｜Mycroftova Encyklopedica

Bestiář na Astorii je fascinující a rozmanitý. Kromě běžných druhů zvířat, které již známe a potkáváme při zcela běžných činnostech, jako jsou například druhy koní, vyšlechtění psi, rozmanité ptactvo a dokonce určité druhy vodních tvorů, které nelze najít nikde jinde na Astorii, jen v oblasti Yáchelových ostrovů, má každý region a země své kouzlo. Ovšem najdeme i zde i živočichy a bestie opředené magií, které dodávají astorijským končinám svůj charakter a kapku tajemna. Ať už jste sečtělým obyvatelem Astorie nebo dočasným návštěvníkem cestující napříč mořem i zemí, jedno je jisté - Astorie vás nikdy nezklame svou pestrou a fascinující faunou, která je připravená odhalit svá tajemství těm, kteří jsou ochotni se do ní ponořit a objevit krásu a sílu specifického magična tohoto světa původní rasy fae. Magickou encyklopedicu zaznamenal doktor Damian Mycroft.

–– Je poměrně dobře známo, že maztalfatské Atolyjské ostrovy jsou obestřené neprůchodnou mlhou, ve které zahynul nejeden dobrodruh. Ti zasvěcenější také ví, že ona mlha jsou ve skutečnosti výpary produkovány tamějšími stromy. To, co ovšem ví jen pouhá hrstka je, že výpary neskrývají pouze ostrov a jeho obyvatele. Žijí v nich totiž stvoření stará jako svět sám.
Křemelináči jsou podivní tvorové. Těžko jde určit jejich přesnou podobu, jelikož vypadají jako změť rozličných tvarů, ze kterých trčí hned několik párů končetin. Na ty, když se pozorovatel zaměří, zjistí, že ty horní až znepokojivě připomínají lidské končetiny, ale svým vzezřením vyvolávají pocit, že něco s nimi je špatně. Spodní naopak nápadně připomínají pavoučí nohy. Výškou se většinou pohybují okolo dvou a půl metru a často si s sebou nosí prazvláštní lampičku, u které není zcela jisté, jestli je součástí jejich těla, nebo ne.

Tato prastará stvoření mají dlouhou historii, která se proplétá s Obsidiánovými věžemi a sahá až do dob starých faehanů. Původně, když ještě stály všechny věže, byli křemelináči jejich opatrovníky a strážci. Zapisovateli. Starost o věže nebyla jediná jejich funkce. Křemelináči totiž vládnou vzácnou a těžko uchopitelnou schopností. Tak, jako Oraculum vidí budoucnost, obsahují a vnímají křemelináči veškerou přítomnost a minulost. Ví o všem, co se kdy stalo a co se právě děje. Obsahují neskutečné moře vědomostí, které kdysi v Obsidiánových věžích zapisovali a ukládali do spisů. Po zhroucení většiny věží ale ztratili svou funkci. Stejně jako spousta dalších starobylých stvoření se skryli před nynějšími obyvateli Astorie a o jejich existenci ví jen pouhá hrstka moudrých. Většina z nich se skrývá právě v mlžném okolí Atolyje. Jsou také způsobem, jakým se faejci na ostrově udržují v relativním kontaktu s okolím. Na ostrov se totiž málo kdo dostane a ještě méně faejců z něj vystrčí nos. Mají tedy velmi omezený způsob, jakým se k nim dostávají zprávy z okolního světa. Hlavním zdrojem jsou pro ně právě křemelináči. Získat od nich informace není ovšem jednoduché. Jelikož v sobě obsahují takové množství informací, je jim stěží rozumět. Mluví často nesrozumitelně, v hádankách a zdánlivě nesouvisejících slovech. Tomu nepřidává ani to, že každou větou zakončují slovem “ni”. Kontakt s nimi proto udržuje jen malá skupina faejských kněžek rodu arachnea. Ty s nimi takzvaně obchodují. Nabízejí křemelináčům obětiny, za které jim stvoření poskytují právě své hádanky a svěřují jim tak kusy svých vědomostí. Je už pak jen na kněžkách poskládat jednotlivé kusy skládanky dohromady a vytvořit z nich celistvý obraz.

｜Nordsoleii Ni [ čti: Nórsolei-ni] Pastýř

–– Velcí hadovití ještěři, kteří k nelibosti cestovatelů nejsou pouze v pohádkách a babských povídačkách. Naopak, jejich rozšíření je snad až nepříjemně časté a pokud se zatouláte v nějakém rozsáhlejším skalním komplexu, poměrně pravděpodobně na nějakého narazíte. Jejich velikost se může lišit, závisí hlavně na věku a také na prostředí, ve kterém žijí. To snad jediné je právě může limitovat v růstu. Většinou ale i ti nejmenší dosahují délky alespoň pár metrů. Žijí, jak už bylo řečeno, ve skalách všeho druhu. Skalní komplexy, labyrinty, dokonce i skalnaté hory. Především se stahují k nalezištím belerithu. Většinou sídlí v síti chodeb uvnitř skal, které propojují jednotlivé jeskyně. Pokud je daná jeskyně dostatečně odlehlá a dostatečně hluboko v masivu, často si ji samice volí jako své hnízdo, kde kladou vejce, která chrání, dokud se nevylíhnou. Jelikož se jejich život odehrává ve tmě a je jen málo případů, ve kterých se bazilišci dostávají do styku se světlem, mají zakrnělá očka, která nedokážou vnímat světlo.

Za to mají ovšem výborně vyvinuté všechny ostatní smysly, především pak čich. Stejně jako obyčejní hadi vnímají pachy pomocí jazyka a ústní dutiny. Říká se, že pach kořisti dokážou zachytit až na několik desítek mil daleko. Není se čemu divit, ve skalách se příliš dostatečně velké zvěře, která by upokojila tyto šupinaté obry, nevyskytuje, takže potřebují využít každé případné možnosti zaplnit žaludek. Krom výborného čichu jsou ale bazilišci také vybaveni termoreceptory nad horní čelistí. Vypadají jako malé jamky, které lemují jejich ústní otvor.

Nejnebezpečnější na těchto tvorech je pro cestovatele jejich jed. Bazilišci mají silný jed, který do své kořisti vstřikují jedovými zuby. Krom jeho silné toxicity je nebezpečné také jeho velké množství, které oběť zcela paralyzuje zhruba do půl minuty. Jejich jed je vzácností i na černém trhu, jelikož je těžké jej z baziliška dostat, aniž by u toho daný jedinec sám přišel o život. Pakliže ve skalách potkáte baziliška, nemusíte se ovšem ještě loučit se světem. Tito masivní tvorové potřebují pro udržování metabolismu velké množství potravy. Většinou se živí medvědy, kteří v jeskyních zimují nebo mají doupata. Když se bazilišek dostatečně nasytí, odplazí se hlouběji do skalního komplexu a přejde do stavu hibernace. Díky tomu mu nespotřebovává příliš mnoho energie a dokáže tak vydržet dostatečně dlouho, než se zase objeví příležitost se řádně najíst. Potkáte-li tedy baziliška, nevěšte hlavu. Pokud tvor hibernuje, snažte se co nejrychleji a nejtišeji zmizet a doufat, že už se s ním nikdy neuvidíte.

｜Baetees [ čti: Ba:étés] Jedovky

–– Malá a poměrně běžná ještěrkovitá stvoření, velikostně se pohybují okolo deseti centimetrů. Kromě Artrozscy jde tyto potvůrky nalézt prakticky všude. Jejich široké rozšíření je krom jejich poměrné nenáročnosti na životní prostředí umožněno také jejich dvěma druhy. Salamandři obecně se dělí na ohnivé a vodní. Toto rozdělení odráží místa jejich výskytu a také zbarvení. Ohniví salamandři se vyskytují především v teplých oblastech. Jsou hustě zastoupení v Maztalfatu, především v místech termálních pramenů. Lákají je teplá místa a hlavně sopečná aktivita. Poměrně častí jsou také v Armorii. Jejich zbarvení se mění v závislosti na jejich teplotě. Často je možné vidět ohnivé salamandry nahřívající se na kamenech. V takovém případě mívají tyto ještěrky většinou oranžovo-červené zbarvení. Jakmile jsou ale nuceny se schovat, chladnou a s tím se také mění jejich zbarvení. Z červeno-oranžové přechází postupně ve žlutou, až vychladnou do tmavé hnědé, téměř až černé barvy. Vychladlí salamandři zbarvením připomínají ohořelé uhlíky.

Ohniví salamandři se těší známosti hlavně u kovářů, kterým se velmi rádi chodí vyhřívat do pece. Není divu, že z nich řemeslníci nemají zrovna největší radost, jelikož je musí každou chvíli vyhánět z výhně. Ohniví salamandři jsou taktéž snadno ochočitelní a díky svému dechu mohou pomoc i s roztápěním. Dožívají se ovšem sotva pěti let.

Vodní salamandři si nepotrpí na teplo tolik, jako jejich ohniví kolegové. Díky tomu se vyskytují hlavně v chladnějších lokacích, například v Lyngstadu, a kolem vody. Mají rádi vlhká místečka, v lesích se často schovávají pod kameny a spadlými kmeny. Za deště vylézají ze svých úkrytů ven a často je možné je vidět, jak dovádějí ve vzniklých kalužích. Zbarvením se od svých ohnivých druhů značně liší. Narozdíl od nich dominuje v jejich barvách především modrá a bílá, občas až téměř fialová. Vodní salamandři si udržují stále vlhkou pokožku, která jim pomáhá s dýcháním. Měnící barvy se tak odrážejí právě ve vlhkosti.

Za normálních podmínek jsou tito salamandři modří, místa okolo tlamy, nohou a hřbetu mohou mít nafialovělá. Jakmile začne některá část těla schnout, bledne do bílé barvy. Jakmile salamandr vyschne, umírá, jelikož nedokáže pořádně dýchat a udusí se. Jejich tělíčka jsou pak ledově bílé barvy.

｜Almannas feine - Ohnivé ještěrky

–– Latara je tajuplné místo samo o sobě, které se může pyšnit nejednou zvláštností. Mezi ně patří bezpochyby i tahta. Tato ryba žije v jeskynním jezeře a podzemních řekách, po kterých je možné se do města dostat. Stejně jako většina života v okolí Latary je přizpůsobena na život bez světla. Snad i díky tomu si vyvinula schopnost bioluminiscence. Tahty pableskují charakteristicky modrou barvou, která z řek a jezera činí nádhernou podívanou. Tato krása je ovšem smrtelná. Záře funguje jako signální světélko. Ještě se nikomu nepodařilo zjistit, jestli se jedná o obranné zbarvení nebo návnadu případné kořisti. Tahty jsou totiž endemickým druhem Latary a nevyskytují se nikde jinde. Navíc jsou tak agresivní, že se nikomu ještě nepodařilo přiblížit se dostatečně na to, aby ji bylo možno studovat. Z toho co se ale podařilo zjistit z pozorování z bezpečné vzdálenosti víme, že záře tahty vychází z pigmentových skvrn táhnoucích se podél jejich těla a lemujících každou ploutev. Mají ladnou mrštnou stavbu, díky které jsou zdatní lovci.

Stejně tak mají ústa plná ostrých špičatých zoubků rostoucích v řadách za sebou. Také bylo vypozorováno, že tahty udržují jistý druh symbiózy se specifickým druhem chaluh, který roste na dně latarského jezera a řek. Tyto chaluhy mají na svém povrchu látku, která dokáže při kontaktu se svítícími skvrnami ryb inhibovat aktivitu enzymu zodpovědného za bioluminiscenci. Tahty se proto v případě hrozby schovávají právě v porostech těchto chaluh, jelikož se tak stávají prakticky neviditelnými.

｜Tahtas Nua - Zářivý žrout

–– Moře skrývají ve svých hloubkách často děsivá překvapení a tito vodní draci jsou bezpochyby jedním z nich. Dorůstají nemalých velikostí, často se dají srovnávat s velkými loděmi. Jsou to vychytralí dravci, kteří jsou schopni mezi sebou komunikovat. Mladí draci často loví v hejnech, která si právě lodě mohou stanovit za svou kořist. Snad to můžeme připisovat jejich mládí, že až později zjistí, že mohutná loď, která se zdála být uspokojující kořistí, se skládá především ze dřeva, nikoli z masa, jak pravděpodobně předpokládali. Panuje mezi nimi matriarchát, hejna vedou výhradně samice, které si samy určují, s jakým samcem se spáří. Samice jsou živorodé, nekladou tedy vejce. Oplodněné samice opouští hejno a vydávají se přivést potomka na svět do Ledového oceánu. Společně s mladým dráčetem pak vykonávají dlouhou cestu zpět za hejnem, během které mládě stihne značně vyrůst a v hejnu už je schopno účastnit se lovu a přispívat do komunity. Staří jedinci se od hejn oddělují už definitivně.

Nikdo neví proč přesně, ale je možné, že staří draci jednoduše preferují samotu. V pokročilém věku už totiž nejsou draci závislí na hejnech. Dosáhli za svého života takové velikosti, že jsou schopni sami ulovit velkou kořist, jako například velrybu. Samotářský život ale nevedou dlouho. Jakmile se drak oddělí od hejna, znamená to, že už je na sklonku svého života a ačkoli si sám bez problémů vystačí, do několika roků umírá na prosté stáří.

Vodní drací se vyskytují především na otevřených hlubokých mořích. Jsou známí svou agresivitou a dokáží zaútočit jen proto, že někdo narušil jejich stávající teritorium, což, bohužel, často bývají lodě. Není proto divu, že námořníci považují vodní draky za špatné znamení. Mezi nimi jsou ovšem známí většinou jako leviathani. Jen málokdy je možné leviathanům takzvaně utéct, jelikož to jsou velmi rychlí a obratní plavci. I těm nejrychlejším lodím často dýchají na záda, dokud je zcela nevyženou ze svého teritoria nebo se sami leviathani neunaví.

｜Invia Nubis - Vodní drak

–– O maztalfatských lesích se nesou světem nejrůznější povídačky. Báchorky, pohádky, říkanky pro děti. Jen málokdo ví, co je na nich pravdy. Mosseiové jsou přesně ta stvoření, která by se v nich objevila. Kdybyste je někomu popisovali, nejspíš by vás nechali zavřít do blázince a jen sotva by vám věřili, že jsou skuteční.

Tato vysoká chlupatá stvoření se totiž nepodobají téměř ničemu na světě. Svou výškou mohou trochu přesahovat jeleny, ale ani trochu se vysoké zvěři nepodobají. Mají dlouhé protáhlé končetiny a celé tělo pokryté hustou bílou srstí, která svou tmavošedou, těmeř nerozpoznatelnou, kresbou nápadně připomíná tygří pruhování. Na konci končetin mají místo kopyt tlapy s velkými zatažitelnými drápy. Jejich ocas je až podivně dlouhý a úzký. Nejpodivnější je na jejich vzezření ale jejich hlava. Sedí na dlouhém krku a svým klínovitým tvarem připomíná hadí, což ještě podtrhuje tvar jejich očí a také tvar zorničky.Ta je stejně jako u plazů podlouhlá. Z nadočnicových oblouků jim vystupují velké tmavé rohy, pod kterými, o kus dál, sedí protáhlé slechy.

｜Mosaia La´na - Přízraky houští

Útvary podobné rohům jim vystupují také z několika míst na spodní čelisti v podobě malých ostnů a z hrudi, kde tvoří široké tvrdé pláty rohoviny. To nejděsivější na nich není ale jejich vzhled. To, co vyděsí a zažene většinu uvědomělých cestovatelů je, že když se na mosseie na chvíli zaměří, všimnou si, že se na některých místech pomalu rozplývá do modravé mlhy. Umí mizet velmi rychle a jen málokdy se nechají zpozorovat. Vyskytují se pouze v hlubokých starých lesích a většinou se před nevítanými návštěvníky skrývají. Nejsou ani trochu agresivní, takže pokud se nechají vidět, je to jasný signál, že se blížíte příliš blízko jejich doupěte a mladých. Jakmile totiž někdo naruší klid jejich mláďat nebo se dostane do obydlí mosseiů, jejich klid mizí a tito tvorové začínají být útoční. A jejich tlama plná ostrých zubů společně s ostrými drápy nese jasnou zprávu. Jsou to velmi starobylá stvoření, jejich počátky sahají ještě do dob faehanů a je možné, že to jsou nejstarší stvoření dnes existující na Astorii. V dnešní době je velkou vzácností mosseie vidět. Přežívají už více jako báchorky a strašidla pro děti. Jejich faejský název zní Mosaia La´na a znamená “přízraky houští”. Získali ho právě díky své schopnosti zjevovat se a zase mizet jako duchové. Mezi faejci se diskutuje, jestli jejich schopnosti nemohly vzniknout za pomoci aer, ale vše jsou to jen pouhé spekulace.

–– Malý druh ptáka, svou funkcí velmi podobný obyčejným poštovním holubům. I tak je ale prakticky nemožné si je s holuby splést, především díky zbarvení a stavbě těla, jelikož byli vyšlechtěni z poštolek. Kontillíci jsou především sněhově bílí s výraznou modrou kresbou na letkách, ocasních perech a také na zpeřených pírkách okolo krku. Modrá barva per je způsobena z části strukturou pera, ale také jejich stravou.

Jak už jejich název napovídá, tito ptáci jsou hojně využívaní církví pro doručování interních zpráv a rozkazů. Církev kontillíky krmí speciální směskou zrní, která zvýrazňuje modrou barvu jejich per a díky ní dosahují výrazné a syté modré. Jde díky ní také dobře poznat, který pták je církevní. Ačkoli se to stává málokdy, někdy se kontillík zatoulá a k církvi už nikdy nenajde cestu zpět. V přírodě dokáží přežít bez větších problémů, ale jejich strava se tam značně liší. Díky tomu jejich sytě modrá pera postupně vyblednou až do tmavé našedlé barvy.

Krom barvy je ale dalším poznávacím znamením kroužek okolo jedné z jejich nožek. Na kroužku nesou specifické označení církve a právě k tomuto kroužku se připevňují posílané zprávy. Kontillíci jsou inteligentní, snadno ochočitelní a dobře trénovaní ptáci s výborným orientačním smyslem. Dokáží uletět dlouhé vzdálenosti za krátkou dobu a navíc se říká, že mají dobrou paměť na tváře. Možná i to je způsob, jakým je církev schopna zajistit, že tito ptáci nepředají zprávu nikomu, kdo nespadá pod církev. Jejich správný a oficiální název zní “modří baroni”, právě díky modrému vějířku zpeřených pírek okolo krku, který jim dodává vzhled šlechty. Tento název ovšem uslyšíte jen málokdy, jelikož se díky jejich funkci a spojení s církví rozšířilo označení “kontillík”. V církvi se o jejich holubníky se starají archiváři a kurýři.

–– Drobní roztomilí tvorečkové. Vyskytují se v hlubokých a především starých lesích. Je vzácností je spatřit, jelikož před lidmi se většinou schovávají. Je ale možné, že si jich nepozorný cestovatel nemusí ani všimnout. Svým vzezřením totiž připomínají trs seschlé trávy nebo listí. Teprve až zblízka si jde všimnout malých oček, drobných úst, končetin a také tenkých růžků, které jim vyčuhují ze srsti.

Tito skřítci žijí ve vykotlaných kmenech stromů, někdy si tvoří doupata pod zemí. Vždy ale žijí ve skupinách. Jsou to silně sociální tvorečkové, kteří by bez společnosti nepřežili. Pro les jsou velmi důležití. Sbírají a přemisťují věci po lese. Mohlo by se zdát, že snad náhodně, ale skřítci mají jakýsi zvláštní šestý smysl ohledně toho, kde kdy co bude potřeba. Jsou samotnou svou existencí napojeni na ekosystém lesa a jejich účelem je ho udržovat. Říká se, že “tallíci” vznikají ze srdce samotného lesa. Když je les dostatečně starý, nejstarší strom začne ze svého nitra pomalu vytvářet jednoho skřítka za druhým. Ti se postupně rozšíří po celém lese.

Těžko říct, co je na této povídačce pravdy. Skutečností je, že zatím nikdo nezjistil, jak se tallíci rozmnožují a jak vznikají noví. Stejně tak nikdo nikdy neviděl skřítčí mládě. Skřítky po lese jde najít prakticky všude. Na padlých větvích, v korunách stromů, u jezírek a potůčků nebo jen prostě na mechu a kapradí. Krom toho, že neustále přenáší věci z místa na místo, se také rádi zdobí. Občas to je pár barevných bobulí nebo semínek v kožichu, větvičky okolo růžků, jindy zase třeba klobouk houby, který jim zdobí hlavu. Své jméno dostali podle charakteristického zvuku, který vydávají. Zní to trochu jako když o sebe ťukají kamínky. Skřítky nejčastěji vidí děti, které je také začaly díky tomuto zvuku označovat jako “tiky taky”. Pak už jen stačilo, aby pár dospělých zkomolilo to, co jim jejich dítě s řeklo a název “tilli-talli” byl na světě.

–– Tato stvoření se dají jen těžko zařadit. Na první pohled vypadají jako obyčejné prašivky. Malé houby kulovitého tvaru, do kterých především děti tak rády kopou a uvolňují tak spory uložené uvnitř. Pokud ale kopnete do phalingy, velmi rychle zjistíte, jak ukrutně jste se spletli. Jsou to malé potvůrky kulovitého tvaru. Většinou se shlukují ve skupinách, mladší rostou z uvolněných sporů starších. Často se skrývají v podhouští nebo mezi kořeny stromů v lesích. Jak už bylo řečeno, na první pohled jsou k nerozeznání od obyčejných hub, ale je stěží je lze klasifikovat jako houby. V případě ohrožení totiž tyto malé kuličky odhalí svá velká ústa plná chitinových zoubků a především také svůj drásavý řev, pro který jsou dobře známé. Lidově se jim také říká “ječivky” nebo “hysterky”, protože když se jen dotknete phalingy, vydá ze sebe pronikavý jekot, který trhá uši. Byly zaznamenány případy, kdy některým citlivějším jedincům skutečně praskly ušní bubínky. Na druhou stranu byl také zaznamenán případ, kdy se Antonio DeVale, hudební skladatel z Armorie, pokusil sestavit hysterčí sbor, který, jak už název vypovídá, se sestával z phaling různých věků.

｜Phaliongy [ čti: Falin-:gy]

Phalingy byly zavřeny v utěsněné krabičce, která tlumila intenzitu jejich jekotu a měla v sobě pouze pár dírek. Dírkami byly prostrčeny klacíky, kterými se z různých stran šťouchalo do ječivek. Ty poté začaly křičet každá jiným tónem. Nebo tedy podle DeValea zpívat. Podařilo se mu s tímto sborem secvičit několik skladeb, které se ovšem bohužel netěšily přílišné oblibě posluchačů. Nutno podotknout, že to nemělo nic dočinění s kvalitou skladeb, jako spíše s jejich podáním. Další nevýhodou tohoto sboru bylo postupné dozrávání jeho členů. Jakmile totiž phalingy dozrají, ztmavnou a křik mladších phaling aktivuje uvolňování sporů společně s dráždivým práškem, který obsahují. Stručně řečeno jekot mladých phaling způsobuje praskání starých. Vznikají tak oblaka tmavého dýmu. Ten obsahuje spory i onen dráždivý prášek, který narušiteli dráždí dýchací orgány, nutí ho ke kašli a také ukrutně svědí.

–– Starobylé bytosti, jejichž historie sahá také až do dob faehanů. V dnešní době jsou velmi vzácné, na Astorii jich zůstala už pouze hrstka, kterou je velmi těžké lokalizovat. Jejich vzácnosti nepomáhá ani to, že jsou velmi agresivní a velmi teritoriální. Mezi jednotlivci vznikají krvavé spory jakmile se spatří, pokud nejde o dvě rozdílná pohlaví v období páření. Většina z nich se skrývá v hloubkách maztalfatských pralesů. Jejich teritoria jsou právě kvůli jejich agresivitě rozsáhlá a jednotlivci se drží daleko od sebe.

Na maztalfatských pralesích jsou závislé, především díky stáří stromů, které jsou masivní a jako jediné unesou jejich mohutné tělo. Jakmile by tyto pralesy zmizely, hydry by velmi rychle vymřely. Jsou to totiž především stromová stvoření, na stromech tráví většinu svého života. Faejci je nazývají stromovými draky - “ma’ahrea nubis”. Pokud někdy spatříte hydru, bude to nejspíš to poslední, co kdy uvidíte. Taky vám ale bude jasné, proč tito tvorové nemohou žít nikde jinde, než na masivních stromech pralesa. Dospělé hydry se dorůstají úctyhodných rozměrů.

｜Ma’ahrea nubis [ čti: Máhrea nubis]

Výškově by se daly přirovnat ke vzrostlým jelenům, ale toto přirovnání není zcela přesné a těžko se určuje. Hydry totiž rostou téměř celý svůj život a od vylíhnutí po smrt vykonají velký velikostní skok. Tito ještěrovití tvorové začínají po vylíhnutí z vejce o velikosti obyčejných háďat. V tuto dobu se živí především brouky, hmyzem a žížalami. Už v tu dobu musí ale malé hydry bojovat tvrdě o přežití, jelikož málo mláďat se dožije dospělosti. Boj se smrtí začíná už ve vejci. Hydra, která se vylíhne jako první automaticky totiž pojídá ještě nevylíhnutá vejce ze snůšky. Matky o své nakladené potomky nijak nepečují, proto jsou mláďata už od začátku nucena postarat se sama o sebe.

Další hrozbou pro vylíhlé hydry představují dravci. V této době totiž ještě nemají malé hydry zcela vyvinuty jedové žlázy, které jsou schopny používat až okolo druhého roku života. Představují proto poměrně jednoduchý úlovek pro jakéhokoli dravce či menší šelmu.

Právě během této doby zemře většina mláďat. Není to ale pouze okolí, které je pro mláďata nebezpečné. Často jsou to i ony samy pro sebe. Nedokáží se totiž ještě plně koordinovat a často se stává, že při lovu kořisti jedna hlava mine a zakousne se do druhé. Většinou to bývají jen škrábance a malá zranění, ale někdy mohou být až smrtelná. Jakmile se jim ale zdokonalí koordinace celého těla, vyvinou se plně i jedové žlázy, což jim značně usnadňuje život. Hydry nemají příliš silný jed, ale produkují ho velké množství, což je nakonec to, co skolí kořist. Hlavní funkce jedu je paralýza kořisti a udržení svalového tonu i po její smrti, jelikož dospělé hydry loví skokem z výšky a svou kořist si většinou tahají zpět do koruny stromu. Ve skoku hydrám pomáhají přeměněná tři žebra, mezi kterýma je napnutá kožovitá blanka, která tvoří cosi připomínající křídla. Umožňuje tak hydrám poměrně dobře plachtit, čehož využívají při lovu a také při skoku z jednoho stromu na druhý. Při plachtění využívají také své dva ocasy jako kormidlo.

Jak už bylo zmíněno, hydry mají hlavně ze začátku problémy s koordinací. To je způsobeno především jejich počtem hlav a tím, že každá hlava přemýšlí sama za sebe. V mládí jim toto způsobuje největší problémy, ale trvá to celý život. Každá hlava vnímá podněty z celého těla, ale každá může reagovat zcela jinak. Synchronně reagují pouze v případě agrese, boje, strachu a lovu. Většinu času mají jediný cíl. Najíst se. A překonají všechno, co jim v tom stojí, i kdyby to měla být sousední hlava. Mláďata se často kousnou do jiné hlavy z prosté nešikovnosti, což by se u dospělců už stávat nemělo. Jakmile se totiž hydra kousne, zabije svým jedem sama sebe. Tomuto u dospělců předchází ten fakt, že hydry vidí hůře na vnitřní oči hlav. Prostřední hlava pak vidí nejhůře ze všech, jelikož vidí špatně na obě oči. Ve stáří často dochází k demenci, kdy hlavy vnímají jedna druhou jako jiného jedince a tím pádem nepřítele a začnou spolu bojovat, což nevyhnutelně vede ke smrti celé hydry. Díky špatnému zraku se orientují především pomocí sluchu, čichu a termoreceptorů. Čich, stejně jako většina ještěrů, vnímají pomocí rozeklaného jazyka a ústní dutiny. Hydry jsou samy sobě největším nepřítelem. Tato starobylá stvoření kladou vejce jednou za deset let a z celé snůšky přežije pouze jedno, které má i tak malou šanci dožít se dospělosti. I tak jsou to ale děsiví predátoři. Není známo, že by setkání s nimi někdo přežil.

Easter EGG

nové