Minulost:

Bylo to povyražení jediné noci. Zalíbení a vášeň dvou Infritů, kteří spolu nikdy neplánovali společnou budoucnost a přesto jim byl osudem nadělen dar nového života, drobná bytost, která je spojila a navždy rozdělila.  

Malá Infritka se narodila do hvězdného večera nejdelší noci roku. Na svět jí však přivítal pouze jediný pár nefritových očí, zatímco v těch druhých vysílením pomalu pohasínalo světlo. 

Melian tomu drobečkovi věnovala jen jediný pohled, jen jediný polibek na uplakanou tvářičku  děvčátka, než tím nejláskyplnějším hlasem vyslovila tu jedinou větu na níž se její znavená mysl zmohla: „Miluji tě, moje malá holčičko, moje malá Isill.“ Poté její víčka pomalu klesla a ona pokojně upadla do klidné náruče smrti. Zbyli tady na sebe sami dva. Raeln a jeho malá dcera Isill. 

Začátky pro něj byly těžké. Nevěděl, co by si měl s tak malým Infritím dítětem počít. Byl zvyklý na svůj kočovnický život který vedl a s dětmi zvláště takhle malými příliš zkušeností neměl. Nechtěl se ale Isill úplně vzdát, i když věděl, že potřebovala péči a stabilitu, kterou on jí dát nemohl. Naštěstí jeho starý kontakt na jednu knihovnici v Tallose se ukázal být dobrým rozřešením této situace a tak se setkali. Pak s jejím souhlasem a za příspěvek několika ryntů měsíčně u ní Isill na nějaký čas nechal.

Mezitím co cestoval, Isill spokojeně vyrůstala do krásy a soběstačnosti. Knihy, které byly všude kolem, jak by se na příbytek knihovnice dalo očekávat, se staly veškerým středem Isillina zájmu. Mezi ní a její opatrovatelkou Ariann se utvořilo zvláštní pouto matky a dcery, jež jí dala výchovu a naučila všemu potřebnému, co by v tomto světě měla umět nebo vědět. A pak tu samozřejmě byly návštěvy jejího otce. Občas jí zlobilo, když byl pryč na delší dobu, než by si přála. Z jejich setkání však pokaždé měla stejnou radost, radost jakou měla i z poslechu zajímavých příběhů z jeho cest, jejichž součástí se měla brzy stát i ona sama. 

Čas neúprosně postupoval. Isill, přestože byla v domě knihovnice vždy vítaná, tam nemohla zůstat navždy. I v ní se začal probouzet cestovatelský pud její rasy a tak po namáhavém naléhání na svého otce jej nakonec přemluvila a vydala se s ním za dobrodružstvím po Maztalfatu. Byl to nový způsob života, kterému překvapivě rychle podlehla. Nevadilo jí, že neměla ten pomyslný luxus a jemnou péči, které se jí dostávalo u Ariann, i když ji někdy chyběla. Poznávat a objevovat nepoznané jí však  bavilo a taky se stala jedním z nejvěrnějších posluchačů příběhů svého otce, které jako správný pohádkář za malý obnos vyprávěl ostatním zvědavcům. Strávili tak spolu spousty času. Dokud se to jednoho dne nestalo osudným. 

Bylo to někdy na podzim, když v ulicích Azmaru vyprávěl další z příběhů Astorie. Isill ho poslouchala a pozorovala zpovzdálí. Nebylo by na tom vůbec nic neobvyklého, kdyby jeden z posluchačů nepovstal a nezačal celý ten proslov kritizovat. Jeho pobouření vyvolalo hlučnou hádku dvou stran odlišných názorů. Roztrhla se rvačka. Chaos v němž se Isill snažila rychle dostat ke svému otci, aby odtamtud okamžitě zmizeli. Nepovedlo se jí to. Mezi mačkajícími se zemijci zahlédla jen něčí záda, dýku namířenou na hrud´svého otce a něčí loket, který jí drsně udeřil do hlavy. Svět pro ní na okamžik zčernal. Když znovu nabyla vědomí, prvním co ucítila byla ostrá bolest hlavy a prvním co uviděla byl malý hlouček lidí seskupený kolem těla mrtvého Infrita, jejího otce. Všechno v ní se zhroutilo jako skleněný vodopád z utrpení a bolesti, kterou právě prožívala. A to nejhorší bylo, že se k němu ani nemohla přiznat. Protože by jí ulovili nebo zabili. Protože se nesměla vzdát chiméry. Chvíli tam jen tak stála, s dlaněmi zaťatými v pěst a očima plnýma slz. Pak utekla. 

Šla pomalu a dlouho, než si skrze cestičky rmoutivých vzpomínek našla cestu zpátky do Tallosy, kde se v tichém stínu stromů mohla konečně pohroužit do své bolesti a smutku. Připadala si mrtvá, jako uvadlé podzimní listí pod jejíma nohama. Ještě dlouho by tak zůstala, kdyby se dveře příbytku Ariann znovu neotevřely. Byly to tři dlouhé roky, co se neviděly. Během té doby na ní však ani jedenkrát nezanevřela. Jen se usmála a vřele jí přijala zpátky do své náruče, jako své ztracené dítě, kterému nyní bylo třeba pomoci se postavit zase zpátky na nohy. 

Následoval měsíc plný rozporuplných pocitů a hloubavých myšlenek v němž se Isill snažila znovuobnovit svou ztracenou chuť do života, přijmout realitu a pochopit ji. Tím spíš ale dospěla k tomu, že to úplně možné nebylo a namísto toho se naučila nahlížet na svět z různých úhlů pohledu. Stala se vůči němu víc uvědomilou a víc vnímavou, což vzbudilo pozornost aery Ocatio, která na toto volání uměla odpovědět a která se jí v té době vykreslila na přední straně pravé dlaně.

Využít ten dar pro ní bylo zvláštně přirozené, skoro stejné jako dýchat. Uklidnila sebe a svou mysl a zvolala k tomu pomyslnému rozhraní mezi životem a smrtí, aby našla duši svého otce a on jí uslyšel, byla jim dána šance si znovu promluvit... a tak si povídali. Povídali si dlouho o věcech vně a mimo Astorii, o jeho nevyřčených slovech otce i o tom, jak moc jí mrzelo, že to celé nedokázala zastavit. Povídali si až dokud Isilliny oči nezačaly padat vyčerpáním a spojení aery mezi nimi se pomalu samo nepřetrhlo. Díky tomu však Isill pocítila vlnu ztraceného míru a nové naděje.

Ten večer se rozhodla. Bude dál nést odkaz svého otce, avšak ne jako vypravěčka Astorijských pohádek a legend, nýbrž jako vypravěčka úst smrti. Protože Ocatio nebyla jen darem, ale byla jejím údělem. A protože byla Isill, Světluška, která ukáže světlo všem, kteří stále tápou ve stínech zármutku.