Z̈án pochází z Yachelových Ostrovů a i se zde narodila. Kde a kdy už vám nepoví, ale poví vám, že vyrůstala a pochází přímo z Taverny. Říká to už jen z toho důvodu, že se zde objevila už ve velmi malém věku a naučila se zde žít. Z Taverny tak i pochází vývoj celé její povahy, jelikož toto místo a žena, se kterou jí matka seznámila, měla velký dopad na její budoucí chování.

 

††

  Ozval se klepot na dveře ztrouchnivělého domku na kraji Taverny, když Acha zrovna posedávala na staré židli, které trvalo jen tak málo, než by se rozpadla úplně. Byl to starý domek, který nesloužil k ničemu jinému, než k rozpadnutí. I tak jeden potenciál měl. Před mnoha lety se tu sešli dvě fae, které si slíbili dlouhověké kamarádství a slib, že se zde přesně do roka a do dne jednou znovu sejdou. Scházeli se tu pouze tehdy, kdy farie poslala dopis, jen aby si prohodili pár slov a strávily spolu pár krásných hodin, než by se jejich cesty znovu rozešly. Byla to tradice jen mezi nimi a nikým jiným, která jim oběma dávala jistotu, že se její drahé kamarádce nestalo nic, co by jí zapříčinilo přijít. A ten starý domek působil jako dobré znamení, protože dokud nespadne, i ony budou stát. Ani už si Acha nepamatovala, kdy jejich kamarádství přesáhlo sesterství, ale kupodivu to byla jediná fae, kterou si nechala pustit tak blízko. Kdo by čekal, že farie, která kdysi přišla s mužem právě sem do Taverny a chtěla po Ache, aby jí propašovala jeden artefakt, vzbudil zájem mezi oběma faejkama, aby se pak další léta scházely jako kamarádky.

   Acha na klepot nemusela odpovídat. Stačilo jí aby se zvedla a otočila směrem ke dveřím, které se za zvuku křápání starého dřeva začaly otevírat. Ten večer byla připravena zas a znova přivítat svojí přítelkyni urážkou a námitkou, proč je stále živá, ale místo toho přišlo překvapení. Ten večer dveřmi totiž neprošla jen jedna fae skrytá pod pláštěm chimery, ale dvě. Její dlouholetá přítelkyně a o mnohem menší verze jí, kterou Acha neznala. A to uvědomění co přišlo potom?

  „To si děláš…“

  „Překvapení?

 

†

 „Kdepak si to vzala?“ zeptala se lehkým hlasem a s úsměvem na rtech fae, co seděla v křesle u záclon starého okna. Měla přes stehna položenou deku, v rukách zlatý řetízek, který jí donesla dcera a přes ramena kabát, který jí nechala Acha. Malé faejské dítě se jen šklebilo. „Kdybys to viděla! Teta mě vzala do nějakého domku, kde mě nechala ve skříni a řekla, ať tam počkám a až bude čas, tak udělám to, co sem dělala minule. Víš ne, jak sem říkala, to s tím během. No a já se schovala a čekala. Tam přišel takovej vysokej pán a měl plno vlasů na bradě a vypadal strašně silně. No a já teda čekala a poslouchala, jak teta s ním něco řeší, než mi dala signál a já udělala zase to co předtím. To s během. Ten pán vypadal strašně vyděšeně, jak jsem na něj naběhla a vzala všechno ze stolu. Určitě to nečekal! No a v tom byl ten řetízek, tak sem to vzala i s tím a odnesla to tam, kam řekla teta, že to mám odnést a pak-“ „Že já tu někoho prodám!“ Rozjásané dítě, co na svou mámu valilo hromadu informací, zarazila Acha svým rázným hlasem, co vešla do dveří. Měla v ruce přesně tu brašnu, kterou dítě odneslo z domku, když dostalo signál a pak jí zahodilo tam, kde zahazuje vždy takové podobné věci.

 „Slyšely mé uši dobře?“ „Ne! Ne! Já nic neříkala! Přísahám!“ bránilo se dítě, jelikož se bálo, že by jí Acha vzala za nohy a odtáhla na prodej. Fae tak vždy děsila malou dívku, aby jí neříkala jinak, než jejím jménem.

 Slabá farie se nad tím celým musela jen usmát. Sic nebyla ze začátku pro, aby její sestra učila její dítě krádežím a čemukoliv, co Acha dělala, ale dokud jí slibovala, že se jí nic nestane, tolerovala to. Na jednu stranu viděla možnost pro své dítě skvělého člověka, co se o ní postará, až tu nebude a věřila Ache jako jedinému faejci. Na druhou stranu se ale bála, co by z jejího děťátka vyrostlo. Nechtěla na své dítě shazovat hned tíži umírající rasy, kterou její dcera byla, ale ten čas někdy přijít musel. Proto potřebovala, aby její dítě bylo v budoucnu silné a zvládalo vše, co by na ní spadlo. Ovšem spoléhala právě na Achu, že by jí dovysvětlila to, co ona nestihne. Už teď se její čas rapidně krátil a sic nemohla trávit všechen čas se svým dítkem, chtěla jí naučit co mohla. Vysvětlit jí, kým je a odkud pochází. Říct jí historii její rasy a to, co by jí též mohlo čekat, tak jako počkalo na Antu, ale když koukala na svou usmívající se dcerku, jak se snaží vymluvit se a prosit Achu, aby jí neprodávala, musela jen usmívat.

  Acha byla tím, kdo jí ukazoval bezpečnou část Taverny a ona jí dala všechnu svojí důvěřivost v postarání se o její dceru. Nechala jí, aby jí ukázala svůj svět a své taktiky, jenž používala a dovolila jí starat se o ní, jakoby to byla mladší verze jí.

 

†

  „Proč chřadne?“ zeptala se jednoho večera malá fae. Seděla na posteli své matky, která z ní už jen těžce vylezla. Jakoby k ní byla přikována a malou fae to jen rozrušovalo. Netušila, co se děje její mámě, jelikož jí stále nechtěla matka svěřit, jaký osud potká farii, když splodí potomka. Acha stála přímo za ní a její slova jí nezůstala za ústy. Přeci jen starší fae spala. Měla mnoho času jí číct, co se děje.

  „Protože tak vaše rasa funguje, stvůrko. Tvá máma se zamilovala, dala tobě život a ten její se krátí. Normální koloběh života, akorát pro ní rychlejší. Jednou to tak taky zažiješ,“ říkala s klidným hlasem, jak pozorovala klidnou dívku. Též jí čekal spánek a Ache si stála za přesvědčením, že až se vzbudí, už tu Anta nebude. Z jejího pohledu to byl spíše drastický pohled.

  „Já ne,“ ozvalo se rázně od dívky, než se otočila k nespící fae. „Jestli to takhle končí, tak to nechci. To už radši život bez zamilování, než tohle.“

 

†

  Byl to studený den, když Acha stála bok po boku, obě celé v černém, mladé fae, co koukala na malý pomníček, který jen značil, že je opustila žena, která byla pro jednu z nich sestrou a pro druhou matkou. Mladá fae byla překvapivě dnes potichu.

  „Nějaká tichá dneska,“ odfrkla si starší žena. Její postoj byl klidný a přímí. Už to byl nějaký čas, kdy se měsíce přetáhly přes sebe a ony tak zůstaly jen dvě. I tak Acha stále pozorovala mladou dívku a ujišťovala se o jejích pocitech.

  „Si s tebou nechci povídat,“ byla odpověď od Z̈án, která sem dnes přišla jen, aby s podívala na místo, kde nechávala květiny pro památku své matky. Její smutek pro zesnulou mámu dávno opadl, jelikož jí na ten okamžik už dávno upozorňovala a připravovala. I tak, když okamžik tehdy přišel, Z̈án u toho nebyla. Spala… Jediný moment, kdy jí tehdy popadl smutek a vztek, že zde nebyla na poslední chvíle své matky a vše se pak musela dozvědět od Achy, která to na ní shodila jak kámen na tenký led. Až po druhém delším spánku se mladá fae konečně probudila znovu s tím charakterem, se kterým jí Acha znala nejdéle.

  „Pf, jak myslíš,“ odvětila Acha, než si všimla něčeho nového, co leželo položené pod květinami.  „Tos čórla nebo koupila?“ zeptala se na řetízek, jenž byl schován a nemohl jí uniknout pošklebek. Z̈án už dávno uměla, co jí Acha učila, ale vždy to použila na takové maličkosti. Ještě jí neviděla, že by donesla něco, co by bylo víc, než jen řetízek. A pokud o něčem větším věděla, stejně to přišla říct  právě jí. „Koupila. Za koho mě máš,“ odfrkla mladší, než se s pořádným nádechem a výdechem otočila na Achu. „Potřebuješ něco?“

  „Hm. Dneska má být v hospodě jeden cápek. Chci, abys s ním zahrála karty a okradla ho. Tak jak vždy. Nic víc, nic míň. A taky mi zjistila, kde je ten poslíček, co my měl donést dopis. Někde se ztratil zmetek.“ Acha vždy dávala jasný instrukce, pokud se jednalo o něco, co od někoho slyšela a zajímalo jí. Z̈án tudíž usuzovala, že bude ten jmenovaný cápek někdo, od koho potřebovala víc. A jak lépe toho dosáhnout, než to pak vytáhnout z Z̈án.
  „Beru na vědomí,“ zvedla rameny Z̈án, než se obě ženy otočily od pomníčku úplně a vydaly se zpátky tam, kde byly předtím.

 

  V noci se prudce rozrazily dveře a do domku vešel mladík s hnědými vlasy, kterému už jen z postoje srčela hromada otázek, než kouzlo chiméry pominulo a před čekající Ache se objevila Z̈án. V tom slabém světle lucerny nebylo těžké poznat, že má toho hodně na srdci a už jen tak tak se drží, než to ze sebe všechno vyplivne na ženu před ní.

  „Poslouchej. Posloucháš? Byla sem, jak si řekla, karty vyhrála, ale! Byl tam i jiný cápek, jo? Někdo, kdo o sobě tvrdil, že je kapitán nějaký lodi, skoro na mol, podotýkám, jo, a vyprávěl tam něco o nějaké plavbě, nevím, moc sem neposlouchala, ale! Ten cápek mě těmi řeči zaujal tak moc, že sem se musela zeptat na víc a víc, ale i tak vlastně nevím nic. To je jedno. Prostě co řekl, bylo strašně zajímavé. A já si při tou vzpomněla, že vlastně sem sem se též dostala s mámou na lodi…“ zastavila svoje přehnané mluvení a vyhrtávání informací na Achu, jelikož čekala schválně, až se jí Acha zeptá. Též tak učinila, jelikož chtěla vědět, že jí Acha dobře poslouchala.

  „Takže?“ „Mno… Ten cápek se taky zmínil o hromadě dobrodružství a hromadě jiných věcí a tak dále, ale hlavně o tom, že jestli mám zájem, zítra odplouvají o dům dál. To teda mohl říct spíše, protože byl nalitej, ale chápeš, že jo?“ Faarie jí pozorovala upřeně. Skoro až jako by jí prosila o pochopení, co se jí snažila říci a o její povolení. Čekala na její reakci, jelikož doufala, že jí Acha opravdu pochopí. A Acha pochopila. Pokud by si i dobře tipla, věděla by i o jaké piráty se jednalo a nemohla říci, že by proti nim něco měla. Spíš jí vadilo, jak se o nich moc vědělo. Ticho byla jen proto, že myslela. Mladá fae toho ze sebe řekla dost, aby pochopila, že se tahle Z̈án jen tak z ničeho nic rozhodla vzít muže za slovo a zítra se tam opravdu ukázat jako dobrovolník. Zároveň to znamenalo, že čeká právě od Ache povolení a souhlas na to, aby odtud na chvíli zmizela. Jaká matka, taková dcera…

  „Víš, že voda není tvůj kamarád,“ „S tím sem ochotná pracovat.“

  „Co když se něco pokazí?“ „Určitě ne,“

  „Co když není pirát?“ „Pak už mě nenajdeš a stihne mě prodat někdo jiný.“

  …

  Neměla v plánu mladou fae držet proti její vůli. Jen se chtěla ujistit, že to opravdu myslí vážně a ne jen z okamžiku obohacení informacemi. Narovnala se tak na dřevěné židli a naposledy se zeptala: „Víš, že tvá máma též byla na moři a z výletu tam přišla s tebou. Nehodláš od tama též dotáhnout děcko, že ne?“ Potřebovala se ujistit v tom, co jí kdysi řekla.

  „Drahá teto. Já mám naprosto jasný a skvělý plán, jak od tama nedotáhnout dítě. Nemusíš se bát. Žádný hlubší pouto tam opravdu nenamotám,“ a že při té větě vypadala Z̈án vážně. Dokonce i nekomentovala to, jak jí nazvala. Bylo tak chvíli mezi nimi ticho, kdy jedna stála a čekala, zatímco ta druhá nad tím vším jen uvažovala.

  …

  „Doufám, že uděláš pořádnou ostudu,“ stačilo jako odpověď, při které se mladá farie rozzářila o to víc, načež silně a poprvé objala Achu v jejím sedě, než utekla do svého pokoje, aby si tam mohla připravit věci. A to, jak byla druhý den nachystaná s věcmi, dalo Ache jasný náznak, že si fae nedělala srandu. Tentokrát ne. Ať už její přesvědčení, že se jí na moři bude líbit, bylo jakékoliv, Ache jej tolerovala. Jestli to měla fae dědičné od matky, budiž. Jestli jí ale muž opravdu zaujal, pak tedy litovala každého, kdo jí na lodi potká… A že si tahle okřídlená potvora nedotáhne dítě, jak učinila její matka.

 

††

Z̈án tehdy kapitán neřekl, že má přijít. Vymyslela si to jen proto, že jí opravdu zaujalo vše, co se dozvěděla, a tak kapitánovi tvrdila, že jí nabral, když byl ožralý v hospodě. Sic to pro Achu mohlo vypadat, že se fae rozhodla následovat matku v jejích šlépějích a procestovat moře, ale Z̈án na loď chtěla opravu převážně z toho, jak jí onoho večera tvrdili lidi jaká svoboda na moři musí být a jaké nekalé dobrodružství tak bude. Kapitánovi se svěřila, že je farie, co mu tu někdy v blízké době usne, ale též mu slíbila, že svojí účastí mezi posádkou, bude velmi dobrým členem, který zajistí dobrou morálku. Sic jen na určitá období.