Bastian nikdy nepoznal své rodiče a vždy se považovalo, že je sirotou. Na své rodiče nemá jedinou vzpomínku, ani na to kdo jej vychoval a odkojil. Jediné co zná tak je jen a pouze dům sirotků v Artrozsce, městě Krosnowě. Co však naopak ví a pamatuje si, je paní, která jej vychovávala společně s ostatní sirotou jenž velice často ráda upozorňovala na to, že jejich rodičem není a, že dříve nebo později si pro ně někdo přijde, ať náhradní rodiče či šlechta pro služebné anebo i kazatel a to je prý osud horší jak smrt. Přirozeně, Bastian měl důležitější věci na práci, než se bát toho kdo si pro něj přijde do sirotčince. Tomu nikdy nevěřil a vždy když se někdo stavil, tak kdo by chtěl dítě, co vypadalo jako by vylezlo ze samotné temnoříše, bledá kůže a tmavé vlasy. Vypadal neduživě a jako by měl každou noc svést boj o přežití. Zimy byly vždy dlouhé a tudíž se lidé buď přizpůsobili anebo podlehli, možná proto o sirotky v Artrozsce nikdy nebyla nouze. Často se pak ovšem dělo, že si pro děti chodili nikoliv adoptivní rodiče a nedaleko sídlící Noctury, jenž si je pak vychovávali do svých otroků a sáli jim krev.

Bastian byl taky kolikrát nařknut ostatními dětmi na jeho bledou pleť, že poskytuje krev krvesajům, aneb děti jsou občas kruté a neumírněné. Dostalo se mu tak i urputné šikany od jeho vrstevníků. Často dobit až do krve a celý pohmožděn. Avšak věnovat speciální péči vůči ostatním bylo zbytečné v očích ženy jenž je vychovávala. Život se mu však v sirotčinci změnil, když Matilda, vychovatelka a opatrovatelka v sirotčinci, upadla do neštěstí. Umřel ji manžel na zimu, přepracoval se a již nezvládl se vrátit domů, alespoň to si všichni mysleli, avšak pravdou bylo, že jej uštvaly noctury. Bastianovi tak bylo kolem 15 let, když tak napoprvé viděl onu ženu onemocnět. O lidech z Artrozscy se povídá jakožto o lidech zocelených chladným prostředím. Avšak nemoc Matildy nebyla jakási obyčejná nemoc. S jejím zhoršujícím se stavem se však i rozšiřovala jaká si zloba vůči všemu a všem, jenž se nacházel v místnostech onoho sirotčince. Děti začaly mizet častěji a víc, krvesajové si pro ně chodili častěji a častěji. Nějaké děti se pokoušely utéct jen, aby se potkali s krutou zimou a jakoukoli jinou neblahou nástrahou světa. Bastian však nikdy neutekl ani se nebouřil, snažil se vždy přizpůsobit, konec konců, kdo se přizpůsobí tak vyhraje.

Ačkoliv když od mala viděl, jak si lidé odnáší sirotky ne jen pro to, že je chtějí adoptovat, vybudoval si tak přirozenou averzi na cokoliv krvepijného, Bastian pak se snažil i několikrát úmyslně odposlechnout konverzace, jež Matilda uskutečňovala s lidmi s jimiž si domlouvala časy odnášení dětí a tím se mu vždy podařilo v patřičný den uschovat předtím, aby si jej nikdo nikdy neodnesl zatím, co s brekem byly ostatní děti vláčeny pryč. Mít kamarády v onom sirotčinci byla stresující věc, dříve nebo později si je někdo, odvlekl zatím, co Bastian se nechtěl hnout z místa, nebylo totiž kam. Ovšem každé zlo, které se koná, nezůstane pod pokličkou dlouho, obzvláště ne u vychovatelky, která pak i ony děti začala zanedbávat, během toho jak ji černal mozek od nemoci. A tak ačkoliv trochu později než by bylo libo se na prahu sirotčince objevil vysoký muž v černém, Matilda na něj nereagovala moc kladně, chtěla jej vyhnat, ale nakonec se ukázalo, že onen muž byl Kazatel, jenž přišel za neznámým důvodem. Tím se zaplavil sirotčinec strachem. Odejít s kazatelem byl přeci jen osud horší jak smrt jak říkávala sama Matilda. To bylo poprvé, kdy viděl co to je zač, Kazatel. Napoprvé se však ženě povedlo onoho muže odradit, nechtěla s ním mít nic společného a už vůbec ne upínat na svůj sirotčinec pozornost pro případné trestání od krvepijců.

Avšak Kazatel měl svůj úkol a cíl, který potřeboval splnit a tak se musel v Krosnowě zdržet minimálně den. To bylo poprvé, kdy se Bastian rozhodl, že utéct ze sirotčince byl dobrý nápad. A dobrý nápad to byl, protože viděl z okna, jak Matilda zakousla slepici u vedlejšího domu, rovnou z kurníku a s ní v ústech zaběhla za dům. Bastian se tak skrze okno vyplížil ven a hledal onoho kazatele. Bylo pozdě večer, šero, zima a času nebylo nazbyt. Běhal po městě tak dlouho, dokud mu nezmodraly rty a nerozklepaly se mu nohy. V tom však narazil do muže, jemuž byl po pás, byl to onen Kazatel. S chvějícím se hlasem mu vše pověděl nebo se o to alespoň snažil a tak jej Kazatel vzal k sobě, kde měl poskytnut příbytek a chlapce zahalil do černého kabátu. Jakmile byl Bastian schopen mluvit, aniž by mu při tom drkotaly zuby, Kazatel se šel na Matildu podívat ještě jednou. Matilda byla stále ve velmi brzkém stádiu posednutí běsem a tak Kazatel nedokázal rozlišit stopy běsu od psychického zhroucení nad ztrátou milovaného. Jakmile Kazatel rozhodl, odešel a s sebou si chtěl vzít i chlapce, kterého čekal nový život v hlavní Depernižské Katedrále v Yoachimu. Bastian nevěděl, co to obnáší a musel si vybrat svou hrůzu. Buď bude pokrm noctur nebo odejde s kazatelem a bůh ví jaké horory zažije. Jakmile se Bastian dostal do kontaktu s Kazately, bylo jasné, že ho tam Kazatel nevzal jen proto, aby ho ušetřil života na pospas osudu jen proto, že se mu snažil pomoc, ale protože v něm byl i zároveň potenciál, jenž je schopen poznat, jen další Kazatel v tomto případě Kepius. Samozřejmě v tom hrála i samotná empatie kazatele, jenž chtěl zachránit alespoň jednu duši před zimou. Svět na druhé straně ostrova se mu zdál skoro až drasticky jiný, lidé se k sobě chovali jinak a do nedávna ani nevěděl, co to Kazatelé vůbec dělají. Bylo to jako by někdo sundal koni klapky z očí a najednou viděl svět, jak se patří a to jej stále poznal jen zlomek. Konečně za život poznal i něco jiného než krutou zimu dnem i nocí. Jeho překvapení pro to, když sníh roztál, slunce vyšlo a tráva zezelenala. Tohle bylo dost na to, aby byl schopný jít pořád dopředu, byl velice diligentní na své studie a neustále ho poháněl pud jít kupředu za učením se něčeho nového. Byl jako studna co chce pozřít svět a vědět o všem co se kde šustne. Vzpomínka na Artrozscu v něm tak nevzbouzela žádný zármutek, zkušenost tam a skutečnost toho, že tam byl sám a nikoho neměl, bral pouze jako jeden ze stupínků toho, jak přelstít život a být ten co se bude smát na konci. To se velice podepsalo i na jeho charakteru, jeho zvídavost v něm vzbudila jakousi lhostejnost ke všemu, co mu přišlo neužitečné nebo zbytečné, jakmile mu to nepomohlo se dostat blíže k tomu, aby už nikdy nemusel prožívat to, co již jednou prožil v Artrozsce.

Bastianovi se dostalo všeho, co potřeboval u Kazatelů, veškeré vědění, nauce schopností a poslání do života. Jeho životní boj o přežití ve čtyřech stěnách sirotčince, aby se nestal obětí krutosti běsem posedlé vychovatelky či otrokem krvepijců, se náhle rozšířil na boj mezi životem a smrtí, mezi lidmi a běsy. Ačkoliv to zní až naivně vznešeně, je jen pár jedinců co tento nadhled na svět sdílí. Bastian nikdy nehledal příliš spojenců, vždy na lidi hleděl jako nástroje, jimiž se přiblíží tomu, jak on říká ‚mít všechno‘. Avšak i jeho srdce se jednou ohřálo, když přes tři roku se mu cpal jeden rekrut, co do učení kazatelů přišel ve zhruba stejnou dobu jako Bastian. Jmenoval se Rimovald, byl to syn někoho vznešeného, kdo byl vyhoštěn z jeho domova za to, že byl z nemanželského svazku. Už jen samotný tento počin Bastianovi přišel prazvláštní, když rodiče neměl, jediné co si pamatuje je sirotčinec. Bastian byl na Rimovalda vskutku přísný a dával mu velice najevo, že o přítele nestojí. Ačkoliv jeho nastávající přítel, aniž by si to uvědomoval, studoval a cvičil výhradně jen s Bastianem. Jenž nikdy neprojevoval zájem o minulost spolu-učně, jenž se mu v dlouhých nocích ve studovně svěřoval o své rodině. A když už se konečně Bastian dokázal i otevřít o sobě a svém údělu ve světě, tak jej jen Rimovald poslouchal, jak nejvíc mohl, protože sám věděl, že Bastian mu toho víc neřekne. Sešel se pak rok s rokem a z těch dvou byli poněkud dobří přátelé, jak by si jeden mohl myslet. Rimovald peskoval Bastiana za jeho mrtvolné dumání zatím co Bastian jej neustále utišoval když přemýšlel nad tím jak nejlépe zahnat běsa do kouta aniž by si to sám běs uvědomoval. Když však již byli vyučení a byl čas se zaběhnout v řemesle, dostalo se jim úkolu, který otřásl Bastianem. Prověřit běsa v sirotčinci, ze kterého kdysi byl Bastian odnesen. Vracet se do Artrozscy bylo prapodivně nostalgické, snad jako by znal každý rampouch i když se sezónně měnily. Nic nebylo stejné avšak režim a špatnosti vždy ano. Jeden lidský život je moc málo na to, aby přiměl změnit režim krvepijců na které se lidské roky vztahují jen okrajově. Byl to v podstatě stejný problém, jaký zažil, když by malý. Další vyhořelá opatrovnice sirotčince, která věděla moc dobře jak je špatné co dělá, ale dělat to musí, protože nemá na výběr od nadvládě krvepijců.

Ovšem to byla Matilda, která už propadla děsu. To však přitáhlo pozornost víc jak jen kazatelů, když šlo o dodávky krve tamním Nocturám,rodu Astol’wan. Tak časté návštěvy kohokoliv jiného než zkorumpovaného systému vzbuzuje nechtěnou pozornost. A tak se Bastian často dostával do potyček s Nocturamy na které pohlížel shora zatím co Rimovald se snažil leštit tyto vztahy tím, že Bastiana vždy zatáhnul kamkoliv, aby se mohli před nimi schovat po prvním varování. Noctury se stěžovaly totiž na kazatele, že tam nemají co dělat a, že jejich pomoc nepotřebují a že jsou z toho pak obyvatelé Krosnowa nesvoji. Nebylo to totiž poprvé kdy se kazatelé vyskytovali okolo míst do kterým jich nic není dle noctur. Když už však, ale se povedlo najít běs, tak se Bastian a Rimovald během nahánění museli rozdělit. Ukázalo se, že po tom co slovně urazíš pár krpejiců a pak jdeš do jejich oblíbeného podniku odkud si berou lidi na otroky krve, vzbuzuje silné potíže. Noctury rodu Astol‘wanu sice chtěli Bastiana, ale našli Rimovalda dříve a provedli na něm rychlou práci. Bastianovi zabralo vymítání poněkud více času, než chtěl a během křičení běsu si nevšiml křiků jeho přítele, kterého si podaly krvepijci. Bastian se tak vrátil zpátky od běsa a hledal svého druha, jediné co tak našel, byla krvavá stopa ve sněhu a nějaké ostatky, které šlo sotva identifikovat. Přiložil k nim moiru tajemství, aby se dozvěděl, co se stalo. Viděl tak osud Rimovalda a dva páry rukou noctur, které jej rozsápaly a roztahaly do divočiny u stromů lemující Krosnow. To akorát ještě hlouběji zakořenilo nenávist, kterou Bastian v sobě nesl vůči krvepijcům.