Raphael se narodil do rodiny pro mnohé nebezpečných lidí. Nešlo tak o status rodiny, ale o působení a obchodu, který rodina řídí. Jeho strýc nebyl první a nebude ani poslední z rodu, který navrhoval a vyráběl zbraně. Nejdřív to začalo jednoduchými vynálezy pro dobro lidu, ale postupem času se jejich zájem zaměřil na rychlé a jednoduší způsoby jak ukončit něčí život. Navíc s celkovým technickým pokrokem země by byla hloupost zůstal obyčejných kuší a fádních mečů. Jako dítě neřešil morální otázky kolem jmění jeho rodiny a obchodů, ve kterých měl jeho strýc a otec prsty. On měl dost starostí se svým bratrem, který se narodil o rok později. V jeho čtyř letech se odstěhovali do Yoachinu a začali žít nový život obklopení novým prostředím mezi zdmi hlavního města. 

Rod Corsentino se rozdělil na dva tábory a jeho otec začal obchodovat a šířit svůj vliv mezi smetánku. Se strýcem za zády nebyl problém zabydlet se pohodlně a bez starostí a Raphael s Abelinem nesli na svých bedrech jediné břímě. Budoucnost rodu. Jako poslední do rodiny přibyla jeho sladká sestra, ale Raphael již neměl šanci si užívat života v hřejivém objetí přepychu. Už byl dost starý, aby si uvědomoval celou váhu situace, když se před jejich dveřmi objevil pár kazatelů. I když pocházeli z Armorie, jejich podvědomí o církvi bylo dostatečné. Otec měl jisté pochyby, ale Fabien měl vizi a přesvědčil otce, že by měl Raphaela dostat do řad kazatelů. Samozřejmě pod tím viděl nějaký zisk a otec s ním nakonec souhlasil. Raphael si vyslechl kazatele, které překvapil jeho… na dítě až moc vyspělý přístup. Samozřejmě je překvapilo i několik otázek, na které by se jiné dítě asi nezeptalo. Byl zvědavý… ale měl strach. Sami kazatelé uznali, že většinou odchází s mnohem mladšími dětmi a Raphael byl velmi pozdní kousek. Když odcházel, netušil, co má jeho strýc v plánu ani jaký bude jeho život v řadách kazatelů.
~
Bylo to zvláštní a nepříjemné, ale Raphael nebyl přeci slaboch. Chtěl působit přesně… jako jeho otec. Hned, jak se rozneslo slovo o jeho původu, se kolem něho začali shromažďovat děti – starší i mladší – s vidinou nějakého toho přilepšení. Raphael je přijal zase s vidinou přátelství, které bylo tak falešné, jako zpěv jeho drahé matky. Bohužel se cítil na rozcestí a raději si vybral být za toho dobrého a žít aspoň s tím málem, co mu ostatní mohli nabídnout. Pár neupřímných hezkých slov a pár chvil strávených v jeho přítomnosti, o kterou stál jen málokdo, jelikož Raphael neměl zájem o prosté hry a hloupé vtipy. Chtěl se bavit o přírodě a fyzice, matice a bavit se i o víře, která pro něho byla nová. Občas za ním zavítal Barbados kvůli jeho migrénám, což byla vždy příjemná změna. Závist v očích ostatních mu neunikla ani ve chvíli, kdy mu strýc poslal první střelnou zbraň, se kterou začal trénovat. V jeho mladých letech nebylo moc kazatelů, kteří by ovládali pistole z Armorie. Jedním z mála byl Licht Thorhinn, který jistě dostal dost specifické echo od samotného Fabiena. 
Poté potkal dívku jménem Seren, která pocházela z chudé rodiny a sama s úsměvem řekla, že je za její odvedení rodina ráda. Byla upřímná a poslouchala ho na rozdíl od ostatních. I přes jejich rozdíly se po nějaké době spřátelili. Raphael od ni očekával nějaký podfuk, ale Seren byla… jiná. Přesvědčila ho, aby se přestal snažit všem zavděčit a zaměřil se sám na sebe, ať už si o něm budou myslet cokoliv. Nechtěl se zaměřit jen na sebe, ale i na Seren, která s ním trávila i jeho těžké chvíle. Prošli spolu rituálem Malekaie a vytvořili spolu dobrý tým. Problém byl v tom, že Raphael měl trochu rozházené priority a zájmy. Místo trénování a učení moir se raději zašíval s mladým medicem Bjornem a řešili problematiku lidské mysli nebo trénoval s novou zbraní, kterou mu strýc poslal. Seren z toho nebyla nadšená a neustále do něho rejpala. Občas se i pohádali.

Raphael Seren miloval, ale neuměl to dát najevo. Své povinnosti házel stranou a i starší kazatelé museli nastoupit a dát mu pár dlouhých lekcí. Jedna lekce mu otevřela oči…

Seren jedné noci zmizela. Samozřejmě to bylo podezřelé, jelikož se jednalo o slušné a poslušné děvče, které mělo mezi kazateli dobré jméno. Raphael byl zcela připraven, náhle plný zodpovědnosti a odhodlaný převrátit celé Albrechtto vzhůru nohama. Licht ho velmi rychle uzemnil, ale nabídl mu kompromis. Měl za úkol prohledat taková běžná místa, kde by se mohla třeba zapomenout. Raphael moc dobře věděl, že je to hloupost, ale kývl na to zcela si vědom, že zmizí hned jak to bude možné. Nejdřív prohledal Serenin pokoj, ve kterém se už někdo hrabal, ale nevěděli o tajných místech, o kterých věděl jen on. V jedné skrýši našel dopis… Hrozné písmo a tolik gramatických chyb. Naštěstí psaní přelouskal a zjistil, že se jedná o dopis od její matky. Dost se mu ulevilo a jelikož v tom neviděl nic vážného, rozhodl se na zmíněnou adresu jít sám. Podle dopisu se jednalo o nějaké rodinné problémy, ale přišlo mu divné, že by Seren zmizela jen tak. 
Vyrazil se zbraní za opaskem s jistotou v srdci, který mu však nevydržela dlouho. Každým krokem v něm rostla jistá nejistota, jelikož se čím dál více dostával do temných zákoutí, do kterých by se za normálních okolností nikdy neodvážil, ale když to zvládla Seren, on musel taky. S rukou na pistoli proplul uličkami až k domu, který by odpovídal adrese a popisu v dopise. Raphael neměl představu o tom, jak moc chudě chudý člověk vypadá nebo jak žije. Všechny domy mu přišly hnusné a tenhle vypadal obzvlášť žalostně. Uvnitř slyšel hlasy a byl si jistý, že jeden z nich patří Seren. Neznělo to však jako šťastné rodinné setkání. 
Raphael zabouchal na dveře, které mu otevřela žena v odrbaných hadrech. Nebyla moc stará a podívala se na něho nejdřív dost nepřátelsky, ale pak se usmála.
„Copak tu děláš? Neztratil ses?“ zeptala se docela mile. Ve tváři viděl nějakou podobnost se Seren.
„Jdu za Seren,“ odpověděl a pokusil se nakouknout dovnitř. Žena byla překvapivě rychlá s chytila ho pod krkem, když ho vtáhl dovnitř a hodila ho na zem, až ho dlouhé nehty poškrábaly. Byl z celé situace v první chvíli vykolejený, ale když uviděl Seren v přítomnosti dvou divně vypadajících chlapů, rychle se sebral ze země. Ani si nevšiml, v jakém stavu dívka je. Svázané ruce, napůl svlečené oblečení a tvář pokrytá slzami a čirým zděšením. Podíval se na ženu, která čím dál více vypadala jako nějaká odporná krysa. Bylo to až nepřirozené. Usmívala se… když se k němu plížila. Její úsměv poněkud povadl, když vytáhl pistoli, ale jeho postoj byl nejistý. Srdce mu bušilo jako zvon a před očima mu přeskočila první jiskra. Začal panikařit, ale měl ještě čas, ale světlo začalo přeskakovat čím dál více. 
„Okamžitě ji pusť,“ řekl tím nejpevnějším hlasem, který v té chvíli ze sebe dokázal vymáčknout. Zbraň jistě vyvolávala respekt, ale žena si nejspíš všimla jeho mrkání. 
„Neboj chlapče, postaráme se o vás oba,“ zavrčela a skočila po Raphaelovi, i když na ni mířil a stihl vystřelit díky svalové paměti z tréninku. Kulka ženu škrábla na rameni, což ji nijak nezastavilo. Srazila ho k zemi, i když byl větší a fyzicky zdatnější. Ta žena nebyla normální a po chvilce začal mít takovou až komickou myšlenku, že by mohla být začínající… běs. Snažil se ženu odtáhnout, když se po něm sápala a smála se. Chytila jeho ruku s pistolí za zápěstí a začali se přetahovat, u koho skončí hlaveň. Raphael zaháněl záblesky a smích ženy mu přišel čím dál více hlasitý a iritující. Volnou rukou se ji snažil shodit. Jeden z mužů pustil Seren a nejspíš chtěl ženě pomoci, ale ona jen vykřikla a namířila zbraň přímo na něj. Raphael překvapeně vykřikl, když mu málem zlomila prst, aby zmáčkla spoušť a kulka zasáhla muže do břicha. 
„Tak střílej chlapečku!“ 
Cítil pod svou dlaní její obličej, do kterého vší silou zaryl nehty, ale v další chvíli trpěl on, když mu prsty sevřela mezi zuby s úmyslem mu je snad ukousnout. Prudce vykopl nohou a konečně se mu povedlo ji setřást. Šílená žena mu však vytrhla zbraň z ruky. I přes záblesky viděl slet událostí, které působily jak nějaký špatný sen. Zbraň, která mířila přímo na něj, Seren, která se vytrhla s rukou muže, který byl nejspíš sám zcela překvapen vším co se dělo a nakonec výstřel, kvůli kterému se mu hlava málem rozletěla do všech stran. 
Chytil se za hlavu a nevěděl, co je vlastně bolestnější. Jestli rána po kulce nebo hlava. Nakonec se donutil otevřít oči a viděl Seren potřísněnou krví, která vytékala z rány na hrudi jako vodopád. Doklopýtala k němu, ale než ji stačil chytit, do domu někdo vpadl. Raphael se chytil za hlavu a trpěl. Povedlo se mu na chvíli nahmatat její tělo, ale nedokázal se na ni podívat. Mohl jen trpět, dokud ho někdo nechytil a neodtáhl. 
~
Raphael o tom nikdy nemluvil. Začal trénovat, učit se moiry a šlapal jak hodinky zcela mlčky. Neustále se snažil nějak zaměstnat a vyhýbal se spánku, jak to jen šlo. Měnil zájmy jak ponožky a nejhorší bylo, když mu nějaká věc nešla hned ze začátku. Se svými pocity se chtěl nějak vypořádat sám, ale nikomu neuniklo, že i přes výborné výsledky jeho tělo jaksi chátrá. Proč se mu třesou ruce, proč se mu dělá špatně při pohledu na krev, noční můry, neustálé kontrolovaní zbraní a jejich agresivní obrana, nechtěl jíst a četl při každé možné příležitost…  Víc se uzavřel před světem kolem a zaměřil se především na sebe a svůj pokrok. Neustále ho poháněla děsivá vidina minulých událostí, což ho dovedlo až na hranici naprostého selhání. Jeho tichá muka překazil jeho bratr. Rušivý element, který ho otravoval každý den. Nechápal, co po něm chce, ale jeho přítomnost ho dováděla k šílenství. Musel jíst, aby mu dal pokoj a začal s ním i mluvit, jelikož mu nic jiného nezbývalo. 
Bylo to mučení, které si nejspíš zasloužil a dokud se s bratrem nepohádal a málem nezmlátil frustrovaný vším, co nedokázal v sobě ovládat se nakonec mu všechno řekl. Až poté byl Abelin spokojený a strávil s ním ještě pár týdnů. Označil to jako obchodní jednání a vždy měl náhodou cestu kolem. Abelin ho aspoň z části navedl do starých kolejí a poté se opět rozešli každý svou cestou. Raphael zcela iritovaný a Abelin spokojený.
Uběhlo pár let a Raphael se stal dost schopným, poněkud výstředním a osobitým kazatelem, který se snaží udělat vše pro to, aby svou vizí budoucnosti přehlušil minulost.