Zakari se narodil do milující rodiny v Maztalfatu, v Harii. Na své rodiče si nikdy nemohl stěžovat, možná jen když mu nechtěli dovolit sladkosti před obědem. Hashini jsou velmi uzavřená skupina, mezi sebou ovšem fungují jako jedna velká rodina. Proto nikdy neměl nouzi o společnost. Zvláště, když jeho sestra trochu odrostla a nenechala ho ani chvíli o samotě. Hráli si společně s dalšími Hashinskými dětmi a nevědomky už tehdy začínal jejich celoživotní trénink. Snad jako každé děti lezli po stromech, hráli si s klacky jako s meči. Často to ale byli dospělí, kteří jim přišli poradit. Jak poznat, která větev je suchá a snadno praskne, jak správně spadnout, aby si neublížili. Jak držet jejich „meč“ správně v ruce, jak se krýt a jak nejlépe útočit. Jak správně běžet, aby dokázali uběhnout míle bez vyčerpání nebo aby byli co nejrychlejší. Už od útlého věku do nich byly zasívány základy Hashinských schopností, takže když přišel čas na skutečný výcvik a dostali do rukou místo klacků skutečné, ač pro účely tréninku otupené, zbraně, měli všichni z nich na čem stavět. 
Ve výcviku mu byla sestra vždy v patách, často i napřed. Byla nadaná, její přirozený talent se nedal zapřít. Ačkoli by se Zak dal také považovat za nadané dítě, ve srovnání s ní jej stály jeho schopnosti o něco větší úsilí. Byla to právě také jeho vytrvalost, kterou svou sestru převažoval. Zatímco ona měla talent, on měl vůli. Jakmile si něco vzal do hlavy, neexistovala možnost, že by toho nedosáhl. Také dokázal být pěkně tvrdohlavý.
Jeho Hashinský výcvik skončil poměrně brzy. Nebo lépe řečeno, byl na dlouhou dobu přerušen. Na rozdíl od jeho sestry mu byla do vínku dána také magie, takže byl ještě před svými desátými narozeninami odveden ke škole církve. Jeho rodina z toho nebyla příliš nadšená. Cizinci jim brali syna, který byl stále ještě dítě. Nebyl to ale první případ Hashina s magickým nadáním. Ačkoli jich bylo málo, stále se objevovaly ojedinělé případy jako byl Zak. A tak byl vytržen ze své bubliny, ze svého spokojeného života. Dostal se na místo s cizími zvyky a lidmi, kteří jej odsuzovali pro jeho původ. Jakou jeho kořeny budou hrát roli měl poznat ale až za nějakou dobu. Ve výcviku měl na rozdíl od ostatních dětí náskok. Byl vychováván jako Hashin a už v tak mladém věku měl pevně postavené základy. Byl rychlý, mrštný a hlavně učenlivý. Byl jedním z nejlepších, což mu ovšem na reputaci mezi ostatními dětmi příliš nepřidalo.
Jediný, kdo se jej nestranil byl Izayah. V několika prvních pár letech si mladý Zakari zvykl na svou samotu a přijal ji jako část sebe. Neměl potřebu navazovat s nikým kontakt, vystačil si přeci sám. Jenže pak přišel Izayah. Začalo to nevinně, mladý novic se jej zeptal, jestli neví, kde najít jednoho z jejich učitelů. Zakari mu to řekl. Od té doby mu Iza nedal jedinou možnost úniku. Byl s ním kdekoli a kdykoli. Zak jej dostatečně dlouhou dobu ignoroval, ale nakonec mu ten blonďatý klučina přirostl k srdci. Na rozdíl od něj byl Izayah viditelně plný života. Smích pro něj byla ta nejpřirozenější věc pod sluncem. Byl pro každou špatnost, do kterých samozřejmě tahal i mladého Hashina, ačkoli ten se snažil hlavně nedělat problémy. Zak se jejich přátelství dlouho bránil. Mimo jiné taky proto, že moc dobře věděl, jak se na něj koukají ostatní. A že by se stejně koukali na kohokoli, kdo by se s ním družil. Možná dokonce hůř, protože on by se vědomě stýkal s někým, kdo byl pro naprostou většinu zemijců špatným znamením. Izayah ale vypadal, že ho to ani trochu nezajímá. Přilnul k Zakarimu, byli si navzájem oporou. To bylo mladému Izimu nakonec osudné. 
Byl tehdy teplý letní večer. Oba jedli pozdní večeři a smáli se nějakému neskutečně hloupému vtipu, se kterým zase přišel Izayah. Byli dokonalým vyobrazením bezstarostného mládí, když k nim přišla skupinka o něco starších chlapců. Nelíbilo se jim, že se Izayah stýkal se Zakarim. Mladý Hashin byl zvyklý na urážky a jejich slova pro něj nic neznamenala. Byl by se na ně ani nepodíval, kdyby nebylo jeho přítele. Iza totiž nesl krutá slova podstatně hůř.
„Podívej na ně, buzny!“
„Tu špínu už nesmyješ, čmoude! A ten teploušek už začíná taky chytat barvu!“
Jejich přestřelka vyústila ve rvačku, do které se zapletli oba. Zakari neměl nejmenší problém se jim vyrovnat, ale Izayah utrpěl rozsáhlá zranění. Když jej viděli polomrtvého na zemi, mladí novici si uvědomili, jaká to byla chyba. Utekli a Zakari nesl svého přítele na ošetřovnu sám. Naštěstí nebylo příliš pozdě. Iza se dostal z nejhoršího a ty starší kluky potrestali. I tak se ale Zakari nedokázal vyhnout pohledům, které připisovaly vinu jemu. Hashin. Špatné znamení. Ignoroval je stejně, jako vždy. Až do chvíle, kdy o nějakou dobu později Izayah neprošel Rituálem Malekaie. Mladý novic zkoušku nezvládl a zemřel. Zakariho to silně zasáhl, hlavně proto, že tou dobou on rituálem už prošel. Ta bolest rituálu byla nesnesitelná, ale jeho pevná mysl a vytrvalost jej nezklamala. Izayah neměl takové štěstí. Zemřel a kolem mladého Hashina se vyrojily pomluvy. Lidé házeli vinu na něj, připisovali mu nadpřirozené schopnosti a že nebohého chlapce otrávil nebo posedl. Nejhorší na tom bylo, že se k tomu uchýlili i Izovi rodiče. Zakari se se svou ztrátou musel vyrovnat sám. Právě tehdy pochopil, že lidem nebude nikdy záležet na jeho schopnostech, vždy pro ně bude jen cizák, Hashin. Jeho úspěchy mu nikdy nepřinesou výsluní a oslavy, jen přinutí ostatní, aby ho tolerovali.

Po Izově smrti se vrátil domů. Zpět mezi Hashiny. Oficiálně proto, aby dokončil výcvik, jelikož musel ještě projít Hashinskou Zkouškou. Ve skutečnosti ale toužil po domově, toužil po své rodině a po útěše. To všechno mu Haria poskytla. Uvítali ho doma vřele a cítil se, jako kdyby nikdy neodešel. Díky pevnému zázemí se dokázal vyrovnat se smrtí blízkého přítele. Mezitím začal také znovu cvičit. Kazatelský výcvik nebyl žádný med a naučil jej mnohému, ale díky tomu měl ze začátku stejný problém, jako když začínal u církve. Držet v ruce khopesh, tradiční hashinskou zbraň, pro něj bylo najednou zvláštní. Zvykl si na rovné meče církve a přijal jejich zvyky. Naštěstí mu ale přeučování netrvalo příliš dlouho. Nakonec, byly to jeho kořeny. Brzy v sobě probudil hluboko zaseté návyky. Jeho otec byl přísný, ale dobrý učitel. Nenechal jej vydechnout, dokud se nezlepšil. Navíc také věděl, jak se Zak snaží vyrovnat své sestře a dokázal toho využít. Často je stavěl proti sobě v soubojích a zápasech. Ať už rychlostních, vytrvalostních, pěstních soubojích nebo bojích se zbraněmi. Yamia měla už zkoušku dávno za sebou a rozhodně Zakariho nešetřila. Ten se díky své houževnatosti jen tak nevzdával. Cvičil tvrdě, nasával zpět sovu kulturu a dědictví. Zanedlouho už by nikdo nepoznal, že valnou většinu svého života strávil mimo Hashiny. Byl dobrý a rivalita s jeho sestrou jej nutila být ještě lepší. 
Zkoušku cti složil bez nejmenších potíží. Stal se plnohodnotným členem Hashinů. Stal se jedním z ostrých nožů v arzenálu maztalfatské královny. Zakari věděl, kde leží jeho oddanost. U Hashinů, v Harii a v rukou Mellisandry II. Nikdy by je nezradil. I tak se ale rozhodl Harii znovu opustit a vydat se do rukou církve jako plnoprávný kazatel. Po zkoušce setrvával se svou rodinou dlouho, chtěl plně využít znalostí svých rodičů. Postupným tréninkem vyměnil khopesh za obyčejnou kosu. Využíval na ní především její délky a schopnosti držet si nepřítele daleko. Jednostranné ostří ale přinášelo spoustu nedokonalostí. Společně se svým otcem pak postupně upravili zbraň pro jeho vlastní styl boje. Zakřivenou čepel na násadu připevnili svisle, takže nemusel tolik spoléhat na obraty a piruety. Na konec násady nakonec přidali i ostrý bodec, který mu zbraň umožňoval použít oboustranně. Zakari byl spokojený, padla mu do ruky jako žádná jiná zbraň. S ní dokázal porazit i svou sestru bez větších obtíží.
Ačkoli se mu s rodinou loučit znovu nechtělo, za ty roky svého výcviku si odloučení vynahradil více než dost a věděl, že patří jedině k nim. Oni byli jeho jediná rodina a přátelé. I tak ale upřímně věřil, že nejvíce může vykonat v rukou církve jako kazatel. Mohl tak v případě potřeby poskytovat královně informace zevnitř, navíc se mu otevřel přístup k moirám. Mohl plně rozvinout své schopnosti a chránit svět a tak i své nejbližší před běsy. Věřil, že když mu byla magie dána do vínku, bylo by nanejvýš hloupé ji nevyužít co nejlépe mohl, ačkoli to pro něj znamenalo život převážně v odloučení od jeho rodiny, život v samotě.