Charaktery

Charakteristika

Dovednosti

Minulost

DESTRUKCE ┃??

ENERGIE┃??

OSUD ┃???

???

Člen Půlnočního Dvoru

Nocturna┃Nobiles

70┃182 cm┃89 kg

HRÁČ┃Nout-e

Lakian je na první pohled pohledný mladík, dalo by se mu odhadnout okolo 25-30 let z pouhého pohledu. Chodívá vždy hladce oholen, jeho krátké blond vlasy jsou zastřižené podle staršího typ střihu, ale nezdá se, že by mu to vadilo. Je poměrně vysoký, ale zdaleka se neřadí mezi nejvyšší dlouhány, kteří se zde dají nalézt. Jako jedna z prvních věcí, která vás na Lakianovi upoutá jsou jeho modré oči. Za obvyklých okolností vypadají jako kdyby odrážely samotné nebe za slunečného dne, jsou tu však i jiné okolnosti. Při krmení či vzteku jeho oči změní barvu z modré na jasnou barvu čirého jantaru, čímž se prozrazuje jeho příslušnost ke královskému rodu, byť velmi vzdálená.

Rád nosí rudou barvu, která též prozrazuje jeho příslušnost, ale sám ji vnímá spíše jako barvu krve než jako barvu rodu. Přímo nad klíční kostí má několik mateřských znamínek připomínající rozbitou hvězdu, jak ji nazvala Marryonne. Když se cítí bezpečně a doma, nosívá pouze bílou košili a tmavé kalhoty, není v tomto ohledu nijak vybíravý. Trvalo mu roky než přijal za své, že je nyní dědic rodu a tedy má peníze i bohatství, nikdy si tak nepřišel a vždy to odmítal přijmout. Není nemožné je tedy zahlédnout i v ne tak výrazné lněné košili, pomáhat služebnictvu, což jeho stvořitel nevidí vůbec rád. Oblíbil si ho však natolik, že je ochotný sem tam přivřít oči.

Obecně se zdá, že jeho vzhled je poměrně uťáplý, jistě, umí se obléci tak jak se po něm požaduje, aby reprezentoval rod, ale zároveň nikdy nebyl na oblékání si více věcí než nezbytně musel.

Co se zálib týče, Lakian byl vždy mluvka, na boj ho nikdy neužilo a je rád, že sotva zvládá základy. Naproti tomu umění argumentace mu nikdy nebylo cizí. Už jako dítě a otrok se vyžíval v mluvení a nechal se naučit číst a psát staršími dětmi, které jejich rodiny prodaly, aby měly na jídlo, či je ochránili před nemocí. Tímto způsobem dokázal Lakian převýšit své okolí a stát se právě adeptem na následníka rodu. Je to jedna z věcí, co se za několik století nezměnila. Jeho nejoblíbenější místo v sídlo je konec konců v knihovně.

Obecně vzato Lakian působí přátelsky a otevřeně, ale je tu hranice, za níž se nevydá a u které si k sobě pustí cizince...

Pokud ho někdo potká prvně může si myslet, že se jedná o věčně přátelského a usměvavého zemijce, nebo nocturnu, která má věci v hlavě srovnané, ale byl by daleko od pravdy. Lakian nenese dobře změny a už vůbec ne změny v podobě toho, že jeho stvořitel odchází a on ho má nahradit... ale snaží se tvářit, že je vše v pořádku, konec konců na to budou mít ještě několik desetiletí, možná i století... alespoň to si rád namlouvá. Veřejně se snaží vystupovat s přidrzlým úsměvem a nikdy nekončícím sebevědomím, aby nedal najevo, že je opak pravdou.

Často u sebe nosí loutnu a chodí neozbrojen. Málokdy u sebe má meč, ostatně, věří, že ho k ničemu nepotřebuje. Zato dýku mu vnutili už tak silně, že bez ní nikam nejde. Není to bojová postava, takže nejde očekávat, že bude kdovíjak vybaven. Čas od času u sebe nosí hůl pro lepší dojem šlechtice, kterému nekouká sláma z bot... Má poměrně krásný hlas, když zpívá. Rád zpívá, co ho zrovna napadne a nezapisuje si to, takže pak jen horko těžko vzpomíná, co to tam vlastně bylo.

Narodil se jako nejmladší syn do poměrně chudé Novyborgské rodiny. Jako páté dítě byl silně podvyživený a sotva se dokázal držet na nohou. Mnoho si z dětství nepamatuje, vzpomíná si, že nikdy nebylo dost jídla, ne pro něj, ale přišly ještě mnohem horší časy. Skoro ani nevěřil, že je něco podobného možné, ale příděly jídla se ztenčily ještě mnoho násobně více až byly spíše krutou připomínkou existence jídla. V ten moment přišel na scénu jeho života Pán. Dostal se do starého hradu, který měl být jeho nový domov a jeho rodina dostala peníze - dobrý obchod pro všechny kromě Lakiana, jak se nově pojmenoval... a jiné jméno si ani nepamatoval. Jako otrok na krev byl dobře živen, i když kousance svého pána nenáviděl tak silně jak jen člověk může nenávidět činnost mu prováděnou. Pravidelně doufal, že ho někdo vyzvedne a zachrání ho, ale nestalo se tak.

Poznal pár přátel, kteří sdíleli jeho osud jako otroci krve, ale čas byl v mnohých ohledech dosti neúprosný. Jakmile Lakian dospěl a přesáhl jistý věk, měl se stát obyčejným sloužícím a na tu poctu se těšil, jenže jeho pán s ním měl jiné záměry a stal se jeho stvořitelem. Nově probuzená nocturna byla na světě a hladověla po krvi.

Stále si pamatuje ten příšerný pocit, když mu pán řekl, že se z něj dnes krmí naposledy a unikal z něj život. Nepřestával ani po žádosti, když se Lakian pokusil ho zastavit, nenechal jej a následně mělo přijít sladké bezvědomí, kdy byl na samotné hranici života a smrti, ale namísto toho ucítil zápěstí na ústech a kdo ví proč začal hltat krev. Nechápal proč to udělal ale v budoucnu za ten moment byl velice rád - byl díky němu naživu. A i když za celé své dospívání nepoznal jinou otcovskou postavu, náhle neměl pána, ale měl stvořitele, kterému byl zavázaný.

Následujících deset let je pro něj však více než náročných, emoce, které nedokáže ovládat, zvýšená síla a také hlad... společně s nutností začít se pořádně učit a chápat složitější a komplexnější problémy. Stvořitel ho musí držet daleko od otroků, protože nikdo jeho řádění nepřežije, neumí se zastavit a přestat. Přicházejí ohromné výčitky nebo příšerný a neukojitelný hlad. Proklíná svého stvořitele za to, co mu provedl jen aby se v následující moment nedokázal ubránit silnému pocitu viny. Komplikace, které provází proměnu jsou stále silné, ale s časem pomalu slábnou a věci se ustalují. To, co kdysi bylo od pohledu nemožné náhle zvládá. Po několika desetiletích dokáže udržet svou otrokyni naživu a dokonce s ní navázat vztah. Čas je pro něj ale moc silným protivníkem a jeho milovaná stárne a nakonec umírá. Truchlí pro ni dlouho... a často stále chodí navštěvovat její hrob. Mnohokrát prosil, aby z ní byla též nocturna, ale jeho stvořitel to odmítl a sám si něco podobného nedovolil, neuměl si představit jít proti slovům svého pána a stvořitele. Aby se dostal z tohoto smutku, ustanovil mu jeho stvořitel nutnost začít trénovat s mečem a učit se umění soubojů, tedy něčeho, čemu nikdy nepřišel na chuť.

Roky plynou stále dále, objevuje se sem tam několik zajímavých druhů, ale ti též brzy zmizí v propadlišti času, přichází velký smutek a místy i pomíchané vzpomínky. Stále jsou zde otroci, kteří jsou dětmi a když vyrostou, stanou se sluhy, aby dožili ve slušném prostředí, stále jsou kolem zemijci a stále se jejich sídlo nemění... v tomto nalézá nakonec Lakian klid... ale jeho klid je nakonec narušen. Jak nocturna, která se sama dokáže ovládat a zná dostatek pravidel je konečně připraven, aby se stal skutečným nástupcem rodu.

┃ Boj:

– Ovládá základy boje s mečem a umí někoho velmi dobře praštit holí. Zná slabá místa na lidském těle, avšak není ani zdaleka jedním z těch, kdo by prokázali větší bojové dovednosti. Umí se ubránit, byť spíše díky větší síle, co mu je dodána jako nocturně než díky větším dovednostem v této oblasti, čas od času stále trénuje.

┃ Pán slova:

– Dostával roky soukromé lekce přímo od svého Stvořitele, později od jiných nocturen či od zemijců v oblastech diplomacie, řečnictví, matematiky i etiky a etikety.

┃ Hra na loutnu:

– Vždy miloval hudbu a hraní si se slovy, na světě není nic lepšího než kombinace obojího! Alespoň dle něj. Je to něco, co ho provázelo od momentů, kdy měl sotva dost jídla na talíři, aby přežil a brnkal na natažené provázky se snahou vyloudit alespoň nějaký zvuk. Později pak různě chrastil, brnkal, či foukal skoro do všeho, co vydávalo nějaký zvuk. Poté, co se stal nocturnou a dost času musel trávit zavřený, aby nezabil vše živé v okolí, dělala mu právě loutna nejčastější společnost.

┃ Jízda na koni:

– Ačkoli ve svém zemijském životě ke koním měl minimání přístup, jako nocturna si to začal velmi vynahrazovat, když doprovázel pána na lov, nebo se i jen tak projížděl po lese. Miloval poklidné cesty na koni, a nejednou spadl, ale dnes se dá označit za schopného jezdce, který se nebojí i trochu zariskovat. Má freyerského koně jménem Milo, o kterého se stará od jeho narození. Zdálo se, že nepřežije, ale navzdory všem předpokladům se o něj Lakian staral a vyrostl z něj silný a schopný kůň... Jako hříbě byl Milo opuštěn stádem s tím, že je pravděpodobně mrtvý a nocturnu přilákala krom náhody i vůně krve. Nebylo jednoduché vytrénovat ho, ale snažil se a pomalu ho začal sedlat až po 3. roce jeho života... Další dva roky trvalo než se sžili, není jsou však nerozluční a pravidelně s ním vyjíždí nejméně čtyřikrát do týdne. Předtím sedlal koně svého stvořitele nebo některého ze sobů, nyní se ale plně poslední roky věnuje svému koni.

┃ Zručný lovec a stopař:

– Ať je to kanec a nebo krvácející člověk, jestli něco Lakianovi jde, je to hledání své kořisti. Miluje ten pocit vzrušení, kdy nahání kořist a ta nakonec padne k zemi. Nedělá to moc často, už jen proto, že zemijci obvykle nebývají rádi lovení, ovšem i když loví zvěř, dokáže se velmi dobře orientovat v místě, kde je a do kterého se dostal. Málokdy se ztratí a stejně tak málo často se mu dokáže ztratit kořist, kterou stopuje. Liška, kanec a nebo zemijec... málokdy mají šanci se mu vyhnout, tato šlechtická kratochvíle ho navíc osobně velmi motivuje ve vycházení ven...

┃ Maska herce:

– Charismatická osobnost nebo chladná a vypočítavá nocturna? Umí být oboje, pouze se musí trochu snažit. Dokáže mnohdy obelhat všechny ve svém okolí a přesvědčit je ke svým záměrům. Má uhlazený způsob mluvy, rád věci řeší spíše skrze slova než skrze sílu, i proto je však jeho maska tak důležitou. Ne všichni mohou znát jeho skutečnou povahu a on ví, že je zapotřebí ji skrývat, aby se to nakonec neootočilo proti němu. I proto se rozhodl už dávno, že se nebude tolik ohlížet na ostatní a půjde si hlavně za svým cílem a za cílem svého rodu. I proto v moment, kdy vejde mezi ostatní nocturny, umí zářit sebejistotou, stejně jako před významnou staší nocturnou nasadit masku ponížené pokory.

┃ FÁMULUS: NOX ┃Podoba: Krkavec

– Svéhlavé stvoření, které má na věci mnohdy svůj jasný názor, který se nebojí sdělit alespoň Lakianovi, když už nikomu jinému nemůže. Často má ráda nadhled a vysoká místa, kde se může schovávat. Snaží se občas mít dospělejší pohled na věc oproti Lakianovi, ale to se nedaří vždy. Většinou to objektivně nejvražednější řešení. Co se jejich setkání týče, potkali se v polorozpadlém domě, kam se Lakian vydal, když se rozhodl ve svých sto letech zjistit odkud vlastně pochází. V polorozpadlém domě neobjevil svou minulost, ale někoho mnohem zajímavějšího. Nebylo to hned, nejprve se vydal zpátky... s tím, že nepořídil vlastně nic. Myšlenka na Fámula ho vlastně ani nenapadla do chvíle, než to nalezl v knize o zhruba rok později. Nasedl na koně a vydal se sem podruhé. Po nakreslení pentagramu se zjevil fámulus, který si jej vybral... Bylo to snad poprvé, co se viděl nějak více krvácet a poprvé od doby, co se proměnil, kdy někdo pil z jeho krve. Nakonec ale získal zajímavého a zábavného spojence v podobě ženského Krkavce, kterého pojmenoval Nox.