Yoachin, kamenné sídlo u úpatí hor Porta-Sagri, významný kazatel hraběcího rodu Rowanů a léčitelka. Rodina do níž se o chladném jarním večeru narodily dvojčata Ignis a Selena. Vyrůstali v poměrně hřejivém prostředí, za které vděčili hlavně jejich matce, která jim dávala tolik potřebnou lásku a péči. Selena po ní zdědila její cit k přírodě a občas se s ní pídila po různých bylinkách k přípravě mastí a léčiv. Za to otec měl o něco striktnější ruku a učil je spíše samostatnosti a disciplíně. Jak čas ale postupoval, pomalu jej ani nevídali vycházet z jeho pracovny.

Oba byli velmi chytrými a veselými dětmi, fixovaní jeden na druhého, jako noc a den k Astorii a nehli by se bez sebe ani na vteřinu. Krásná dětská bezstarostnost o jejíž předčasné ukončení se v jejich 8 letech postaral požár jejich rodinného sídla. Toho večera přišli o matku, otce i domov… Mezi lidem Yoachinu se rychle rozkřiklo o katastrofě té noci. Zvěsti, které se rychle donesly až k církvi. Selena a Ignis tak byli téměř okamžitě vypátráni a následně přivedeni do katedrály Svatého Sóla v Albrechttu, neodlučitelně svázáni osudem s církví. 

Pro Selenu a Ignise tak začala nová etapa života. Děj uplynulých událostí jejich počátkům však nijak nenapomáhal. První měsíce se Selena sotva dokázala soustředit, neschopná ze sebe vydat nějakou vyšší aktivitu a Ignis na tom nebyl jinak. Byli ale dokonalou podporou jeden druhému, což bylo klíčové pro jejich postupné zotavení a vytvoření jejich vlastní vize a vztahu ke kazatelství.

Zanedlouho patřili mezi snaživé a pilné novice s nepopiratelným talentem Rowanovské krve v žilách, byť jejich nadání bylo rozličné a zatímco pro Selenu tím pravým byly spíš sečné zbraně, Ignis preferoval střelivo. Tvořili tak perfektně vybalancovanou dvojci, kdy jeden bránil zemi, zatímco druhý hlídal oblohu a navzájem tak na sebe nedali dopustit.

​

Jejich společný trénink byl přerušen, když v 15 letech byla na Ignisovu žádost schválena přihláška k přeřazení do Krásnohradského kláštera Svaté trojce v Lyngstadu. Proč? Slovem se nezmínil. Jediné co zanechal byla duchaprostá zpráva na starém útržku pergamenu v zásuvce Selenina sešlého psacího stolu: “Až přijde čas, vrátím se pro tebe.“ Nechápala to. Absolutně. Avšak i skrze tuto skutečnost byla ochotná Ignisovi věřit.

Spánek, jídlo, trénink, trocha preparátu bylinek.

Zhruba v tomto duchu uplynulo celých 5 let, dokud nepřišel den rituálu Malekaie – den kdy se měli stát plnohodnotnými kazateli – den kdy znovu měla vidět Ignise. Těšila se. Tak zatraceně moc se těšila, až ho konečně znovu uvidí. Jenže když přišlo na zahájení, když vkročili do toho pitomého sálu, ani se na ní nepodíval, nepromluvil, zůstala kompletně bez povšimnutí po celou tu dobu.

 Ignis už nebyl tím, koho znala, nebo tomu tak aspoň vše nasvědčovalo. Selena však byla odhodlaná se za ním vydat a uvést vše do pravých kolejí. Byl její poslední žijící rodinou a ona prostě nemohla přijmout fakt, že by jejich sourozenecké pouto mělo jen tak skončit a tak rovněž podala žádost k přeložení pod Lyngstadské kazatele, na jejíž schválení čekala další dlouhé 3 roky - Ve výsledku jen proto, aby zjistila, že Ignis pozemky církve dávno opustil a byl veřejně prohlášen k exkomunikaci.

Jenže to se nestalo. Ještě předtím, než ho stačili vypátrat a chytit, zmizel – definitivně a beze stop. Tedy až na jednu; Selenu. Nikdo se jí proto neptal, když jí odtáhli ke kazateli, stejně jako se nikdo neptal do chvíle, kdy na ní použili moiru pravděmluvnosti… Nevinna prokázána, avšak její příbuzenství s odpadlíkem očernilo i Selenino jméno a tak většina z kazatelů na ní začala pohlížet skrz prsty. Selenu to nezajímalo. Udělali pořádnou díru do její duše a sama tak svou naivnost a důvěru uzamkla kdesi hluboko v sobě. Církev už nebyla jejím domovem, nýbrž nehmotným vězením z něhož nemohla odejít a které potřebovala k najití Ignise, jediné zbývající jiskry v tomhle chaosu.