Jmenuji se Leon Dante Parell jsem potomek Dimitriho Parella, knížete Depernichžského. Vyrůstal jsem v Depernichu po dobu 34 let a mým úkolem bylo chránit naši zem a náš lid. Depernicho leží v místě, kde Nocturny jsou reálnějším nebezpečím, než všude jinde. Jde o bytosti, jež v jiných částech světa jsou možná pouhými pohádkami a legendami. V našem jsou to bytosti, které pro nás mohou být noční můrou. Ne, všechny jsou přátelské k lidskému pokolení. Stále si pamatujeme doby, kdy jsme byly lovnou zvěří, než přišla církev a sní i možnost našeho vykoupení a ochrany. Stejně jako můj otec a stejně jako jeho otec, jsme pomáhali lidu tím, že jsme podporovali církev. Na oplátku se nám dostalo od nich ochrany a částečné výchovy. Přece jen, lovili Nocturny a jiné přízraky. Uměli s nimi bojovat. A umět bojovat je něco, co je nepostradatelné a nenahraditelné, zvláště v dnešní době. Život šlechtice ale nebyl tak těžký a krutý, jako život chudiny. I přes jistý dril jsem si mohl užívat komfortu a vždy jsem si mohl být jist, že jídla budu mít dostatek, stejně jako prostoru pro to něco zameškat. Jako kluk jsem často prchal z hradu, abych se vyhnul svým povinnostem. No, až později mi došlo, že z mých prohřešků nejvíce těžili otcovi oponenti. Bylo tak snadné udělat chybný krok, který mohl ohrozit nejen mou pozici, jako budoucího knížete, ale i tu otcovu. A ač jsem zakoušel tvrdé tresty za své hříchy, plný význam pletich mi měl dojít až o několik let později.

 

Jednoho dne jsem se vydal s dalšími vznešenými pány na lov. Tenkrát se slavily otcovy narozeniny. Jako jedna z atrakcí byl hon zvěře. Kdo by si mohl pomyslet, že by se tato triviální panská zábava mohla tak moc zvrtnout. Ten lov mám jako v mlze. Pamatuji si, že se před námi objevil nádherný šestnácterák. Majestátní paroží, statná hruď, dlouhé nohy… prostě výstavní kousek. Před zahájením pronásledování jsme se s pány vsázeli, kdo toto nádherné zvíře skolí a čí to bude výstavní trofej. A pak… pak začala štvanice. V jednu chvíli jsem pronásledoval jelena… v druhou chvíli už jen vím, že jsem ujížděl před něčím nebo někým. Neměl jsem dobrý pocit. Své soky jsem dávno ztratil, ale zvuky, které mě najednou obklopily mě nechaly neklidným a rozrušeným. Jelena jsem kdesi ztratil. Vím jen, že i můj kůň začal najednou zděšeně pofrkávat a plašit se, než střemhlavě vyrazil směr další stromy. To trvalo do doby, než zvíře zařičelo a zhroutilo se k zemi. Já vyletěl ze sedla a těžce se sbíral na nohy. Kůň měl přervané šlachy na zadních. Předními divoce hrabal a řičel. Byl to… grošák.

 

Vím, že mi v ten moment pohled na zvíře připadal tak absurdní. Jako by to nemohla být pravda. Pak tu bylo vrčení a něco mě srazilo. Ztratil jsem vědomí. Když jsem otevřel oči znovu, stál nade mnou neznámý člověk… tedy…věděl jsem, že to není člověk, ale nějak jsem nemohl zpracovat, co se s ním nebo se mnou dělo. Něco mumlal. Nevím, co a ke komu. Přišlo mi, že tam nejsme sami, ale možná se mi to jen zdálo. Až na oči jsem nic neovládal. Chtěl jsem něco říci, ale všechna slova byla pryč. A ztráta vědomí poté následovala znovu.

 

Další okamžiky byly pro mě hotové peklo. Peklo, ze kterého jsem se nemohl probudit. Peklo, které mě sžíralo a ze kterého jsem si myslel, že zešílím. Vše bylo zbrocené krví. Všude se válely mrtvoly… sedláků i obchodníků, na hradě byla vyvrácená brána a roztrhaná těla na cucky a otec… jeho hlava byla nabodnutá na kopí a tělo bylo zmučené a vpletené do dřevěného kola. Mrtvoly malých dětí a mých nejmladších sourozenců byla rozházená kolem toho hrůzného výjevu v kruhu a pak… pak jsem se s trhnutím posadil.

 

Byl jsem zbrocený potem. Místo jsem nepoznával a nebyl jsem ani sto určit, kolik času uplynulo, co se stalo a co bylo reálné a co jen sen. Zprvu jsem chtěl vyskočit hnedle na nohy a vyběhnout za otcem, no tělo mě zradilo a hnedle na to i mysl, která zmateně se snažila zorientovat v tom, kde jsem a co se to ksakru děje. Nebo spíš, kdo to na mě ze zrcadla hledí. Vůbec jsem se nepoznával… Nechápal jsem, nebo ještě lépe nechtěl jsem chápat, čím jsem se to stal. Krátce na to mě navštívil Thorhaim. S jeho slovy jsem pomalu a neochotně začínal zpracovávat realitu, stejně jako informaci, že mě našli umírajícího. Zprvu jsem nechtěl věřit, že existují „dobré a zlé“ Nocturny. Připadalo mi to celé šílené a zvrácené. Ale… čím více jsem poznával Thorhaimovu rodinu, tím více jsem se o této skutečnosti přesvědčoval.

 

Nastal pro mě nový život. Midras se mě ujal a stal se mým druhým otcem a průvodcem v tomto neznámém světě. Učil mě, jak přežít, ale… nechtěl mě nechat opustit zdejší…panství. Stále jsem si nebyl zcela jist, kde se to nacházím. Jediné, co mě uklidňovalo byla skutečnost, že se podnebí a venkovní prostředí tolik nezměnilo. Pátral jsem. Skrytě jsem pátral po všech stopách a vodítkách, které by mi mohly prozradit mou lokaci. Přece jen… chtěl jsem otci říci, že jsem v pořádku, že… jsem jen teď trochu jiný. Nicméně jsem nesměl. Prý jsem toho neuměl dost! Prý bych nepřežil! Prý jsem teď Nocturna a musím být opatrný. To jsem chápal, ale… nemohl jsem starého otce nechat trápit, když na jeho žal stačila jedna pravda…

 

Uteklo deset let, než Midras prohlásil: „Tak si jdi!“ Nebylo to vřelé vybídnutí. Věděl jsem, že bych neměl jít, že bych se měl podřídit a více Midrase nedráždit, ale rodina pro mě vždy byla důležitá! Midrasova vzteklá slova mě jen propustila z jeho předchozí vůle mi v odchodu zabránit. Po deseti letech s Duwall´y jsem již věděl, kde jsem se nacházel a jak blízko má domovina byla. O to neodbytnější mé odhodlání, vrátit se domů, bylo… A bylo by bývávalo lepší, kdyby přece jen tehdy toto odhodlání bylo Druwall´y zlomeno... Nemohlo by to být tak kruté, jako…

 

Spolu se mnou šel i Throe. Přece jen v jednání s lidmi byl z Duwall´ů nejzběhlejší. Respektive… vždy byl sociálněji zaměřený ehmm… slušně řečeno. Propašoval nás do Depernicha zrovna v den veřejného soudu mého otce. Prý zradil korunu, paktoval se s Nokturnami a podplácel některé církevní hodnostáře, aby přehlíželi jeho zločiny. Spolu s ním bylo odsouzeno několik bohatých měšťanů, starý kněz a osobní stráž… všichni, co se již ke svým zločinům přiznali a otec… proč proboha přiznával takové lži, před našimi lidmi?! Odpověď mi došla, když přiváděli mé zbylé sourozence… pravděpodobně své doznání vyměnil za jejich životy! Throe mě pevně svíral, zatímco jsem se třásl potlačovaným vztekem, jak jsem sledoval, jak otcova oběť byla zcela zbytečná. Všichni byli odsouzeni… I sestry, které neměly s tím vším nic společného… a nebýt toho, že mě Throe před vstupem prolil krví, aby mě nelákala vůně obyvatel, pravděpodobně bych se nenáviděl ještě více, za to, co jsem mohl spáchat, než jen za to, že jsem musel jen nečinně přihlížet… Přihlížet tomu jak je jak dobytek nakládají do klecí a svázané je odvážejí do Artozscy.

 

Toto byl jasný rozsudek smrti! V Artozsce, až vypukne Hon, tak je nic nezachrání! Bylo to po dlouhé době poprvé a naposledy, co se v mé tváři zračilo zoufalství a panika, když jsem hleděl na Throa a jeho zarputilý soustrastný výraz. Nemohl mě nechat zasáhnout! Nemohl mě nechat zachránit mou starou rodinu, protože bych tím zničil tu stávající. Po návratu na panství, byly Midrasovy rozkazy jasné. Nesměl jsem zasahovat. Nesměl jsem nikoho zachránit, nebo by to přineslo smrt nám všem. Otroci patří královské rodině. A na majetek koruny se nesmí bez jejich svolení sáhnout, či se s ním nakládat jinak, než nařídí…

 

Nicméně nemohl jsem jen tak sedět a nic nedělat. Nemohl jsem čekat na Hon a očividný výsledek. Slíbil jsem si, že rozsudek nad mou rodinou z mých lidských let bude jen začátek!! Najdu a potrestám viníky této odporné krutosti! Vysaju je do morku kostí! A budu pít tak pomalu, aby je mohla pohltit bezmocnost, strach a panika! Hann mi zakázal zasahovat do Honu a setkat se s mou odsouzenou rodinou, ale o tom, že se nesmím vrátit do rodné domoviny nic neříkal. Využil jsem této mezery v jeho rozkazech a dřív, než mě mohli bratři zastavit, jsem se nenápadně vytratil z panství. Nebylo to tak těžké a ani cesta nebyla tak dlouhá, jako prve. S příslibem pomsty šla až překvapivě snadno. V Depernichu nebylo tak těžké dozvědět se pravdu, ne, když jste se stali lidskou noční můrou! Jen pohled na Vás ostatní děsil! A já chtěl být děsivý! Děsivý a krutý! A stejně nemilosrdný, jako oni! Ti pazgřivci, kterým nebylo nic svaté!!

 

Thorhaim s Throem mě našli uprostřed krvavého řádění. Krev byla všude. Nový pán Depernicha slepě zíral na své vyvržené vnitřnosti, zatímco jeho jediný syn skončil rozčtvrcený mýma rukama. Válel se po celém hodovním stole. Zdálo se, že tak trochu ztratil hlavu, která zdobila talíř nového pátera. Jehož tělo až na sutanu nebylo poznat. To odporné prase prahlo po tom se popásat na mé sestře, a proto napomohlo tomu neštěstí?! Když jsem viděl své bratry, jen jsem se řezavě rozesmál. Jejich výraz byl… nadmíru zábavný. Zdálo se, že nic z toho nečekali. Nebo alespoň v takovém měřítku… či snad ode mě?

 

Z města jsme prchali ve spěchu. Throe maskoval naše stopy, aby vše svedl na šílenou Nocturnu, zatímco Thorhaim měl na starosti hlavně mě, abych ve své zběsilosti a při (pro mě ironicky vtipném) útěku nedělal větší potíže, než jsem doposud způsobil. Hysterický smích mě přešel poté, co mě zastihl Hannův (Midrasův) hněv. Zasahovat takto do lidských životů bylo tabu! Ne, když náš rod byl tak slabý! Ne, když jsme nepotřebovali další nepřátele! Chápal jsem jeho pohnutky, ale za toto jsem se nehodlal omlouvat. Uznával jsem otce, ale… toto bylo mé poslední sbohem mému starému životu a rodině. Bylo to to jediné, co jsem ještě mohl udělat. Následovaly šedé roky v ústraní a odloučení. Odloučení se od lidské společnosti a několik let i od té Nocturnské. 

 

Právě v těchto letech jsem začínal poznávat temnou minulost Halberku. Kdesi hluboko, kdesi bez světel či hlaholu hlasů. Měl jsem čas přemýšlet. No, měl jsem více času, než bych si přál. A přesto tu byl někdo, kdo mi i v kobkách Halberka dělal společnost 24h denně. Dle starých map a spisů byly místní kobky vybudovány v síti spletitých chodeb tvořící nekonečný labyrint katakomb. Nikdy nebyly zcela zmapovány. Halberk svého času vznikl jako vojenská nebo spíše vězeňská pevnost. Jeho účelem bylo zde věznit nepřátele Duwall´ského půlnočního dvora. Mučit je, vyslýchat a případně neslyšně se těchto odpůrců režimu zbavovat. Jakou ironií je, že jsou Duwall´ové v podstatě uvězněni ve svém vlastním vězení. A tak, abych se zbavil protivného Simeona, který si rád užíval mé bezmocnosti v řetězech, jsem ho často posílal na průzkum nekonečných chodeb a jejich mapování. Musím říci, že byl povznášející pocit, když byla místa, kde sám přišel o život a musel se nějakou dobu regenerovat. Mučit se můžeme totiž vzájemně! 

 

Sem dolů za mnou nechodil nikdo, jen Hann s krví a svými lekcemi. Bylo to někdy až dusivě nesnesitelné, zvláště pro to, že krev se najednou stala prostředkem, jak se otci více podvolit a zároveň i motivací pro získání si jeho přízně. Po pár letech mučení zdvořilostními frázemi a dokázání alespoň toho, že si uvědomuji, jak můj trest je zasloužený, mě začal otec drillovat i v… řekněmě choulostivějších věcech. Choulostivějších v případě, že dotyčného považujete za vězně. Očividně by věznitel nechtěl docílit toho, aby se z jeho vězně stal zkušený zabiják, ale ukázalo se, že toto prostředí je pro mě až překvapivě stimulující. Respektive jinými slovy řečeno, nebylo tu nic, čím se rozptýlit. Krev musela být také zasloužena a tak to napomohlo k mému lepšímu vnímání a efektivnějšímu rodičovskému vzdělávání.

 

Za ta léta jsem si zvykl na strohost a tichost svého apartmá. Možná i odtud pocházejí mé “Spartanské” návyky nebo skutečnost, jak jsme si se Simeonem blízcí. Přece jen, hrát v šach pro získání lepšího strategického uvažování mě nutil Hann, a jak bych se mohl tak rychle vyvíjet, kdybych neměl úlisného protivníka jako byl Simeon?

Utekla celá desetiletí od mého uvěznění, přemítání nad mým pochybením a následným až ledově systematickým výcvikem. Dále následovalo uvedení do společnosti, alespoň té Nocturské. Otec byl pořád dopálen z mého sobeckého a pro něj nerozvážného aktu. Musel jsem hodně dřít, abych svůj hřích odčinil. Život pod pantoflem de Arges, měl být částečně také trestem. Zdá se, že je tím typem muže, který si pochybení svých dětí pamatuje až do své smrti.

 

Život, pod pantoflem de Argeș, je hotové peklo!

 

Postupně jsem začal pronikat do místní politiky. A postupem času jsem otupil i otcův hněv. Během této doby jsem odhalil otcovo bolestné tajemství a důvod nenávisti mezi de Arges a Duwall´y. Nakonec jsme až tak odlišní vůbec nebyli. I on toužil po pomstě pro své mrtvé milované. I on toužil potrestat viníky, ale byli jsme tak slabí! Stále jsme tak slabí!​

 

Toto prozření mě dovedlo na práh nového cíle a odhodlání. Viníci nemohou uniknout svému trestu! Musíme přijít s alternativou! S alternativou, jak se stát silnějšími v boji o moc! A pak jsem si vzpomněl na řád a církev… spojení s církví bylo riskantní, ale… mohlo nám zajistit jistou… nedotknutelnost ze strany de Arges. Otevřený útok na spojence církve by mohl totiž vyústit v otevřenou válku mezi těmito dvěma velkými frakcemi a to jsme si mohli být jisti, že de Arges nebudou chtít riskovat… S tímto nápadem jsem předstoupil před otce. Dlouho se o této alternativě rokovalo v nejvyšším kruhu rodinném. No, bylo rozhodnuto. Byl čas zkusit získat na svou stranu mocného spojence a zároveň nebezpečného nepřítele. Nicméně říká se: Přátele si drž blízko sebe, ale nepřátele ještě blíž!

 

Dnes se jmenuji Theodore Duwall´. Jsem druhorozeným synem Midrase Duwall´a, právoplatného vládce Nocturen. Z tohoto důvodu jsem taktéž právoplatným nositelem titulu Noctura Liberty, stejně jako mí bratři. I když kvůli prohnanosti rodu de Arges je z této titulatury pouhý stín. V očích de Arges, je celý náš rod temnou vzpomínkou na nepříjemnou minulost. A ač jednou Duwall´ové byli královským rodem, dnes je na ně nahlíženo z většiny jako na pouhé Noctura Uras. V očích Zemijců blízko mé domoviny jsme monstra a noční běsi. V očích vzdálenějších zemí jsme jen strašidly z pohádek… A v očích Kontilliánské církve? Tak v těch jsou Nocturny jen užitečnými nástroji. Spojenectví je ošemetné a velice křehké.

​