Kael’reth, nyní známý jako Gideon, se narodil před mnoha staletími, v časech které dnes pamatuje jen velmi, velmi málo žijících bytostí. Byl zrozen do světa, v jímž postavení jeho lidu bylo ještě zcela jiné, Astorie byla jejich domov, a i přestože přítomnost zemijců již byla svým způsobem zažitá, Faejci měli domov a kulturu stvořenou mnoha staletími vývoje. Malinké, sněhově bílé koťátko, Faejský bestial, narozen rodičům stejného druhu. Osud tohoto malého kotěte však bude daleko komplikovanější, než by si mohl kdokoli myslet. Přirozeně, alespoň jak by to tradičně mělo býti, obzvláště Gideonova matka byla narozením svého prvního dítěte naprosto nadšená. Byla svým překrásným synem posedlá, starala se o každou jeho potřebu, známe mnoho osudů a příběhů jedinců kteří nikdy nepoznali lásku rodiče, Gideon však není jeden z nich. Již od mala mu předčítala z prastarých Faejských povídkových knih, vyprávěla mu o matce Astorie, i přestože vzpomínka na ní byla jen pouhou bájí, představovala mu zemi jako žijící bytost, přičemž péče o ní a její budoucnost je povinností právě jejich druhu. “Feurn la veii, ista darun aimen dia. Dia in me´ene, saiffe in Prae rea´ilus Sinues en.” Tuto větu si Gideon pamatuje dodnes naprosto živě, jelikož ji slýchal den co den předtím než upadl do naprosto poklidného spánku, chráněn před okolním světem a svárem který obklopoval jejich prastarý domov.

​

Jako protipól vůči přístupu Gideonovy matky stál jeho otec. Aethe’reth, bestial s brilantní myslí, člen rady šedých, se ke svému synovi choval jako k odkazu. Nezajímal se příliš o tradice, nestaral se o jejich prastaré povinnosti a poslání se kterým byli stvořeni, Aethe’reth byl primárně vědec. Nedalo by se říci, že by svým vlastním zvráceným způsobem Gideona nemiloval, ale mnohokrát se dostával se svou družkou do konfliktu ohledně výchovy jejich syna. “Příliš ho rozmazluješ, musí být připravený, má před sebou velký osud.” A tak dále, a tak dále. Gideon tehdy ani nemohl chápat, co tím jeho otec myslí, ale jakmile byl schopný chodit a alespoň trochu uvažovat, často ho jeho otec bral do jedné ze svých mnoha laboratoří, samozřejmě bez vědomí své družky. To, čemu tam byl Gideon vystaven, si jedinec dokáže jen ztěžka představit. Všemožné kombinace a experimenty na neživých nerostech, i živých organismech. Pokusy vytvořit nový druh, prodloužit život již existujícího, stvořit nový nerost, cokoliv. Představivost a brilantnost tohoto muže byla zdánlivě nekonečná, stejně jako jeho chlad. Nevnímal utrpení svých subjektů, avšak nikdy si nevzal pod nůž žijícího Faejce či zemijce… Alespoň prozatím. Gideonovi se mnoho z pokusů jeho otce naprosto hnusilo, avšak i u něj se projevovalo určité nadání pro myšlení tímto směrem. Jakmile opadl prvotní šok a odpor, vkládal své vlastní poznatky které vypozoroval z experimentů minulých, či informace které vyčetl z knih. I přesto však, pro jeho otce, ať už byl jakkoliv pyšný, to nebylo dost dobré. Stále hnal Gideona k dalším pokrokům, k dalšímu studiu, a k dalším průlomům.

​​

 Vienass haken, is faruae noll´dath in Omne ｜Tvář věčnosti, jsem posledním svého rodu

Gideon po desetiletí neměl tušení, proč je jeho otec tak posedlý svými experimenty, a čeho se vlastně pokouší dosáhnout. Mohlo to být prakticky cokoliv, každý pokus byl zdánlivě náhodný, nepochopitelný, stejně jako slova která si Aethe’reth mumlal při každém dalším neúspěchu. “Ne… Ne… To nestačí, takhle to nezastavíme…” Alchymie, pokusy o transmutaci a proměnu, ale za jakým účelem? Mnohokrát se Gideon ptal, přeci jen pokud by věděl oč se pokouší, mohl by se více zaměřit na konkrétní řešení. “Ne, není připravený, nemůže…” Čím déle takto dvojice otec a syn trávila společný čas, tím více se Aethe’reth zdál jako posedlý, jako kdyby přicházel o zdravý rozum a úsudek, ba co víc, i Gideon sám z něj začínal mít strach. Roky úpadku jeho kdysi brilantní mysli, v kombinaci s tím jak odmítá objasnit oč mu vlastně jde, si zkrátka a dobře vybíraly své. Své matce však Kael’reth nikdy nic neřekl. Pokaždé když se zeptala, odpovídal jednoduše - “Věnuje se studiu.” Žádná Aera by nedokázala odhadnout, co by se změnilo pokud by Aethe’reth nedržel před svým synem tolik tajností, avšak i přestože je ve světě Astorie změna součástí přirozeného koloběhu, minulost zůstává pevně vytesaná do kamene ke kterému každý přidáváme další a další řádky.
 

Aethe’reth však měl další stránku, která doteď zůstala nezmíněná. Jak je již psáno, Gideonův otec byl rovněž členem rady šedých, a zůstával naprosto oddaný Faejskému králi, kterým již v těchto dobách nebyl nikdo jiný než Zhagura Kherezin, první svého jména, oplývající krásou která i mezi Faejci vyzařovala jako maják. Gideon přirozeně věděl o jeho existenci a významu, ale až při jeho prvním setkání s tímto jedincem skutečně pochopil jak daleko sahá loajalita jeho otce. Díval se na něj skoro jako na božskou bytost, hltal každé slovo, a Gideon si byl jistý, že kdyby si to Zhagura vyžádal, políbil by mu nohy. Gideon sám z toho byl naprosto nesvůj, nedokázal si sám v hlavě ujasnit svůj názor. Zhagura v této době působil ještě poměrně vyrovnaně, byl samý úsměv, a pronesl i pár slov ke Gideonovi samotnému. “Nechť přineseš našemu lidu tolik dobra, co tvůj otec za staletí věrné služby.” Avšak Kael’reth zůstával nepohnut. Ať již byl Zhagura jakkoliv překrásný, a ano, byl i zvolen Radou Šedých, stále to byl jen jeden Faejec… V těch dobách nemohl vědět, kolik zla a záhuby mohl jediný článek přinést. V této chvíli se také Gideon poprvé dozvěděl o tom, co zuří za zdmi jeho domova. “Jakýkoliv průlom který by pomohl proti té špíně?” V Zhagurově očích se jasně odrážela jiskra absolutní nenávisti, když mluvil o tomto tématu. Špíně, mluvil o zemijcích, a Gideonovi konečně začínalo docházet o co se jeho otec pokouší. Nalézt cokoliv, co by jim dalo výhodu, nebo alespoň srovnalo rovnováhu ve válečném konfliktu. Kde se současná rovnováha nachází, to nevěděl, avšak teď byla jedna věc jasná - Nejednalo se o výzkum čehokoliv přirozeného, jeho otec se pokoušel zdokonalit smrt samotnou.

​

Kael, nyní vyzbrojený vědomím o co se pokouší, pokračoval se svým otcem ve studiu a výzkumu. Avšak byl teď naprosto znatelně rozpolcený. V hlavě mu neustále zněla slova jeho matky, její laskavost a učení, že rovnováha života je pro Fae svatá, a jakým způsobem její slova kontrastují s tím pohledem plném naprosté nenávisti, který se leskl v očích jejích krále. Ten pohled, jak si i později uvědomil, si bude pamatovat do konce svých dní, a dokonce bude i jedinec, který mu místy bude právě ten moment připomínat. Avšak, čas plyne dále, a Gideon, stále tak mladý a zaslepený jistým obdivem svého otce, i když poskrvněný jeho patolízalstvím, stále pokračoval ve společné práci. Magie a podstata Faejců vždy měla zvláštní vztah se smrtí a životem. Jejich smrt, dávala prostor životu novému, avšak to o co se pokoušeli teď, bylo absolutní překroucení přírodních zákonů. Přešli od tvorby nového živočišného druhu, což skončilo absolutním fiaskem, po pokus o zesílení kostry Faejce, což nakonec zavrhli, jelikož ani jeden neměli žaludek pro experiment na žijícím Faejci, až po tvorbu jedů a podobných způsobů jak přivodit smrt. Už zde začínal Gideon vidět život a smrt jako dvě proměnné, a připravoval se o vlastní sentimentalitu. Jsou to jen dva výsledky, a dostatečně bystrá mysl dokáže hranici mezi nimi mlžit až do bodu, kdy jej vymaže úplně. Alespoň to si jako mladík plný sebevědomí a zkresleného pohledu na svět mohl myslet. Zaslepený vlastním egem a fanatismem svého otce, ani nevěděl že on sám tímto vším jen přiživuje katastrofu, ke které se schylovalo venku.

​​

En’nami nollen hai, Se´ehen Vissu e dot ｜Hovořím jen skrz masky za které se skrývám

Vel’xhian, GIdeonova matka, začínala očividně chřadnout. Někdy neviděla svého muže ani jediného syna dlouhé dny či týdny. Jediné zprávy které se k ní dostávaly, se týkaly nekonečných bojů svírající celou Astorii. Vnímala každou kapku krve prolité zbytečným násilím jako svou vlastní. Tohle nebyl jejich účel, válka nebylo to, co by pro ně jejich matka chtěla. Měli dávat život přírodě, ne jej brát jiným bytostem, ať už byl agresor kdokoliv, jistě se to dalo řešit i jinak… Aethe’reth s ní nemluvil někdy po celé týdny, ten téměř geniální muž do kterého se zamilovala byl už dávno pryč, a její syn? V Gideonovi začínala stále víc a víc vidět jeho otce. To jak se soustředěně díval do encyklopedických knížek, to jak sebou trhl když se ho dotkla, a pár vteřin na ní zíral jako kdyby ho svou přítomností snad rušila, než jeho pohled opět zněhl… Někde tam pořád byl její chlapeček, věděla to. Musel tam být, a ona ho musela nějak zachránit. Musela je všechny nějak zachránit, ukázat jim že jejich smyslem je smrt přijmout a darovat svou vlastní bytost něčemu vyššímu, proto se tedy rozhodla udělat něco velmi radikálního… V tehdejších dobách bylo ještě poměrně běžné, že se ve Svaté Mohyle na ostrově Hanai konaly obrovské modlitby, i přes Zhagurův pomalý pád do krvežíznivosti a šílenství se stále některé tradice udržovaly, a tato byla jednou z nich, a právě zde hodlala Vel’xhian nechat svůj odkaz. Při modlitbě, kdy tradičně byl zbytek osazenstva na kolenou, tato drobnější žena vstala, v dlaních svírající nůž. “Feurn la veii, ista darun aimen dia. Dia in me´ene, saiffe in Prae rea´ilus Sinues en…” Pronesla dostatečně nahlas, aby přitáhla pozornost všech přítomných, a s posledním pohledem nahoru si přiložila nůž k hrdlu, a jediným trhnutím rukou si přeťala krční tepnu. Její černá krev svlažila kamennou podlahu, a prosákla skrz spáry až k zemině pod ní. Jakmile se její tělo zhroutilo bezvládně k zemi, její duše opustila svou schránku, a dav okolo upadl v kombinaci paniky, úžasu, a strachu. Na místě její demonstrativní oběti po mnoho dalších staletí rostl strom, který svou silou prorazil skrze kámen, a jak už bývá na Astorii běžné, si našel své vlastní místo.

​

Zprávy o této události se šířily mezi faejským lidem jako požár, a netrvalo dlouho než se dostaly až ke Gideonově uším. Jeho matka si vybrala cestu mučedníka, poslední zoufalý pokus otevřít oči svým druhům, zlomit tu slepou věrnost svému králi, a stočit jejich pohled tam kde vždy měl být - Na svět okolo sebe. Pro Gideona byla tato zpráva zdrcující. Všechny ty týdny, měsíce i roky které strávil zavřený v laboratořích, a věnoval se pouze experimentům, se mu vracely a opakovaly, avšak s jiným podtónem. Viděl teď jak jeho matka trpěla, skomírala, potřebovala podporu a naději, kterou ji ani on, ani jeho otec nedávali. Stal se jedním z mnoha faejců, kteří začínali pochybovat o vládě Zhagura Kherezina. Jeho krása se během let stávala spíše symbolem strachu a smrti, než naděje v lepší dny. Při jakékoliv příležitosti, kterou Gideon měl se svému králi podívat do tváře, viděl stále jasněji a zřetelněji jak upadá do své vlastní temnoty, začínal více naléhat na Aethe’retha, který stále neměl nic hmatatelného co přednést jako výsledek mnohaletého výzkumu. I žena faejského krále vypadala spíše jako chřadnoucí květina, a člověk se bál si představit, co se mezi nimi děje za zavřenými dveřmi. Gideon byl nyní již dospělý muž, už žádné dítko které by bylo snadné odkopnout jako kotě, a velmi pomalu si začínal utvářet vlastní pohled na jejich situaci. Válka jejich lid zabíjela, neměli proti faejcům naději, jejich výzkum nemohl situaci zvrátit ani zlepšit, mohl jen přinést další utrpení. Dle jeho pohledu byl čas se přestat zaměřovat na zemijce jako nepřítele, ale pohlédnout dovnitř, a nalézt způsob jak odvrátit jejich lid od cesty ke zkáze a vyhynutí.

​

Uběhlo několik let, kdy Gideon frustrovaně pokračoval v práci se svým otcem. Jejich způsoby se stávaly zoufalejší a více kruté. Aethe’reth se již nestranil pokusů na živých zemijcích, ba ani faejcích. Neustále to odůvodňoval stejným způsobem - Jejich oběť přinese evoluci, dosažení vyšších limitů jejich bytí, stanou se mučedníky na oltáři pokroku. Avšak, Gideon sám již nevkládal do výzkumu veškerý svůj intelekt. Mnohdykrát bylo jasné, že se výzkum nevydaří, avšak on si nechával své poznatky pro sebe. Dělal si vlastní zápisky, a chystal se úplně odstřihnout od svého otce. Válka zuřila dále, a její vývoj se zdál stále beznadějnější, každá faejská smrt více zbytečná a tragická, tuto válku nemohli vyhrát,a i kdyby mohli, čeho se snažili dosáhnout? Zdálo se, že jde již jen o slepou pomstu Zhagura, za křivdu kterou si uvědomoval jen on… Až do osudného dne, kdy se změnilo absolutně vše.

​

Jednalo se o den, který se mohl jevit jako každý jiný. Atmosféra mezi obyčejným lidem byla stále tíživější a beznadějnější, ale dnes se měla konat hromadná modlitba na ostrově Hanai. Mše, která lidem přinášela stopu naděje, a stále bylo mnoho poutníků, kteří se ze všech koutů Astorie vydávali právě sem. Gideon dnes byl jedním z nich. Chtěl vidět místo, na kterém jeho matka vydechla naposledy, a pokud možno se ještě jednou podívat do tváře svého krále. Avšak, des na ně nečekalo přivítání poutníků, dnes na ně nečekala naděje… Dnes se měli dočkat pouze největšímu důkazu šílenství jejich krále. Po vstupu ke Svaté Mohyle, po vyřčení hesla díky kterého se brány otevřely, čekal všechny přítomné pohled, který se vyryl navždy do lidové paměti. Na největším z prastarých stromů lemující cestu k Mohyle, se místo ozdob nacházelo několik mrtvých těl, s provazem okolo krku, očividně naprosto zuboženými. Jednalo se o kdysi překrásnou faejku, kterou si za manželku vzal Zhagura, společně s jejich dětmi. Mezi davem zavládl křik a zoufalý útěk, Gideon však zůstal stát. Zíral na tu spoušť nečitelným pohledem. Nemusel pokládat otázky, bylo naprosto jasné kdo takové zvěrstvo vykonal. A byl to právě tento moment, kdy se Kael’reth skutečně rozhodl. Pokud měl na Kael’retha dlouholetý přístup jeho otce nějaký vliv, byla to ochota pro radikální a drastická řešení. Moralita pro Gideona již nebyla otázka černé a bílé, vše je jen odstín šedi, a vždy je třeba jedince který je schopen udělat to, co je zapotřebí.

​

Ze svého postavení neměl běžný přístup k faejskému králi, ani dost vlivu, a bylo mu jasné že pokud se má odehrát radikální změna, nemůže na to být sám. Proto měl jen dvě možnosti, jedna z nich se mu sice příčila, ale uklidňoval se tím, že konečné rozhodnutí neučiní on sám. Opět navštívil svého otce při práci v laboratoři, tentokrát však měl u sebe věci navíc. Lahvičku plnou žiraviny, ostrý nůž, a prázdnou lahvičku o větším objemu. Jeho plán byl strašný, ale pokud se vydaři, dá mu příležitost učinit konec tomuto šílenství. “Otče. Králova rodina je mrtvá, Zhagurovou rukou. Sám jejich zubožená těla vystavil poutníkům na oči.” Jeho otec k němu stál zády, mumlal si, vypadal unaveně, jeho srst odstávající do všech stran, a jeho odpověď dala Gideonovi to poslední pošťouchnutí k tomu aby zakročil. “Ano, ano, velmi smutné, podívej se ale na tohle, pokud bychom zkombinovali esenci bestiala se zemijcem, mohli bychom…” Gideon nečekal na to, až jeho otec dopoví svůj poznatek, pouze mu poklepal na rameno, a jakmile se Aethe’reth otočil, chrstl mu žiravinu do tváře. Křik a panika jeho otce dala Gideonovi příležitost, nyní se nemohl bránit. Kael’reth nebyl bojovník, nemohl riskovat že by v potyčce nezvítezil, proto tento krutý krok. Nechtěl ho ale nechat trpět dlouho, proto mu nožem prořízl hrdlo, a poté ho bodl do srdce. Alespoň perfektní znalost biologie mu dala možnost zabít svého otce až s děsivou rychlostí a efektivitou. Poté přišla řada na prázdnou lahev, do které nabral dostatečné množství otcovy černé krve. Když svého krále tak zbožňuje, Kael’reth mu dá možnost se s ním ještě jednou setkat…

​

​In ruon et via praestas, caeruleum Historia ｜V kryptách mé mysli se píše tisíciletá historie

Maska Se’ehen. Gideon velmi dobře věděl, kde nalézt tu otcovu, ale nemohl vědět k jakému výsledku teď dojde. Celé to mohlo být naprosto zbytečné, slyšel již tolikrát v tradičních příbězích, že maska může být pouze předána, avšak žádný příběh nevyprávěl o situaci, kdy je původní nositel zavražděn. Člen přeci musí být nahrazen, a Kael’reth je jeho krev. Jakmile masku sevřel ve svých dlaních, nedokázal ten pocit popsat, ale cítil, že se mu podvoluje. Nemohl vědět proč, chladná logika je věc jedna, ale díky své matce Kael’reth i věděl, že Astorie má svou vlastní duši, a její rozhodnutí ne vždy musí být na první pohled smysluplná. Byl Gideon součástí plánu země samotné, nebo snad jen skutečně objevil kličku v pravidlech? Nedokázal na tuto otázku odpovědět, ale teď mu již nic nestálo v cestě. Díky držení masky Se’ehen se z něj stal člen S’illium Senne, a jakožto jeden z nich k nim mohl promlouvat na stejné úrovni. Nyní jen zbývalo jim otevřít oči, mnoho z nich již jistě muselo být na pochybách, a potřebovali jen katalyst, který přivodí změnu ke které se schyluje již desetiletí.

​

Poslední schůze S’illium Senne, právě tady k tomu mělo dojít. Pro Kael’retha také první. Věděl přesně, kde se ona skrytá místnost nachází, alespoň v tomto mohl být svému otci vděčný. Avšak, tato schůza se odehrávala v naprosté tajnosti, Zhagura nesměl vědět o jejím konání, ale vzhledem k jeho upadajícímu zdravému rozumu, nezdálo se že by ho to vůbec zajímalo. Gideon si poprvé nasadil masku, a ucítil její magický efekt na svém těle. Jakmile vkročil dovnitř, a zasedl na nyní své místo, sklízel však pohledy plné nevěřícnosti, nedůvěry, a zmatku. “Kde je Aethe’reth?” Otázka kterou měli na rtech všichni, nakonec zazněla od úst zástupce Animae, druhu Zhagurovy zesnulé družky. “Je mrtev. Mou rukou.” Mezi zbylými členy zavládl ruch, v šumu se ozývala slova jako zrada, vrah, zločinec, zrůda… Avšak Gideon jen zakroutil hlavou, s naprostým klidem vstal, a promluvil. “Ano, zabil jsem vlastního otce. Který z vás však může říct, že pro můj čin nevidí důvod? Který z vás může říct, že můj otec neupadl v naprosté šílenství? Posedlost po objevení něčeho tak strašlivého, že by dovedl náš lid k naprosté zkáze.” Šum utichl. Nikdo nepronesl ani slovo, zavládlo ticho. Napjetí bylo ale stále hmatatelné, proto Gideon promluvil dál. Kuj, dokud je ocel žhavá. “Všichni moc dobře víme, proč jsme tady. Zhaguro Kherezin, víme že i mezi obyčejným lidem se mu dnes přezdívá šílený, a moc dobře víme proč. V koloběhu života se nachází hnijící kořen, který napadá tu rovnováhu kterou se křečovitě snažíme držet po tisíciletí. Můj otec tento kořen jen živil, neviděl pro vlastní slepou loajalitu její nakažlivý efekt, a pokud ho nezastavíme, přinese zkázu všemu co držíme drahé.” Jeho řeč přerušil zástupce druhu aniki. “Ale zemijské armády…” Gideon ho nenechal domluvit, udeřil zaťatou pěstí do stolu, a zavrčel. “Nenechávejte se ovládat stejnou nemocí, která postihla našeho vládce! Vy jste ti, kteří ho dosadili na jeho místo, a je čas přijmout zodpovědnost. Zemijci nejsou nyní našimi nejhoršími nepřáteli, šíří se temnota, náš domov skomírá, a vy se necháváte zaslepit nenávistí? Jsme Si’ilium Senne, a našim úkolem je udělat to, co je zapotřebí. Zabít. Šíleného. Krále.” Na poslední tři slova dal až nepřirozený důraz, načež zavládlo až děsivě dlouhé ticho. Nikdo se nedíval na tvář vedle sebe, každý z členů jen hleděl na dřevěnou desku před sebou. Napětí dosáhlo naprostého maxima, dokud zástupce Animae, očividně velice dotčen Zhagurovou vraždou své ženy, zvedl ruku. Známka hlasování, které neoficiálně začalo. Právě jeho hlas byl první, který přispěl ke skonu šíleného krále. S každou další uběhlou minutou se zvedla další dlaň, a po patnácti dlouhých minutách již byly ve vzduchu všechny. Gideon konečně uvolnil své postavení, a napřímil se. On jediný stál na nohou, zatímco zbytek Si’illium Senne seděl. “Ale jak chceš něco takového provést?” Kael’reth se beze slova dal k odchodu, tato porada byla u konce, nyní začínala jeho část úmluvy. “Než se měsíc opět střetne se svou družkou, vydechne Zhagura naposled.” 

Dostáváme se k významu krve, kterou Gideon vzal svému otci. Kael’reth se v prastarých knížkách dočetl o jedu tak smrtícím a nerozpoznatelném, že by dokázal ošálit i nejlepšího faejského léčitele. Avšak jeho tvorba, byla poměrně složitá, a právě k tomuto měl posloužit jeho otec. V aktu naprosté ironie využil Gideon ještě horkou krev svého otce, aby díky něj nechal vyrůst onu rostlinu vyobrazenou na blednoucích stránkách faejského herbáře. Podmínky jejího růstu nebyly jasně dány, proto se jednalo jen o další experiment, pokud by se nevydařil, Gideon by zkrátka našel jinou cestu, avšak jak se zdá, osud měl jiné plány. Dlouhé dny a týdny Kael’reth čekal, až dokud poprvé nespatřil lístky na které čekal. Instrukce zněly jasně, lístky musely být okamžitě utrženy, umyty ve slané vodě s limetkami, a kořením z Yáchelových Ostrovů, které se naštěstí užívalo často při otcových experimentech. Vzniklou směs zahustil popelem, lák přelil do hlíněné nádoby, a ukryl pod vlhkou hlínou. Nyní, zbývalo jen čekání. Několik dní Kael’reth trpělivě vyčkával, věnoval se studiu, pročítal si téměř šílené zápisky své zesnulého otce, a hledal cokoliv co by se v budoucnu mohlo zdát zajímavé. Hlavně se pozastavil nad jeho posledním nápadem… Bestial a zemijec? Ale takovou moc, kombinovat dvě živé bytosti, přeci neovládá nikdo…

 

Byla hluboká noc. Kael’reth byl běžné stráži okolo sídla šíleného krále již známý, mimo podezření. Často předával zprávy z jejich výzkumů, a i Zhaguro jako takový mu zdánlivě věřil, i když nikdo v dnešní době nemohl vědět co se tomu muži odehrává v mysli. Gideon byl bez potíží vpuštěn do Zhagurových síní, vyzbrojen nástrojem, který si tak pečlivě připravil. “Kael’reth, výborně, výborně… Jaké novinky, jaké zprávy? Aethe’reth, ten je věrný, věrný… Zbytek jsou zrádci, všichni jsou zrádci, jako ta čubka, jenom mě chtěla držet zpátky… Zrádci, zbabělci.” Ať už byl Zhaguro jakýkoliv, když byl zvolen králem, ta bytost byla už dávno pryč. Nyní už existovala jen schránka plná nenávisti a krvežíznivosti. Paranoia, nedůvěra… Gideon pár vteřin jen hleděl na tu zoufalou podívanou, než nabídl svému králi doušek vody. “Měl by jste se napít, můj pane.” Zhaguro popadl kalich a celý si ho vyklopil do hrdla. Připravil Gideon jed správně? Skryl jeho aroma po limetkách důkladně? Mnoho otázek, a jen jedna názorná odpověď. Zhaguro vytřeštil oči, a dlaní sevřel vlastní hrdlo. Skrz kašel a zoufalé sýpání po dechu se ozývalo jen přerývané sténání plné bolesti. Mythril, uvařený z listí vzniklých ze smrti Aethe’retha, žere faejci vnitřnosti zaživa, a svírá hrdlo silněji než jakákoliv ruka. Zhaguro hleděl na Gideona s divokou nenávistí, ale nezmohl se ani na slovo, jen se po něm pokoušel sápat. Svíral jeho kotníky, od úst mu vytékala krev smíchaná se slinami. Umíral jako zvíře, a Gideon ani nemrkl. Pohled na tuhle zoufalou podívanou mu zůstane navěky vyrytý v paměti, ale necítil žádný stud. Učinil jen to, co musel. On, byl jen katalyst pro změnu… Pro transmutaci. A právě v tento moment se Gideonův život změnil navěky.

​

​Lev´anne Ala ante, in nomne, in orthe. ｜Ve které se snažím najít smysl a cíl

Poprvé na svém rameni ucítil dotek. Zmateně se ohlédl, stráže? Někdo něco zaslechl? Ale nikde nikdo… Ovšem ten pocit neodcházel. Neslyšel nic, jen se cítil jako kdyby už nebyl sám. Právě tehdy, po tom co jeho postup sledovala dlouhé roky, si jej konečně po tomto činu vybrala Almia, Aera transmutace. Gideon byl jedincem, který přinášel změnu. Stagnace znamená smrt, a pro přirodu neexistuje černobílá moralita, pouze to co je nutné pro zachování evoluce. Tehdy Kael’reth nemohl tušit, jakou moc mu přízeň Almie přinese, avšak s každým uplynulým rokem a pokusem, se se svým novým patronem sžíval více a více. 

Smrt Šíleného Krále nepřinesla faejcům okamžitý mír, nýbrž je pouze vysvobodila z řetězů, aby si mohli najít vlastní cestu. Rada Šedých se shodla, že další král zvolen nebude, tyto jizvy jsou natolik hluboké, že je nenapraví jakkoliv správně zvolený král. Situace na Astorii natolik vznětlivá, jejich lid natolik zraněný, že by to mohlo vést jen k další bolesti. Jejich účelem se stal lov fajeských míšenců. Nyní je naživu z této skupiny pouze Gideon, který se po smrti Zhagura ztratil do ústraní. Jako kdyby se po něm slehla země, stal se poutníkem bez domova, který jen naplňuje svou povinnost člena rady šedých, a z postranní sleduje průběh bytí jejich lidu. Gideon viděl Pilgrimův pochod Ulysii, Gideon byl naživu při osudném rozhodnutí Faejského kováře, avšak nikdy jej nepovažoval za zrádce. Byl to jen další jedinec který konal tak jak bylo nutné. Roky plynou, Astorie čelí dosud novým hrozbám, faejský lid se skrývá mezi zemijci pod vlivem chiméry, nebo si hledají vlastní cestu začínajíc na Yáchelových Ostrovech, a i Gideona se značně dotkl osten času, avšak jinak než by si kdokoliv dokázal představit.

​

Rada šedých již obměnila všechny své členy. Všechny, až na něj. Nyní žije jen jeden, který viděl jeho původní podobu, tu dospělého faejského bestiala, a to předtím než Gideon učinil jeden ze svých největších objevů. Vliv a moc kterou mu propůjčila Aera transmutace je se správnou myslí téměř neomezená, a s tím jak daleko zašla konečná destrukce jejich rasy a domova, dal Kael’reth největší slib jak sobě, tak i Aeře která ho doprovází. Jednoho dne, ať už to bude dnes, za rok či století, opět uvede Ulyssii do její původní podoby. Za jakoukoliv cenu, on bude opět jiskrou která rozdmýchá oheň radikální změny, a s touto úmluvou jeho pouť nabrala jiných rozměrů. Jeho první krok? Zajistit si sílu, mládí, a život přetrvávající déle než je i na faejce běžné. A jak jinak tohoto dosáhnout, než při lovu fajeských míšenců. Gideon využil síly transmutace, aby míšence nezabil, nýbrž celou jeho bytost transofrmoval do čiré, poživatelné energie, a po jejím pozření, dosáhl svého cíle. Síla tohoto jedince koluje v jeho žilách, a jeho vzhled se vrátil zpět o několik desetiletí. Nyní je právě tohle jeho běžný způsob, jak se zbavit fajeských míšenců, a jeho vzhled se obrátil v ten připomínající malé dítko, jak ho znají členové Si’illium Senne dnes. 

​

Na jeho pouti se věnoval již mnoha experimentům, ovlivnil nejednu událost, která je běžnými jedinci přiřazována náhodě či snad přírodnímu vývoji. Po vzniku první nocturny, které Gideon považuje za urážku všeho co je na životrě svaté, začal s vývojem mnoha metod, jak dát Astorii zbraň proti těmto temným vetřelcům. Zemijci s nimi nalezli určitou formu téměř soužití, ale ze stínů Gideon dodnes přináší do jejich rukou další a další nástroje. I přes jejich zdánlivě omezený pohled na svět, je nepovažuje za hlupáky, proto po stvoření nového nerostu, který je pro Nocturny smrtící, nechal jeho objevení a využití právě na nich, konkrétně na Armorijcích, jejichž pokrok byl dosti úctyhodný. Stejně tak došlo i na poslední slova jeho otce, jehož výsledkem byl jedinec jménem… Noah.

​

Tento již prastarý poutník stále chodí mezi námi, jeho znalosti a schopnosti se jen rozrůstají, ale cíl zůstává stejný. Na jeho slib jednou dojde, dříve nebo později se opět střetne s radou šedých, a bude pro ně opět tím bodem který je přinutí jednat. Nyní však chodí skryt, vzhledově pouhé dítě, duší však prastará bytost s mocí přetvářet, ničit, i darovat život, s myslí zaměřenou jen na napravení chyb způsobené jeho vlastní krví, a jedincem kterému byla dána moc kterou pouze zneužil…