nestvůru ve středu toho všeho. Hněv a zoufalství ho zachvátily, jako příliv rozbouřeného moře. Jeho domov. Jeho rodina. Jeho láska. Nepřemýšlel, vzal do ruky první schopnou věc, co viděl a hodil to po ní, aby na sebe přilákal její pozornost. Rozběhla se za ním jako divoká šelma, neschopná rozeznat přítele od nepřítele, nevědomá svého prostředí. Nebyla Nyrelle, ale monstrum. Drápala po něm znovu a znovu a on pořád uskakoval. Ohnal se po ní sekerou, kterou stačil sebral ze země, ale i když jí konečně zasáhl, jakoby jí nic neudělal. Vrhla se po něm se snad ještě větší agresí a vervou a silou ho smetla do strany. Tělem mu projela ostrá bolest, když těžce narazilo na hroty nějakého železného náčiní. Těžce krvácel, ani se nestihl zdvihnout a zdivočelá nocturna už opět stála v jeho zorném poli. Napřáhla se po jeho hrdle a v tentýž moment projel tím jejím kus rozžhaveného železa, který ještě před chvíli ležel v nedaleké výhni. Zřítila se k jeho nohám, snad mrtvá, zatímco z něj život pomalu vyprchával. Dýchal přerývaně, ani se nedokázal pohnout a jeho víčka se zdála být stále těžší a těžší. Jeho tělo i mysl prožívaly peklo. A přesto se nechtěl smrti ještě odevzdat, i když ve svém stavu si rozhodně nemyslel, že ho ještě něco čeká. Pomalu se té myšlence odevzdával...když zaslechl něčí kroky a rázný hlas, mluvu nostry. „ Jak se jmenuješ chlapče? “ Jen silou vůle se přinutil otevřít oči a ujistit se, že to opravdu mluví na něj. Nehodlal tomu muži odpovědět. Cítil zášť, nocturny nenáviděl a umíral. Znovu něco prohodil k ostatním z jeho družiny, než se jeho pozornost opět obrátila k němu. „Na něco jsem se tě ptal! Na to že tu umíráš, máš docela kuráž a dost sil.“ Nechápal, proč to říkal a co mu po tom sakra vůbec bylo. „Hata Re.“ Sikl na něj v jeho pitomém jazyce, aby konečně pochopil, že nemá zájem se s ním bavit. V jeho zátylku nepříjemně škublo, když prudce naklonil jeho hlavu svým směrem. „Rhein, vtluč si to jméno do té své palice a na nějaký umírání zapomeň.“ Ucítil kousnutí do svého krku, přišla si pro něj tma a nicota a on pochopil, že jeho zemijský život zde skončil a jemu byla dána šance se znovu probudit, jako jedno z těch proklatých dětí noci.