Tento příběh začíná na místě zvaném Hatoroi, před téměř čtyř sty lety, kdy světlo světa spatřila holčička, kterou její nadšení, hrdí rodiče obdarovali jménem - S'kalkaya. Ovšem, ona sama si tuto událost nepamatuje, za což může být jen vděčná, takovýto zážitek si nikdo nechce pamatovat. "Musela nám požehnat samotná Eamore, je nádherná." Byla první slova která dolehla k jejím uším. Pocházela od jejího otce, který byl v tu chvíli nejpyšnější muž v celé Hataroi. První dítě zplozené čistou, silnou láskou jejích rodičů, zní to skoro pohádkově. Také slavnosti po jejím narození byly dlouhé, několik dní byla centrem pozornosti většiny Animae obyvatelstva, a dalších několik let jediným centrem pozornosti jejích rodičů, obzvláště matky, která se ke S'kalkaye chovala  jako kdyby byla z porcelánu. První rok ji skoro nechtěla dát z rukou, spala s ní, četla jí, kolébala ji, a kdykoliv se něco přihodilo, kdykoliv tato nezbednice někde upadla nebo narazila do stolu jak se neohrabeně pokoušela začít chodit, maminka tam vždy okamžitě byla, připravená pofoukat bolestné místo. S'kalkaya byla díky tomu na matku velice silně navázaná. Bylo to pouto které by nespřetrhala ani Ultio s celou svou pomstychtivou mocí. Otec na to však hleděl jinak. Několikrát svou ženu varoval, že S'kalkayu příliš rozmazluje, že vyroste jako skleněná panenka která se rozpadne při prvním náznaku potíží. Kolikrát to skončilo i hádkou, ale matka ze svého stanoviska nikdy necouvla, tedy až do dne kdy znovu otěhotněla.
"Přála by sis bratříčka nebo sestřičku?" Ptala se své dcery tolikrát, a S'kalkaya nikdy neznala odpověď. Na jednu stranu byla nadšená, že bude mít sourozence, ale na tu druhou už nyní, jakožto malé nevinné dítko, začínala pociťovat osten závisti, když sledovala jak její největší zdroj lásky a citu, sedí v křesle a nekonečně si hladí rostoucí břicho. "Nejraději bych neměla ani jedno." Několikrát chtěla říci, ale nikdy to neudělala, něco ji to nedovolovalo. Těch devět měsíců uteklo jako voda, a na svět přišlo druhé dítě této zdánlivě dokonalé rodinky. Další dcera, M'naago. Sestra. S'kalkaya jen tak stála a sledovala jak probíhají oslavy narození zdravého, krásného dítěte. Dívala se na ten výraz čistého štěstí na tváři jejích rodičů. A dívala se na přihlouplou tvář svého nového sourozence. Osten závisti se prohloubil, připadala si neviditelná, poprvé za svůj život neměla absolutně žádnou pozornost, ten pocit byl nový, a pro ni velmi nepříjemný. Pořád byla malá, takže samozřejmě měla i ona stále pozornost své matky, ale už ani zdaleka ne tak přímou a silnou jako tenkrát. Právě v tomto období se začal projevovat jiný rys její povahy. Začínala zkrátka a dobře dělat vylomeniny. Někdy vyvrátila starou vázu, někdy hodila kámen sousedům do okna, někdy zkrátka jen odmlouvala otci. Byla ochotná udělat v podstatě cokoliv, a i přestože jediná reakce jejích rodičů bylo kárání a tresty, byla to pozornost po které lačnila. S'kalkayina matka nad tím po nějaké chvilce mávala rukou, děti jsou děti, tropí hlouposti, je zkrátka trochu divočejší, ale její otec si nad tím dělal daleko větší starosti. Začínal S'kalkayu častěji tahat ven, do lesů, a i přestože ji nebylo ještě ani deset, dával ji do ruky malý schválně otupený nožík, pod představou že ji bude učit sebeobrany. Ostatně, hlavně ji chtěl připravit o většinu energie, utahat ji aby opět neprovedla nějakou lumpárnu. S'kalkaya v tomto období získala velké množství samostatnosti. Vytrácela se od svého domova, aby se mohla seznámit s ostatními, chtěla prozkoumávat, vždy chtěla vědět co je za tím stromem za který včera nedošla, a tak dále. Její nespoutanost a zvědavost ji vždy táhla dál a dál.
"Na co tak čumíš? Běž si hrát, nemám teď čas." Roky plynou jako voda, a už i M'naago chodila po domě a ke S'kalkyině nelibosti ji pořád následovala, kamkoliv se pohnula, mladší sestra musela jít taky. Bylo to k zbláznění. Ale dobře, když mladší sestra chce jít s ní, tak ji sebou S'kalkaya vezme. V hlavě se ji vynořil nápad. Příšerný, absolutně příšerný nápad. Otec byl v tuto chvíli pryč, a matka měla připravovala balzám z léčivých bylinek, proti infekcím a zaníceným ranám. S'kalkaya tedy vyrazila z domu, a M'naago vzala sebou. Šla do lesa, do části kde to dobře znala, ale bylo to dost daleko od domu, část kde byl les už poměrně hluboký, a hlavně nebylo možné aby někdo cokoliv slyšel zpátky v Hataroi. M'naago šla vysmátá za S'kalkayí, sem tam o něco zakopla a plácla sebou o zem, ale ani neplakala, jen vstala a vysmátá cupitala dál. Jakmile byly dost daleko, S'kalkaya zastavila. "Zahrajeme si na schovávanou, chceš?" M'naago jen nadšeně přikývla. "Tak jo, hledáš první protože jsi menší, pak budu hledat já, neboj. Tady si stoupni k tomu stromu, zavři oči, a počítej do desíti. Do desíti už umíš, ne? Pak můžeš začít hledat." M'naago poslušně udělala tak jak starší sestřička přikázala, a S'kalkaya, jak ji původně napadlo, utekla. Její plán byl takový, že ji tady nechá, nikdy se z lesa nedostane, a ona bude zase sama, zase bude mít rodinu celou jenom pro sebe. Nesnášela ji, nesnášela ji protože ji všechno ukradla. Nic jiného si ani nezaslouží. Slyšela jak M'naago v dálce počítá. "Č-čtyšiii." S'kalkaya se zastavila schovaná za stromem, a na moment přestala utíkat. Slyšela ten její hlas, a něco ji nedovolovalo běžet dál. M'naago se zdlouhavě dostala až k desíti, načež se otočila, a úsměv na obličeji ji rychle zmizel. Chvíli bloumala okolo, a koukala se za stromy, ale nikde svou starší sestru neviděla. "S-S'kal?" Vysoukala ze sebe trhaně, ale žádná odpověď. S'kalkaya pořád stála opodál a zápasila sama se sebou. Chtěla utéct a nechat ji tady, ale... V tu chvíli to začalo. M'naago začala plakat. Byl to pláč který rval srdce i uši. To bylo řevu. Není se čemu divit, bylo ji sotva pět let. Volala její jméno mezi záchvaty pláče. S'kalkaya se kousla do rtu, a po minutě se v ní něco hnulo. Nemohla to udělat, nemohla. Vyšla zpoza stromu, a doslova doběhla až k malinké M'naago, kterou hned pevně objala a natiskla na sebe. "Vždyť jsem přímo tady ty skřete." Pronesla. Netušila proč, netušila jak, ale nesmírně se ji ulevilo. Jak ji tady držela u sebe, a nechávala ji až se vypláíče. Něco na tom bylo... Přirozeného. "Tak pojď, půjdeme zase domů, máma určitě udělá něco dobrého na jídlo. Zítra půjdeme ven znovu, ale na schovku už hrát nebudeme." Bylo to tady a v tento den, kdy S'kalkaya začala cítit ten nesmírný pocit ochranitelskosti vůči své mladší sestře. Jistě, závist tam stále byla, pořád si z ní sem tam utahovala, pořád do ní sem tam šťouchla, a matce řekla že "Jenom zakopla", ale nedala by na ni dopustit. Začínaly si být velice, velice blízké, začaly spolu spát ve stejné posteli, a jejich sesterské pouto nabíralo větší a větší síly s každým dnem.
"Přísahám všem bohům, vy dvě jednou budete moje smrt." Bohužel tohle všechno znamenalo, že jejich otec měl více a více starostí a práce své děti držet na uzdě. Jistě, nedělali vylomeniny vyloženě schválně... No dobrá, možná ten vtípek s fluorescentními bylinkami byl schválně, ale nebylo na tom nic hrozného, jenom lehce postrašily pár sousedů, nikdo nepřišel k úrazu. Až teda na ně dvě, když se ukázalo že to byly jedovaté rostliny, a pomazat se jimi nebyl nejlepší plán který S'kalkaya kdy měla. Ále co, za dvě dny to vyleží, obvzlášť když je jejich matka nejlepší léčitelka v širokém okolí. Bylo to v této době, obě už byly v pubertálním věku, kdy jejich otec usoudil že je čas na skutečné učení a trénink. Stále opakoval jak je svět venku nebezpečný a jak musí být připravené. Ony dvě to ale neviděly. Nevěděly o čem mluví, a jak by mohly? Svůj život strávily tady, v bezpečí a hojnosti. I přesto se ale, obzvlášť S'kalkaya, velice rychle učila. Učila se o jedech, učila se bránit a bojovat, pohybovat se obratně a mrštně v lesích. Její mladší sestra ji úplně nestačila, ale to hlavně kvůli rozdílu ve věku. I přesto si ale S'kalkaya tento rozdíl ve schopnostech užívala. Lehce to M'naago i předhazovala, ale tiše doufala že ji jednou dožene. Blížily se dvacátiny, což pro ně znamenalo velký krok k dospělosti, zlouška kterou si projde každý, byla symbolem odvahy, síly, improvizace, a všeho co každý jedinec potřebuje v tomto světě k přežití. Její smysl byl sice tradiční, ale praktická stránka stále existovala - Měla za cíl vytáhnout z každého jedince maximum. Odhalit jeho skutečný potenciál, a pro mnohé to i odhalilo jejich další životní cestu. S'kalkaya, ať už to bylo díky talentu nebo učení jejího otce, prošla zkouškami absolutně bez potíží. První zkouška obnášela lov cíle v lese. Byl to spíše takový hon na dalšího Fae, vybrán byl ten nejobratnější a nejrychlejší jedinec, aby to byla skutečná výzva. S'kalkaya však byla vychytralá, a vlákala ho přímo do pasti, ani nebylo třeba za ním utíkat, chytil se v podstatě sám. Druhá zkouška obnášela znalost bylinek, a přípravy uspávadla. Nebyl to ten nejsložitější recept, ale byl to ten který S'kalkaya měla nejraději. Snad stokrát jej připravila aby jej vhodila někomu do pití, aby se proplížila okolo otce který si zkrátka "Dal šlofíka". Uspávadlo mělo být použito pro uspání medvěda a projití okolo něj. S'kalkaya se trochu předváděla, protože jakmile jej uspala, při chůzi okolo něj ho pohladila pio hlavě, až tak sebejistá v této situaci byla. Poté následovala poslední část zkoušek, a to byl duel, souboj jeden na jednoho. S'kalkaya měla možnost si vybrat protivníka, nějak extra nad tím nepřemýšlela, a zkrátka si vybrala mladíka z davu. S'kalkaya mu však nedala zrovna čestný souboj. Předváděla se, hrála si s ním, byla znatelně lepší než on, tančila okolo něj a rozesmívala obecenstvo. Tato fraška trvala několik minut, než mladíka poslala ranou do obličeje k zemi, a duel byl ukončen. S'kalkaya se širokým úsměvem vyhledala v davu svého otce, čekala pohled hrdosti, složila svoje zkoušky na výbornou. Otec měl ale naprosto kamenný výraz. Jen zakroutil hlavou, a odkráčel ze slavností pryč. S'kalkaya dělala všechno aby na ni mohl být hrdý, byla jeho první dcera, první dítě, musel na ni být hrdý... Musel.
Čas plynul rychle, a přišla na řadu i M'naago. Její první dvě zkoušky šly o poznání hůře než ty její, minimálněs medvědem měla potíže. S'kalkaya byla připravená sama zakročit kdyby věci zašly moc daleko, ale naštěstí to nebylo třeba. Musela se tomu ale uchechtnout. Když otec nebyl hrdý na ni, stoprocentně se teď chytá za hlavu že je jeho druhá dcera takové nemehlo. Třeba teď změní názor. Poté přišla řada na souboj, a k překvapení S'kalkayi si vybrala na souboj právě jí. Nehodlala ji ustoupit, hodlala vyhrát a dokázat že má stále ze sourozenců navrch. Avšak k ještě k většímu překvapení si M'naago vedla skvěle. S'kalkaya cítila jistou radost z toho jak dobře se její sestra pohybuje, ale zároveň ji dohánělo k šílenství že ji nedokáže poslat k zemi. Vrčely na sebe, a ze souboje který je obvykle jen taková formalita nad kterou se zasmát se stál skutečně napjatý a brutální souboj. Obě obdržely spoustu ran, dokud S'kalkaya neudělala chybu. Jeden jediný pitomý krok špatným směrem, a M'naago se podařilo ji zasáhnout takovým způsobem, až se její tělo zhroutilo k zemi. Prohrála. Prohrála proti své mladší sestře, a co bylo horší, když opět našla pohledem svého otce, vypadal jako sluníčko, jak se na M'naago hrdě usmíval. Přísahala by, že se i chlubí že to je jeho dcera. Ať už to dala v tu chvíli najevo nebo ne, to byla rána která se nehojí, minimálně ne velice, velice dlouho. "Nechala jsem tě vyhrát..." Pronesla suše své mladší sestře, zatímco se vyškrábala na nohy.
V tuto chvíli začala kapitola dospělosti, pro ně obě. Nebudeme si nic nalhávat, obě dvě to byly překrásné ženy, a obě dvě tím pádem měly tucty nápadníků kteří byli schopní je ihned požádat o ruku. Alespoň tady si nemusely nic závidět, spíše se mezi sebou měly čemu smát a chichotat se zatímco sledovaly zklamané mládence jak odchází s prázdnou. Mimo to se i jejich blízký vztah prohluboval. Ano, S'kalkaya byla stále silně zažraná do svých pocitů závisti a žárlivosti, ale svou sestru milovala nade vše. Stále spolu spaly v jedné posteli, jak obě ale dospěly, začaly se projevovat i jiné instinkty, o kterých nebudeme vyprávět do podrobna. Mnohokrát si jejich nahé těla vyměňovaly teplotu zatímco spokojeně usínaly.
Poté ovšem došlo k něčemu, co bylo pro S'kalkayu jako taková další urážka. Nebylo to samozřejmě tak myšleno, ale prohloubilo to její pocit nedoceněnosti. V jejich domově se objevil muž, který učinil její sestře nabídku. Ne jen tak ledajakou. Vybral si ji jako svou nástupkyni jakožto člena Řádu Šedých. Taková čest... Ale proč ona. Proč ona a ne S'kalkaya. Dřela, učila se, trénovala, a učila se ještě víc. Ne že by to sestře nepřála, ale tato volba se jí dotkla více než by si sama přiznala. Mohla jen z dálky sledovat jak je její sestra připraovvána na takto veledůležitou pozici, a co bude dělat ona? Zůstane tady a stane se léčitelkou? Jistě, matce poslušně říkala, že půjde v jejích stopách, učila se o léčení a bylinkách, ale cítila že je určená k větším věcem. Cítila že její potenciál by byl skoro až zločinně promarněn, pokud tady zůstane.
Jak už ale u těchto příběhů bývá, vše se změnilo jedné osudné noci, kdy S'kalkaya vyšla v noci sama do lesa. Hlavou ji kolovalo tolik myšlenek, bylo třeba si to všechno srovnat, vzpamatovat se, a na to potřebovala být sama. Osudová chyba, obzvlášť protože si nedávala pozor. Zašla v lese dále, než bylo moudré, a než si vůbec stačila uvědomit že je blízko někdo další, octla se v sevření dvou mužů. Podle vzhledu to byli zemijci. Syčela, kopala, škubala sebou, ale drželi ji pevně, a chystali si provaz kterým ji svázat. "Co myslíš? Dostaneme za ní balík? Podívej se na tu tvářičku a ty kozičky. Tu bych si nechal." S'kalkaya rychle pochopila o co jim jde, proč jsou tady a co s ní chtějí provést. "Pusť mne, svině jedna suchozemská!" Zasyčela na ně, ale jako reakce se ji dostalo pouze smíchu. "Ta je živá, že? Však on už si tě někdo převychová." Budoval se v ní tak ohromný vztek, a do toho se přimíchal pud sebezáchovy. Dále se škubala a oháněla, až se ji podařilo jednoho z nich kousnout když ji začal osahávat na hrudníku. V tu chvíli ji popadl jeden ze zemijců za ocas a silně zatahal, očividně ji chtěl způsobit bolest ale nezranit, asi aby neklesla její cena. Z úst S'kalkayi se vydral bolestný výkřik, poté se však stalo něco co nemohl očekávat nikdo z nich. Ozvalo se měkké protnutí kůže a masa, jeden z mužů se otočil, a S'kalkaya si všimla dýky v jeho boku. "Ta... Ta svině mě bodla..." Vydralo se z jeho úst chraplavě, načež padl k zemi. S'kalkaya konečně zaostřila zrakem na svého zachránce, nebo tedy zachránkyni. M'naago. Vypadala hrozivě, oči ji zářily, teď ale nebyl čas přemýšlet. "Za tohle budeš trpět, slyšíš mě?!" Pronesl zbývající zemijec, avšak ve svém překvapení opomněl fakt, že S'kalkayu už nikdo nedrží. Konečně dosáhla na svou dýku, bleskově ji vytáhla z pochvy a švihnutím mu prořízla hrdlo. Proud horké krve ji dopadl na tělo, než se zemijec zhroutil k zemi. "Musíme se bránit, musíme se jim postavit, nemůžem přece naše město srovnat se zemí." Její sestra měla pravdu. Tahle situace jim konečně ukázala jaký je svět tam venku, a v obou sestrách hořel oheň který jim nedovolal se vrátit domů a schovávat se za zdmi. Teď byl čas se bránit, teď byl čas ukázat zemijcům, že tohle je jejich země, teď byl čas KRVE a POMSTY.
Sestry se rozdělily, a konflikt začal. Byla to brutální a zoufalá válka, a vzhledem k poměru sil se museli uchýlit k partizánským taktikám. Znali krajinu a lesy daleko lépe než zemijci, a moc dobře věděli jak toho využít. S'kalkaya k sobě dokázala stáhnout spoustu mladých a bojechtivých Fae, kteří netoužili po ničem jiném než vyhnat cizáky z jejich domovů. Líčili pasti, přepadávali karavany se zásobami, pálili stany a vraždili velitele. Jejich způsoby byly brutální, ale efektivní. Ovšem neobešlo se to bez ztrát na jejich straně. S'kalkaya cítila smrt každého jedince v její smečce jako kdyby byla její vlastní, ale na truchlení bude dost času po válce. S každou prolitou krví se však v její duši více a více rozšiřoval žár nenávisti, kterou cítila vůči zemijcům. Zabíjela muže, ženy, bylo ji to jedno, čím více krve, tím lépe. Jejich tábor byl dobře ukrytý hluboko v lesích, žádný zemijec neměl šanci ho najít, obzvlášť díky tomu jak zakrývali stopy... Tedy alespoň to si S'kalkaya myslela. Jedné noci, tábor již poklidně spal, probudily S'kalkayu výkřiky. Okamžitě popadla meč a vyběhla ze svého stanu. To, co viděla, ji zůstane vyryté v paměti do jejích posledních dní. Viděla před sebou oheň, tolik ohně ještě nikdy neviděla. Spalující žár obklopoval stany, stromy okolo, koně, i její vlastní lid. Bylo to jako kdyby se čas v tu chvíli zastavil. Tolik křiku... Ten zápach, palící se maso zkřížený s krví, hořícího dřeva, cinkání ocele při nějakém zoufalém pokusu o obranu proti útočícím zemijcům, řehot hořících koní kteří se zoufale snažili utéct, jak jim radily jejich zvířecí instinkty, jen aby svým tělem zapálili další stan. Viděla muže se kterým včera pila víno... Teď mu chyběl kus obličeje, ruku měl zlomenou na několika místech, zmohl se jen na kašel jak se jeho umírající tělo chvělo. Je tohle jejich osud? Je tohle jak skončí všechen jejich lid? Pochytaný a povražděný jako lovná zvěř, a pro co? Pro pár zlatých cinkavých mincí? Boj jakoby z ní úplně vyprchal. Meč ji vypadl z ruky, zatímco padla na kolena. Nemohla od té zkázy odtrhnout oči. Pomalým krokem, se zbraní v ruce, k ní dokráčeli dva muži. Neviděla jim do tváře, ale ani nepotřebovala. Zavřela oči, a čekala na smrt, která teď jistě přijde. Její poslední myšlenky zabloudily k její sestře. "M'Naago, ať jsi kde jsi... Nedej se jim." Ovšem, smrt nepřišla. S'kalkaya schytala úder do spánku, který ji poslal do bezvědomí. Čekala na ni jen tma.
Jakmile opět nabrala vědomí, přivítala ji ohromná bolest hlavy. Vrzání dřevených prken, a vlny rozrážející se o trup lodi. Jediné světlo okolo ní přicházelo od olejové lampičky kterou měl vedle sebe postavenou muž sedící na židli oproti ní. V životě ho neviděla, ale byl to zemíjec, tím si byla jistá. Odkrajoval si jakýsi kousek masa, a vkládal si ho do úst, zatímco ji pozorně sledoval. "Tak ses nám konečně probrala princezno, už jsem myslel že nedostaneme zaplaceno ani za tebe. Udělali jste nám to kurva těžký, nikdo se nenechal chytit, tak jsme je museli zamordovat všechny. Blbý, ale co se dá dělat." Muž vstal, a popošel až ke S'kalkaye, která si až teď uvědomila že má ruce a nohy přivázané k lodi samotné. Byla v klečící pozici, takže na cizince hleděla zespoda. "Moc toho nenamluvíš co. Ale to je v pohodě, budeme na sebe mít spoustu času, plavba je dlouhá záležitost." S'kalkaya nenávistně přimhouřila oči, a odplivla si na podlahu vedle sebe. "Kam mě vezete?" Zeptala se syčivým hlasem, nacož se jí opět dostalo jenom smíchu. Zemijci se očividně rádi smějí. Nejraději by jim všem vyřezala jeden takový permanentní úsměv. "To tě nemusí vůbec zajímat krasotinko. Nebudu ti kecat sračky, líbit se ti tam nebude, ale zvykneš si. Navíc, ber to pozitivně, díky tobě teď necháme Hataroi na pokoji. Teda, aspoň na nějakou tu dobu." Z hrdla se mu vydral zákeřný smích. S'kalkaya ale absolutně nechápala o čem to mluví. Nechat na pokoji? Proč? Stále na něj zírala, zemijci asi došlo, že je zmatená, takže popošel zpátky ke své židli, na kterou se pohodlně usadil. "No, před pár dny za mnou přišla jedna zrůdička přesně jako seš ty. Pověděla mi kde je tábor plnej takových krásných kousků, který si můžeme odvízt, ale že nám poví kde to je jenom když zmizíme z Hataroi. Budu kurva upřímnej, udělali jste nám to docela hořký, zařvalo tam hromada mejch chlapů, takže jsem si řek, proč ne, aspoň vyděláme zpátky ztráty, naberem další chlapy, a do Hataroi se vrátíme. Jednou." Zrádce? Zrádce?! Někdo je prodal?! Ať už měl záměr jakýkoliv, zradil svůj vlastní druh, a pro co, aby přestal boj? Ne, to S'kalkaya nepřijme. "Vlastně... Je až děsivý jak moc byla jako ty. Bílý vlasy, hezkej ksicht, dobrý kozy. Hm, možná jsme měli sebrat i ji, ale ta mazaná mrška zmizela přesně na čas. Ále což, to už je jedno, užijte si plavbu madam. A jo, ještě něco." Muž opět vstal, a popošel až k ní. "Tohle je za moje chlapy ty čubko." Pronesl skrz zatnuté zuby, a vší silou ji kopl do břicha, až ji vyrazil dech. Bolest ji ale v tu chvíli absolutně netrápila. Zemijec mohl lhát, třeba i lhal, třeba si to celé vymyslel, ale něco se ve S'kalkaye hnulo. To jak mluvil. Bílé vlasy, mazaná, krásná... M'Naago. Musela to být ona. Nikdo jiný koho kdy viděla neodpovídal tomu popisu tak jako ona. Ale... Proč. Proč by prodala svou vlastní sestru. Vždyť... Vždyť ji milovala. Nejdříve to naprosto odmítla mentálně akceptovat. Nepřipouštěla si to. Nebylo to možné.
Ne, jasně že je to možné. Vždycky byla ta oblíbená. Vždycky byla ta co tatíček miloval. Vždycky byla ta co ji maminka foukala bebí. To ji vybrali do Rady Šedých, to ONA měla všechno, to ONA S'kalkayu nepotřebovala, to ONA... To ona by prodala svou sestru aby zachránila Hataroi... Všechno to do sebe zapadlo. S'kalkaye padla hlava bezvládně dolů, a z očí ji tiše vytékaly slzy. Cítila neskutečně horký, vyloženě spalující osten zrady, měla ho přímo v srdci a drásal její duši zevnitř. Netušila kolik ubíhá času, netušila jestli je den nebo noc, nic nejedla, nepila, sem tam někdo přišel aby si do ní kopnul nebo ji dal pěstí nebo na ni pllivnul, ona se ani nepohla. A to do doby než celý její interní proces metamorfózy neskončil.
Byla to bouřná noc. Silný déšť doslova útočil na palubu lodi nad ní, ozýval se jeden hrom za druhým, a silný vítr houpal s lodí ze strany na stranu. "Kurva nezajímaj mě tvoje výmluvy, běž zkontrovat jestli dejchá." Ozvalo se od schodů. Stráž s lampičkou dokráčela skrz prázdné podpalubí až k ní. Strážný si ale neuvědomoval jednu věc. Celé ty dny, kdy S'kalkaya seděla naprosto nehybně, si postupně, milimetr po milimetru, uvolňovala pouta na rukou, a poté i na nohou. V tuto chvíli si rozhodně neuvědomoval v jakém nebezpečí je. Lampu přiložil až k ní, a vzal jí za bradu, aby ji nadzvedl obličej. S'kalkaya rázem rozevřela oči, které teď připomínaly spíše divokou bestii, a skočila po něm. Uvolněná pouta spadly bezvládně na zem. Doslova se strážnému zakousla do hrdla, a prokousla mu krční tempu. Vyhryzla s ní i kus masa, a vyplivla ho. Jeho krev měla okolo úst, na obličeji i na hrudi. Ihned vstala, vytáhla z jeho pochvy u pasu meč, a svižným krokem kráčela podpalubím. Strážný u schodů který čekal na svého kolegu ani nestihl sáhnout po zbrani, než ho bodla přímo do úst. Čepel mu protla hlavu skrz na skrz, načež se zhroutil k zemi. Bouře ji dodávala obrovskou výhodu. Celá posádka byla na palubě, způsobovala šílený rámus, a skrz déšt museli všichni mhouřit oči, a sotva viděli na krok. Perfektní příležitost... Je všechny, ale absolutně všechny zabít. Determinovaným krokem vyšla schody na palubu, kde začala její hrozivá pomsta. Klouzala po palubě, zakopávala, sotva viděla okolo sebe, ale kdokoliv na koho narazila byl mrtvý muž. Netušila ani kolik lidí pozabíjela, pět, deset, patnáct, bylo to jedno. Jediné čím si byla jistá, ona tady nezemře. Ona se nepodvolí, ona se nenechá zradit a prodat jako nějaké zvíře nebo kus nábytku. Neuvědomovala si však jednu věc. Čím větší chaos způsobovala na palubě, tím menší kontrolu měla posádka nad lodí která už tak byla sotva udržitelná na hladině kvůli šíleným vlnám a bouři. Ozval se náraz, netušila co to mohlo být, možná kámen schovaný pod vlnou? Možná útes? Těžko říct, loď se ale naklonila mírně na bok, a S'kalkaya ztratila rovnováhu. V tu chvíli palubu zasáhla silná nárazová vlna, a smetla ji z paluby do moře. Poslední, co si S'kalkaya pamatovala, byl její náraz na něco tvrdého na hladině vody, a pak už jen tma, a ticho.
Ovšem, tady příběh nekončí. Ani zdaleka. Tady začíná kapitola života, kterou S'kalkaya ještě není připravená dopsat. Její duše opět odmítla opustit její tělo. Probrala se za bílého dne na pláži, cítila pod svou kůží písek. Jakmile však procitla, okamžitě vykašlala z plic stroužek slané vody. Hrdlo ji pálilo tak jak nikdy předtim, bolelo ji celé tělo a sotva se hýbala. Ale byla naživu. Ztěžka se vytáhla do sedu, aby se mohla rozhlédnout. Netušila kde je, ale to teď nebylo podstatné. Teď byl čas najít civilizaci, jestli tady nějaká je. Jestli jsou tady zemijci tak ji zabijí, na to ale pomůže chiméra. Řekne že ztroskotala na lodi, to teoreticky ani není lež, detaily vědět nepotřebují, a určitě ji někdo pomůže. 
To, co však nemohla čekat, bylo  že se ocitla zrovna na Yáchelových Ostrovech. Tohle místo snad nemohlo být více rozdílné od jejího domova. Lidé zde byli tak nějak drsní, dalo by se říct že neomalení, vulgární, na každém rohu nějaká krčma, navíc to mělo takový... Skoro rodinný pocit. Taková velice dizfunkční, alkoholická, agresivní rodina, ale i přesto rodina. Jistě, dělo se tady spoustu věcí, ale lidé zde drželi při sobě kdykoliv to bylo třeba. Neviděla snad, že by zdejší někoho prodal cizákům, a s jejími zkušenostmi? To cenila asi nejvíce. Netušila, že takové místo na zemi existuje, ale teď byla tady, a viděla to vše na vlastní oči. Její začátky byly přirozeně velmi těžké. Neměla peníze, neměla pomalu ani šaty, a i když ji vzhledem k jejímu vzhledu byla mnohokrát nabídnuta práce v prostituci, tak nízko se nikdy nechtěla sklonit. Dělala zkrátka co mohla. Vytírala v přístavu, roznášela pití v krčmách, jakákoliv práce která by ji umožnila si něco málo vydělat a najíst se. Její plán byl jasný. Ušetřit dost peněz a zaplatit si loď která by ji dovezla zpátky do Hataroi..Ovšem, vydělat si na takovou záležitost by trvalo roky, a jak měsíce a měsíce plynuly, začínala si uvědomovat, že se vrárit ani nechce. Proč by se měla vracet? Za sestrou která ji zradila a prodala? Za otcem který ji nikdy nemiloval? Nebo matkou která vždy preferovala druhé dítě? Ne. Tady se S'kalkaya dokázala zase smát. A navíc, přišel den, kdy ji opět opilý zákazník sáhl na zadek, a ona mu, opět, zlomila dva prsty. Tentokrát to ale viděl jistý kapitán, který se tsal prvním seznámením S'kalkaye se, správně, piráty. Ano, její první pozice na pirátské lodi byla mizerně placená, dělala v podstatě polootrokyni, a byla snad jediná žena na lodi plné osamělých chlapů co jsou několik měsíců na lodi, ale jedna kastrace stačila na to aby si zbytek nechal pracky pro sebe. Ale i přes všechny tyhle podmínky S'kalkaya poprvé stála na palubě a cíitla mořský vítr na tváři. Poprvé viděla ohromné mořské bytosti, jak se na pár vteřin octnou na hladinou než opět dopadnou do hlubin, slyšela posádku zpívat námořnické písně, za nějakou tu dobu se i naučila text. Po pár měsících s nimi začala i pít, chutnalo to teda odporně, ale přesně jak říkali, přišla tomu na chuť. A to nejlepší, i boje se jí dostalo. Když se vpadlo na loď, měla k tomu i krev. Pro S'kalkayu již nebylo cesty zpět. Jiskra v její duši se rozšířila v rozsáhlý plamen který sežehl všechno ostatní. Ať už byla vychovávána jakkoliv, ať už byla vedená k jakékoliv roli, její nespoutaná, po svobodě prahnící stránka byla teď u kormidla. S'kalkaya přirozeně potřebovala jméno, nebude dávat své Faejské jméno na potkání. A tímto se dostáváme ke zrození Rheyny. Rheyna Bloodfang. 

Rheyna už ani nepočítá, kolik dní, týdnů, měsíců a let uplynulo. Yáchelovy Ostrovy jsou teď jejím domovem. Yáchelovy Ostrovy a širé moře. Za takovou ohromnou spoustu let by si člověk řekl, že již má vlastní loď a kdoví co ještě. Avšak, Rheyna po takových věcech nikdy netoužila. Sloužila u alespoň tuctu kapitánů, jeden větší idiot než ten druhý, a stejně dříve nebo později natáhl bačkory. On se vždycky najde někdo další, kdo by ji moc hezky zaplatil za zkušeného poddůstojníka. A přesně jak si Rheyna myslela, tak se i stalo. Přichází na scénu Cassius Hawke. Většiho pitomce by svět nenašel. Alespoň to si člověk myslel na první pohled, a hlavně poslech. Avšak, tento chlupatý pirát, jak se ukázalo, je někdy až nebezpečně vychytralý, a Rheyně se velmi zalíbil. Slouží u něj v současnosti jako důstojník, a žije život, který ji dle jejího názoru byl vždy souzen. Avšak jeden slib ji stále připomíná tu noc, a obraz hořících stanů a křik jejího umírajícího lidu. Slib, že pokud ještě někdy uvidí svou sestru, krev nekrev, zabije ji.