Oleg Gromov prožil své dětství jako hyperaktivní a veselý klouček s jiskřičkami naivity v očích. Od malička kolem sebe vyzařoval přirozenou energii a radost, kterou si vesničané nemohli nevšimnout. Všechny jeho činy a postoje však byly pečlivě porovnávány s jeho otcem Simonem. Místní lidé měli na Olega vysoká očekávání – věřili, že bude pokračovat ve šlépějích svého otce, velkého lovce a člena zastupitelstva vesnice. Přesto, když se podívali na jeho sestru Ekaterinu, vždy z ní sálala větší ambicióznost a vůdcovský duch než z Olega. Mnozí si dokonce mysleli, že by byla lepším vůdcem než její mladší bratr.

Oleg k věcem kolem lovu a otcovým povinnostem přistupoval s hlubokou pokorou. Ačkoliv měl Simon své metody a nebylo snadné mu vyhovět, Oleg dělal, co bylo v jeho silách, aby se učil a plnil přání a práci vedle svého otce, jak nejlépe uměl. Ale přestože se snažil být poslušným synem, v jeho nitru se rodily sny o jiném světě.

Od útlého věku totiž Oleg předváděl, jak bojuje s monstry z místního folklóru, a představoval si, že cestuje jako dobrodruh, který překonává moře a kontinenty. Byl fascinován hrdiny a mytickými tvory, které znal z příběhů a pověstí. Vždy ho lákala představa velkých dobrodružství, na rozdíl od jeho sestry, která byla pragmatičtější a zaměřená na praktické věci. To, co však všechno překvapilo, byla Olegova láska ke knihám – v nehostinné ledové krajině Artroszcy se to zdálo jako něco nevšedního.

Matka Belatrix, která vždy vnímala jeho zvídavost, mu předčítala knihy, které se jí podařilo sehnat, nebo které si přinesla s sebou, když přišla do vesnice. Tyto knihy, i když jich nebylo mnoho, probudily v Olegovi hlubokou touhu po znalostech. Fascinovaly ho příběhy o vzdálených zemích, cizích kulturách a legendách. Od raného věku tak balancoval mezi světem lovu, který ho učil jeho otec, a světem knih, které ho fascinovaly svou hloubkou a možností úniku.

Až do svých deseti let žil Oleg relativně poklidný život. Jeho dětství bylo naplněno sněhem, dobrodružstvím a učením vedle otce. Avšak v tomto roce se stalo něco, co navždy změnilo jeho svět...

Olegovi a Ekaterině bylo pouhých deset let, když do jejich života vtrhla nevyhnutelná tragédie. Drožka, vesnice, kde rodina Gromovů sídlila po generace, patřila pod správu jednomu rodu Nocturen, který ovládal okolní území. Vesnice, která po léta žila zdánlivě v klidu, byla ve skutečnosti chována a udržována jen za jediným účelem – aby sloužila jako krevní daň pro místní krvesajce. "Obětuj malé, aby přežili ti větší," bylo nepsané pravidlo tohoto kraje.

Když přišlo období sklizně, dorazili Stínotvůrci, aby zajistily co největší počet lidských obětí. Jejich cílem bylo vyklidit vesnici a odvést co nejvíce živých zajatců, kteří měli být obětováni. Vesničané však nechtěli být pouhým krmivem pro upíry. Vypukl také i nějaký menší boj mezi zoufalými lidmi a nelítostnými Stínotvůrci.

V tomto pekle se Simon, Olegův otec, snažil svou rodinu chránit. Věděl, že jediná cesta, jak jim zajistit přežití, je skrýt je před hrozbou. Vedl je proto k tajnému tunelu, který vedl z vesnice. V hustém dýmu boje a křiku poslal svou manželku Belatrix a jejich děti pryč. Jakmile prošli tunelem, zavalil jej, aby jim zajistil bezpečí, a sám se vydal do středu bitvy, připraven obětovat svůj život. Simonův osud byl zpečetěn, když se sám postavil proti Stínotvůrcům, zatímco jeho rodina unikla smrti i zajetí. V tento den byl zpečetěn osud celé této osady a nezbyl téměř nikdo, kdo by ještě mohl vyprávět o osudu Drožky, či kde se tato osada vůbec nacházela.
 

 

Jakmile trojice vyšla z tunelu, pohltilo je ohlušující ticho. Jediným zvukem zůstával dálný řev z vesnice, kde boj a krevní lázeň pokračovaly. Zatímco se Oleg, Ekaterina a jejich matka Belatrix zoufale snažili najít bezpečí, netušili, že jejich krvežíznivá minulost je následuje do temných lesů. Pach krve a zoufalství se stal neodolatelným pro jednu ze šílených nocturen. Degradovaná kreatura, už jen stín svého někdejšího mocného já, se blížila s jediným cílem, povečeřet vyděšenou rodinu.

Vše se odehrálo velmi rychle. Kolem se ozvalo několik prasknutí větviček, vrčenív noci a než si děti vůbec uvědomily, co se děje, Belatrix byla v mžiku odmrštěna do vzduchu a dopadla tvrdě na zem daleko od svých dětí. Příšera, dychtivá po krvi, ji okamžitě napadla. Boj byl zoufalý – Belatrix se bránila, ale byla bez šance. Příšera po ní šla s neúprosnou silou a každým okamžikem ji připravovala o životní sílu.

Jekot dětí přehlušoval každý jiný zvuk v lese, a jejich čistý strach se stal pro predátora téměř opojným. Nocturna upustila od Belatrix a připravovala se napadnout Ekaterinu, její oči planuly touhou po nové krvi. Ale v ten moment, kdy už se chystala zaútočit, matka, sotva při vědomí, sáhla po stříbrné dýce u svého opasku. Z posledních sil se ohnala, a stříbrná čepel zasvítila ve svitu měsíce a nestvůře rozřízla hruď, zrůda zařvala v bolesti, zvuk plný vzteku a nenávisti se rozléhal lesem. Na chvíli se zdálo, že možná Bela i zvítězila. Ale zraněná bestie, oslepena hněvem, se vrhla zpět na svou předchozí, aby pomstila bolest, kterou jí způsobila. Rozsápala ženu bez milosti.

Dýka, stále zářivá v matném měsíčním světle, ležela na zemi, jenž hrála bílou barvou sněhu a krví odvážné cizinky, která položila život za své potomky…

Naděje byla ztracena. I děti si začaly uvědomovat, že tohle je konec. Oleg už nikdy nespatří vzdálené země, o kterých snil, nikdy se nevydá na dobrodružnou cestu za moře. A Ekaterina? Její dny snad měly skončit ve spárech této ohyzdné stvůry? Osud tomu však chtěl jinak.

 

 

V momentě, kdy jim před očima probíhal celý jejich krátký život, les ozářilo světlo. Záblesky jako naděje samy přitáhly pozornost všech – včetně stvůry. Z lesa se vynořila skupina šesti postav: čtyři muži a dvě ženy, kazatelé Kontiliánské církve, kteří byli po této nestvůře na lovu už několik dní.
Boj začal. Kazatelé se oháněli svými zbraněmi mrštně a skoro až nelidsky. Zrádná nocturna reagovala zuřivě, útočila a bránila se silou, která by mohla zničit i ty nejsilnější z nich. Bojovníci používali kombinaci stříbrného prachu a zvláštních předmětů, které Oleg nikdy předtím neviděl. Jeden z mužů, starší a zjevně zkušený lovec, svedl s nestvůrou osobní souboj, který skončil tragicky – stvůra ho dostala a muž padl na zem. Jeho život byl ztracen.

 

Po delší výměně úderů, kazatelé stvůru přemohli a zajali ji do Salazarových řetězů, jejichž moc jí nedovolovala uniknout. Poražená, ale stále nebezpečná, lapena a připravená k transportu, ležela na zemi, vzteklá a zraněná. Jeden z mužů s vítězným úšklebkem pronesl: „Chytili jsme pěkného Slavíka.“

 

Ještě než však boj skončil, Ekaterina, ta drzá a odvážná dívka, vytrhla se z náruče ženy od kazatelů a vyběhla k místu, kde ležela její matka. Dýka Belatrix stále ležela ve sněhu, jako poslední památka na její statečnost. Když se ji dívka chystala zvednout, stvůra se naposledy vzepřela, zvedla svou zkrvavenou ruku a jedním rychlým pohybem sápla po dívčině rameni. Zranila ji hluboko, krev okamžitě temně zbarvila látku jejího oblečení.

 

Kazatelé se okamžitě vzpamatovali. Nestvůru zpacifikovali a zajistili oblast. Medici se postarali o Ekaterininu ránu, zatímco jeden z mužů, fešný kazoš před třicítkou, se sklonil k Olegovi. Snažil se ho uklidnit a ujistit ho, že jsou v bezpečí. Jelikož každý astrál má schopnost poznat možného dalšího astrál, osud těchto sourozenců se do budoucna bude dále upínat k církvi.

 

Po dobu 10 let probíhal výcvik mladého Olega. Za tuto chvíli si již odnesl nejednu ránu či zranění při výcviku. Rozhodně si několikrát pomyslel, že velmistr Rhuna byl snad seslán Malekaiem, aby jim ztrpčoval jejich dny ve výcviku. Oleg přišel velmi na chuť umění zacházení se sečnými jednoručními zbraněmi. Ať šlo o elegantní kord pro hbitý souboj, nebo jednoruční meč v kombinaci se štítem. Dokázal se za tu dobu pod velmistrem zdokonalit v technikách boje s těmito zbraněmi. Střelné či palné zbraně mu nikdy k srdci moc nepřirostly. V jejich užívání má obyčejné základy.

Kolem 20 již jako kazatel s vlastními moirami a výcvikem byl již vysílán i na mise a zakázky pro církev. Jeho druhem na cestách a ve výcviku v terénu byl onen muž, který ho uklidňoval oné osudné noci, kdy se zkřížily cesty hocha a církve. Nyní již znal jméno tohoto kazatele. Jmenoval se Kepius Unvorhan, jeden z velice zkušených kazatelů a mocný astrál. Mnoho noviců k tomuto muži vzhlíželo a mnoho z nich chtělo být tak silným jako on nebo se aspoň dožít věku, jako on. Neboť expirace kazatelů bývá docela krátká, když bojujete s veškerým zlem, které je dle církve zavrženíhodné.

Oleg ovšem poznal i jinou stránku Kepiuse. Poznal jeho ironickou stránku. Někdy hoch ani nevěděl, zda jeho mistr bere celou věc kolem jejich úkolu v Astorii vážně. Mimo častý karban a vyhledávání sklenky alkoholu k vypití, se Kepius rád oddával i tělesným rozkoším, které potom mladý Oleg poslouchal přes stěnu pokoje. Neberte to zle. Oleg nebyl žádný svatoušek ani panic. V rozpuku puberty obtáhl nejednu novicku z řad Mediců. I dnes měl stále jistou zálibu v ženách, neboť přinášely teplo. Teplo, na které jej stále ještě fascinovalo, protože sám žil a vyrůstal v zemi, kde teploty poblíž nuly byly brány jako krásný letní den. To sem ovšem nepatří.

Dalších dobré 3 roky zdokonaloval své dovednosti a dával prostor i svým zálibám mimo jeho kazatelský trénink. V poručí Kepiuse si prošli nejednou patálií, kde šlo o život jednomu i druhému. Za tu dobu se prohloubil jeho vztah ke svému učiteli a vážil si ho jako svého přítele, ze kterého by položil i život. Osud tomu chtěl, že se oba ale dostali do různých pozic. Kepius nadále zaučoval nové kazatele, dostal se do vyšších míst a za tu dobu ještě více zesílil a jeho jméno získalo ještě větší prestiž. V té době, kdy už Oleg měl na svých bedrech vlastní novice a mohl již na mise vyrazit i sám, chvíli se odebral do pozadí slavných skutků. Na vlastní žádost byl vyslán do Obsidiánové věže věnovat se rozšiřování vlastních obzorů a získávání vyššího vzdělání mezi největšími učenci kontinentu. Pár let v ústraní mu také pomohly zapomenout na jistou nepříjemnost, která se stala mezi ním a jeho „drahým přítelem“ Kepiem…

5 let studií ve věži mu přinesly obrovské uspokojení a nabytí vědomostí. Jeho hlavní náplní byla historie kontinentu, geografie, astronomie a lingvistika. Všechny tyto vědní disciplíny naplňovali jeho tužbu po poznání cizích kultur, ostatních zemí kontinentu a jejich jazyky a zvyklosti. Po tolika letech v knihách jej přepadla obrovská touha znovu jít do akce. Studia byla náročná, protože i přes veškerou snahu trávit co nejvíce času ve věži, měl stále povinnosti k církvi, které nemohl ignorovat. Ovšem s tímto novým elánem se vydal vstříc novým zítřkům.

Až do dnešních dnů absolvoval Oleg mnoho cest po různých částech kontinentu. Tyto cesty a mise mu pomohli nasbírat zkušenosti, známosti, a hlavně zdokonalovali jeho znalosti, které mohl aplikovat i nyní v praxi. I v samotném řádu kazatelů byl známý jako „Kazatel Učenec“ či více obecně „Šprt“. Málokdo si ale dovolil tuto nemilou přezdívku použít, neboť tento muž má stále za sebou již mnoho let zkušeností a bojů, které jej zocelili a které by mohly velmi ublížit těmto posměváčkům.

Jeho akademická činnost dala vzniknout mnoha knihám, které zůstávaly také v knihovně Klášteru sváté trojice pro použití kněží. Mluvíme zde o dílech jako Selectae Capita Historiae Astoriae (Vybrané kapitoly historie Astorie), jeho cestopisecká díla Lyngstadt Dominium (Lyngstadt a jeho panství) a Geographica Insularum Yachelovarum (Geografie Yachelových ostrovů), úchvatné dílo, které Olega přivedlo k Fabiánovi Szecztakowi a jeho práci, tento muž byl géniem kartografie a stal se prakticky Olegovou modlou a jeho práci aktivně připojuje ke svým dílům a je silným propagátorem jeho práce a uchování těchto prací až snad i do konce Astorie samotné. Dokonce dějepisecká díla Historia Urbis Castrum Pulchrum (Dějiny města Krásnohrad), Lucifer in Fabulis et Legendis (Jitřenka v bájích a pověstech) a například Natus et Initium Urbis Anafés (Zrod a počátky města Anafé). Knihy jsou jeho vášní a psaní knih a předávání znalostí, a hlavně vlastní historie, může pomoci k světlejší budoucností a pochopení současných problémů. Věnoval se také překladům a slovníkářské tvorbě. Především analýzou propojení dialektů Lierany po kontinentu a spolu dalšími kolegy dali základ jednoduchým slovníkům frází pro mezinárodní použití. Stejně jako mnoho učenců si i on stále láme hlavu nad rozklíčováním Visca Lierany jako mnoho učenců před ním. A z nějakého důvodu si zamiloval faejštinu, její morfologii, a hlavně také pokusy o rozluštění Staroterrejšitiny. Knihy nevydává ve velkém. Jedná se hlavně o spisy pro církev. Během svých cest po kontinentu sbíral také lidovou slovesnost po venkově a městech a na vlastní náklady nechal vydat několik výtisků „Bajky a pověsti Staré Astorie“.

V současné době se Oleg nachází nadále v Lyngstadtu v klášteře. Když má možnost a není zrovna vyslán na misi, tráví většinu svého času ve své pracovně v klášterní knihovně, kde zkoumá to málo, které mu může tato knihovna poskytnout. Někdy si až posteskává po tom, co vědění a krásy se nachází v Obsidiánové věži.