Easter EGG
AstOrijská MÓda
— aneb šaty dělají člověka
Oděv není jen látkou zahalující tělo, je to zrcadlem doby, jazykem zemijské identity a nástrojem mocných. V Astorii to platí dvojnásob. Krajina rozdělená historií, magií i krví stvořila rozmanitý svět, kde každý steh vypráví příběh. Ať už jde o vznešenou róbu nocturnské šlechty či odřený kabátec chovatele sobů Yaku z Artrozscky či ornamentální závoj z Maztalfatských lázeňských dómů, vše má svůj význam. Styl oblékání v Astorii je hluboce zakořeněn v její temné historii a různorodé geografii.
( Pozn. převládá móda inspirovaná pozdním 18. a 19. stoletím – vysoké límce, korzety, kabátce, vázanky, vrstvené sukně a rukavičky, ženy ovšem nosí i kalhoty!)
Avšak každá kultura přidala do krejčovského kotlíku vlastní koření. Někde se do švů vplétá kov a pára, jinde výšivka starých písní. V některých oblastech má látka i rituální význam, v jiných zas praktický, chrání před pískem, chladem, či pohledy ostatních. Každý národ si nese vlastní barevnou paletu a symboliku, podle níž se rozezná státní příslušnost i postavení. Nocturny oblékají barvy noci i kožešinu tamějších vlků, Maztalfat hýří barvou tabákových listů a přírodním vzorovým, Armorijci si potrpí na hluboké karmínové a zlaté tóny, zatímco obyvatelé z Yáchelek dávají přednost i námořnické praktičnosti. Nad tím vším se tyčí vyšší móda, symbol moci, noblesy i dekadence, často nedosažitelná běžnému lidu. Astorijská móda není jen na oko, je zbraní, štítem i projevem úcty a víry. Umí klamat, svádět, zastrašovat i chránit. Tady šaty opravdu dělají člověka a někdy i jeho konec.
TŘÍDY V LÁTKÁCH PSANÉ
Šaty jsou vizitkou, zbraní, ochranou i prokletím. Způsob, jakým se oblékáte, vás zde může pozvednout a nebo při špatné volbě, i pohřbít. Společenské vrstvy jsou v tomto světě zřetelné nejen v řeči a postavení, ale především v oděvu, které nosí na sobě. Šlechta se halí do symboliky a lesku, měšťanstvo do praktičnosti a reprezentace, zatímco lid níže žije v šatech, které nosí jizvy každodenního života. A přece, právě v těch nejprostších šatech se někdy rodí ti, kdo změní svět.
Šlechtická móda Astorie je ukázkou dekadentní krásy, ve které se snoubí vliv pozdního baroka, raného viktoriánského luxusu a jemných steampunkových detailů. Nejde jen o estetiku, je to projev postavení, důstojnosti a moci samotné. Látky jako samet, hedvábí, jemné krajky či vyšívané brokáty se zlatými a stříbrnými nitěmi jsou běžnou součástí šlechtického šatníku. Do švů bývají často vetkány okrasné prvky, mořské perly, kovové nitě, někdy i symbolické výšivky nesoucí rodová znamení, okrasné znaky a symboly. Dámská móda oplývá širokými sukněmi vyztuženými spodničkami či krinolínami, vysokými živůtky, rukávy zdobenými na ramenou i předloktích a jemnými závoji, které připomínají dým nebo hedvábnou mlhu. Každý krok šlechtičny je pečlivě stylizován, ať už míří do chrámu, nebo na večerní ples. Pánové se oblékají do kabátců s precizními výšivkami, vestiček s komplikovanými zapínáními, vysokých bot z kvalitní kůže, rukavic, i šerp a plášťů s vnitřní podšívkou odpovídající rodové barvě. Často nosí i klobouk či hůl, nejen jako symbol důstojnosti, ale mnohdy i jako zbraň v přestrojení.
Ve vlasech se objevují ozdoby, perlové jehlice, kovové hřebínky, ryté špendlíky s osobními monogramy či složitým okrasným vzorem. Oděv šlechty je navíc parfémován, každá linie má svůj vlastní podpis v podobě vůně. Šaty jsou šity na míru mistry krejčovského řemesla, často vázány přísahou mlčenlivosti a jejich údržbu mají na starosti osobní sluhové. V tomto světě, kde i šev může nést tajemství, se šlechtický šat stává výpovědí o rodu, moci a loajalitě.
%20(22).png)
Měšťané, řemeslníci, obchodníci, drobní úředníci i učenci tvoří páteř městského života. Jejich móda je méně okázalá než šlechtická, ale stále sleduje estetiku a prestiž. Hlavním materiálem pro oblečení je vlna, bavlna, hrubší plátno, semiš, někdy podšívky z jemnějších tkanin. Látky bývají pevnější, odolné, ale ne laciné. Pánové nosí vesty, kabátky, zástěry samozřejmě dle profese, klobouky, často mají opasky s nástroji nebo hodinky. Dámy nosí užší sukně, zavinovací šaty, živůtky, někdy ručně zdobené pláštěnky a peleríny. Módě měšťanů dominuje účelovost a reprezentace. Samozřejmě k jejich stylu patří i kožené brašny, pásky, pro dámy praktické šperky, jednoduché šátky nebo ozdobné brože. Barvy nejsou nikdy extrémně výrazné spíše zemité a tlumené. Krejčí přizpůsobují střihy lokálním normám a počasí. Například hnědý plášť s kapucí a sponou Medičejů, není jen kusem látky, je statusem. Smí jej nosit jen ten, kdo prošel alespoň nižším učeným zasvěcením v jedné z uznávaných institucí, cechů nebo řádů. Jeho neoprávněné nošení je považováno za urážku všech lékařů a intelektuálů a v některých městech dokonce trestáno.
%20(23).png)
%20(24).png)
Nižší vrstvy žijí v rytmu práce, polí a ulice. Jejich móda nevychází z trendů, ale z potřeby přežít a neomezovat pohyb. Materiálem připomínají paměť rodiny, jako hrubé plátno, len, kůže, pytlovina, vlněné směsi. Oděvy se především i dědí, záplatují a nosí do roztrhání. Spadají sem jednoduché tuniky, zástěry, přehozy, u mužů často kalhoty a prosté haleny. Dámy nosí sukně uvázané lanem, šátky, zdobným opaskem a pláště. Vše navrženo na ochranu a funkčnost. Barviva jsou drahá, takže jakákoliv barva je buď výsledek domácího barvení např. vřes, ořech, popel, nebo pozůstatek z bohatší vrstvy. U chudších jsou boty vzácné a často jen obnošené kožené řemínky. Oděv nižší vrstvy slouží k ochraně před živly, pohybem při práci a skrytí slabosti. Ve městech bývají lidé v potrhaných šatech automaticky označováni jako potenciální zloději, špína nebo „bloudi“ takže ti, kteří se nehodí nikam. Někde jsou šaty nižší vrstvy zákonem omezené – např. v některých šlechtických sídlech je zakázáno vstupovat v botách s odhalenými prsty nebo se záplatou na ramenou. V některých městských čtvrtí, otrhané lidi stráže nepouští. Ale i přesto, někteří pofidérní obchodníci a zloději schválně nosí chudinské šaty, aby se ztratili v davu.
ARMORIJSKÁ MÓDA
Styl módy Armórie "Silhouette", není určena pro oslavu těla, ale pro uctění řádu, věrnosti a tradice. Je to móda, která nehledá obdiv, hledá respekt. Na první pohled působí monumentálně. Rovné linie, občas vysoké límce, zdůrazněné ramena a těžké zapínání vytvářejí dojem štítu, nikoli šatu. Tělo je skryto, sevřeno a vedené v ose. Žádná krása bez struktury, žádná svoboda bez kázně. Každý střih je ostře geometrický. Vysoké kabátce přiléhají k trupu, pásy pevně svazují pas, dlouhé kabáty a suknice splývají dolů jako vojenské prapory. Límce se tyčí vzhůru, někdy až ke spánkům. Ženy i muži nosí podobné střihy, gender v Armórii ustupuje funkci. Rozdíl je patrný jen v detailu, v jemnější výšivce, zúžené linii nebo výrazu tkaniny. Barvou Armórie je rudá. Barva krve, přísahy a ztráty. Je doplňována černými kůžemi a zlatými sponami. Látky jsou pevné, odolné a téměř válečnické, vlny, vojenský brokát, tužené vrstvy. Přehnaná měkkost je považována za slabost, každý šev má stát jako zeď. Armorijská móda je styl, který nemá potěšit, ale napravit postoj.
Jméno Seran Velmitt nese v hlavním městě Armorie téměř mystický ohlas. Tento oděvní návrhář, známý jako "krejčí králů a diplomacie", vytvořil školu stylu, která překračuje hranice pouhé elegance. Jeho kabáty a obleky neodívají tělo, odívají záměr.
Typickým znakem Velmittových modelů jsou vysoké stojaté límce, přesně řezané švy, přezky v symbolickém počtu a paleta v odstínech rudé, šarlatu a černé, doplněná zlatými geometrickými prvky. Každý kabát má svůj účel – kabát smíření, kabát vzdoru, kabát pro přijetí audience. V jeho světě je oděv jako rébus, který čtou pouze ti, kdo vědí, kam se dívat.
Zákazníky Serana Velmitta jsou členové Senátu, velvyslanci, šlechta i důstojníci vyššího velení. Je známo, že kabát ušitý Velmittem je povolen nosit jen těm, kdo prošli zkouškou osobní integrity. Každý šev se šije za ticha, každá nit se odměřuje přesně dvanáctkrát. Samotný návrhář tvrdí, že šaty bez disciplíny jsou jen látka – ne styl.
Kabáty & Obleky od Serana Velmitta
Na druhé straně spektra armorijské módy stojí Komunální dílna pana Halverna – oděvní cech, který zásobuje veřejnost funkční a disciplinovanou módou pro vojáky, úředníky, učitele, městské stráže i poutníky. Tato móda není o stylu. Charakterizují ji těžké kabáty, kožené opasky, vložky proti chladu a dešti, rovné kalhoty, jednobarevné tuniky a funkční pláště s minimem ozdob, ale maximem odolnosti. Barvy jsou v souladu s řádem: kaštanová, železná, jemně písková a šarlatová.
Zdobení je zakázáno kromě symbolů, které uděluje město či šlechta, například znak řádu na manžetě nebo páska služby na rameni. Dílny pracují v jednotném systému velikosti, střihy a materiály jsou standardizovány, ale každý kus je přizpůsobitelný, pokud jde o účel. Učitelé mají kapsy na psací potřeby, městští poslové delší kabát pro běh a městská stráž zesílené rukávy pro nošení zbroje pod šatem.
Veřejná móda z Komunálních dílen
pana Halverna
BĚŽNÝ ODĚV MUŽŮ
BĚŽNÝ ODĚV ŽEN
.png)
LYNGSTADSKÝ STYL
V Lyngstadu, kde se krajina noří do studených mlh a jezer, móda nehlučí. Oblečení zde není pouhým oděvem, ale i formou myšlení tohoto národa a taktéž dává důraz na tvar, barvu i látku. Je to odraz obyvatel, který věří, že elegance spočívá v přesnosti i v jakési jednoduchosti. Lyngstadská móda je postavena na odstínech modré, od jemného inkoustového sametu až po hlubokou námořnickou, šedomodrou a blankytnou v zimním světle. Modrá je barvou disciplíny, naděje a víry. Není agresivní, ale zanechává dojem, který se vpíjí do paměti jako kaligrafie na čistý pergamen. Oděvy Lyngstadu se vyznačují čistými liniemi a jemným vrstvením. Každý záhyb má své místo, každý šev směřuje k něčemu většímu. Muži i ženy nosí zdobené vesty či peleríny, pevně utažené pásy, dlouhé kabátce či suknice, často s výšivkami nebo lemováním, které se ukáže až při pohybu. Rukávy jsou někdy rozšířené nebo ukončené manžetami s kovovým stříbrným vzorem. Základem jsou béžové košile z tenkého lnu, modré tuniky, tmavé kalhoty a kabátce s ozdobným zapínáním. Dominují zde stříbrné přezky a geometrické motivy. Důležitá je kvalita látky, ta musí být hladká, klouzavá, avšak odolná. Samet, hustě tkaný kepr a jemné kožešiny na okrajích jsou časté. I v běžném oděvu se odráží jakási vznešená zdrženlivost. Lidé Lyngstadu se nehalí do křiklavých barev, aby byli vidět.
"Oděv je jako modlitba – musí být přesný, tichý a krásný.“ — Sorainne De Lacruix, zakladatelka
Společnost sester De Lacruix
V samém srdci Krásnohradu, ve čtvrti Světlých arkád, kde vzduch voní po inkoustu a jehličí, stojí nenápadný dům z bledého kamene s vývěsním štítem nesoucím stříbrnou výšivku ve tvaru okřídlené jehly. A právě zde sídlí Společnost sester De Lacruix, nejuznávanější švadlenský dům celé známé Astorie. Oblečení z dílny De Lacruix není křiklavé, ale žádná vyšší dáma si nedovolí na honosný ples vstoupit bez jejich rukopisu.
Věhlas domu spočívá v umění jemné siluety, dokonalého švu a diskrétním stylu i tajných výšivek, které mnohdy ukrývají osobní znamení rodiny, vyšívané v noci při svíci. Móda De Lacruix je zosobněním lyngstadské smetánky, žen, které nepotřebují dokazovat svůj původ barvami, ale úrovní střihu, strukturou látky a klidem ve výrazu. Lyngstadská švadlenská společnost sester De Lacruix je považována za tichý klenot země, ale i místo, kde se oděv nestává pouhou ozdobou těla, ale zrcadlem duše samotné ženy. Jejich šaty nejsou příliš okázalé, a přesto je poznáte na první pohled. Nosí je jen ženy, které vědí, kdo jsou a nepotřebují to dokazovat ostatním slovy.
Typickým rysem šatů De Lacruix je sytá modř, šedomodrá a stříbrný akcent, tóny připomínající odlesk zimního jezera pod hvězdami. Šaty mají rukávy ve tvaru lilie, často jemně řasené a korzetové živůtky s přirozenou elegancí, které objímají tělo, ale netlačí. Dlouhé sukně nesou výšivku podél lemů, nejčastěji v podobě florálních nebo nebeských motivů. Zapínání bývá skryté a tvořené drobounkými knoflíčky z perleti, stříbra či obsidiánu. Šaty často doplňují krajkové manžety, prošívané přehozy či průsvitné závoje, jež jsou tradičním poznávacím znakem vdaných žen vyšší vrstvy.
Společnost vede trojice sester a to Solinne, Mirèlle a Èilien De Lacruix, které se drží starobylého kodexu elegance, zdrženlivosti a osobní služby. Do jejich salónu není volný vstup, i když mají k dispozici volné kolekce. Ovšem samostatné zámožné klientky jsou totiž zvané a ještě před prvním stehem procházejí osobním rozhovorem, při němž se stanoví nejen střih, ale i účel šatů v životě nositelky. Každý šat se tak stává rituálním kusem látky, šitým nejen pro tělo, ale i pro osud ženy která je nosí.
Švadleny u De Lacruix se cvičí léta, nejen v jemnosti stehu, ale i v tichém pohybu a absolutní diskrétnosti. Dodnes se říká, že některé šaty této značky skrývají ve svých švech modlitby, tajné znaky či šifry, známé pouze švadleně a nositelce. Jejich modely oblékají dcery šlechticů při prvním vystoupení v lóži či uvedením do společnosti, ale nyní i vážené a urozené kronikářky a kartografky, jimž šaty nesmí překážet v práci s pergamenem a v posledních letech i důstojnice Lyngstadského jezdectva, jejichž uniformy spojují De Lacruixovský důvtip s taktickou funkčností. Šaty De Lacruix nejsou o kráse, jsou o vědomí krásy. A každá žena se ve vyšší společnosti těší na novou kolekci či osobní pozvání! Dlouhodobě očekávanou kolekcí je: Modrá Bouře.
.png)
BĚŽNÝ ODĚV MUŽŮ
BĚŽNÝ ODĚV ŽEN
MAZTALFATSKÁ MÓDA
V divokém srdci Maztalfatu, kde slunce pálí jako božský soud, jen stíny stromů dávají klidný stín a vítr přináší prach z dávno pohřbených měst, nevznikla móda pro ozdobu, ale pro přežití. Každý šev, každý záhyb a každý šátek je svědectvím o tichém odporu času a klimatu. Maztalfatská móda nese znaky praktičnosti i posvátné estetiky. Je vrstvená, asymetrická, ochraňující, ale zároveň nádherná ve své jednoduchosti. Oblečení není křiklavé, je úctivé, organické, téměř liturgické. Typickým znakem je volnost, přirozené proudění a pohodlnost. Tuniky, kabátce a peleríny sahají až ke kolenům či kotníkům a kryjí tělo před sluncem i zvědavýma očima. Dlouhé rukávy jsou často rozšířené, uzavíratelné pomocí smyček nebo lehkých řemínků. Přes ramena se nosí přehozy nebo lehké pláště, které lze snadno sejmout či přetvořit v provizorní šátek. Oděv se přizpůsobuje dennímu žáru i nočnímu chladu. Maztalfatská paleta je jako suchá zahrada, hnědá, prachově zelená, okrová, písková, tmavě smaragdová. Výrazné akcenty, šafrán, terakota, měděná červeň – se objevují jen na lemech, šátcích, výšivkách. Neodmyslitelnou součástí jsou šátky, často vázané s hlubokou symbolikou. Jeden uzel pro ochranu, dva pro památku, tři pro službu. Dále kožené brašny, pásy s měděnými ozdobami, vrstvené opasky a amulety zasazené do tkaniny. Někdy se objevují i řetízky se znameními rodu nebo vyšívané pásky s básněmi. Používají se lehká, prodyšná plátna, len, tkaniny z agávových vláken, v bohatších vrstvách i hedvábí obchodované z jižního pobřeží. Kožené prvky jsou tmavé, hladké, většinou nezdobené, často ošetřené oleji proti slunci. Vzorování je jemné, geometrické nebo organické, připomínající vítr, déšť nebo plamínek. U nižších vrstev převažuje strohost a praktičnost, ale i nejchudší rolnice má jeden nebo dva přehozy zdobené, které nosí jako sváteční. Naopak v řadách šlechty a dvorních služebnic móda nese i význam postavení, přílišná okázalost se však považuje u vyšších vrstev za znak možného rychlého povyražení. Módní střídmost je známkou vnitřní síly a loajality.
.png)
V královských síních Maztalfatu, kde kadidlo stoupá jako modlitba a stíny tkaných závěsů šeptají legendy, se móda stává pokračováním síly. Urozené ženy a muži v Maztalfatu se neodívají jen kvůli pohledu. Každý kus oblečení je jako fragment proroctví, složený, vrstvený, zvěčněný. Styl vyšší šlechty je vysoce vrstvený. Tuniky z jemně barveného lnu či importovaného hedvábí splývají přes boky, pod nimi jsou další vrstvy sešitých a ručně vyšívaných částí. Peleríny, šerpy a pláště jsou všudypřítomné, často nesené asymetricky, jsou znakem toho, že nositelka není připravena odhalit vše, co ví.
Muži nosí vysoké opasky, široké pláště s vyztuženými límci a odznaky loajality vyšívané přímo do látky, nikoli nošené na krku. Oděvy vyšší vrstvy nesou ornamenty, ale ne chaoticky. Motivy přírodního vzorování, květů, nebo měsíčních luk jsou vetkány v dlouhých liniích podél rukávů a spodních lemů. Výšivky jsou často zhotoveny z kovových vláken nebo jemných korálků, které zachycují světlo. Zbraně nebo amulety se většinou nenosí navenek pokud se nejedná o stráže, bývají skryté ve tkanině šatu. Móda je tichým zákonem, který není třeba číst, stačí jej nosit správně.
Důstojnost v záhybech
Nejvýraznějším znakem Maztalfatu jsou taktéž dřevěné okrasné korále, známé jako Banyeth. Tyto korále se vyrábějí z posvátných stromů podél řek, nebo ze dřeva, které „pamatuje válku i mír“, tím je myšlený strom Luobu.
Jsou broušeny do jednoduchých, ale pevných tvarů, jako jsou disky, kuličky, slzy, obdélníky a mezi ně jsou vkládány i korálky z mušlí, které nositelka buď nasbírala při pobřeží, nebo sehnala v přístavním městě. Každý dřevěný korálek má svůj význam, některé symbolizují ochranu před lží, jiné památku na matku, další tichost hlubokých lesů.
Nosí se ve vrstvách na krku, ve vlasech, nebo jako závěs na rukávu. Pro ženy jsou korále někdy vplétány přímo do lemování šatů. Samotné Korále Banyethu se nesmějí prodávat, dávají se. Z toho důvodu jsou také považovány za nenahraditelné, ztratit je znamená pro starší obyvatele jako ztratit paměť.
Dřevěné Banyethské korále
BĚŽNÝ ODĚV MUŽŮ
BĚŽNÝ ODĚV ŽEN
YOACHINSKÝ STYL
Na rozžhavených střechách Yoachinu, kde se světlo láme v teplých tónech okru a medu, se zrodila móda, která nehledá moc skrze pevnost, ale skrze uvolněnou vznešenost. Yoachinská móda je živá, dýchající, prosvětlená jako knížectví samo. Tato móda je charakteristická svou lehkostí, otevřeností a přírodním teplem. Tělo není skrýváno, je ctěno, a to bez potřeby přehánět. Umožňuje pohyb, tanec, rozhovor v zahradě či lenivý pochod po tržišti. Je to móda dotyku slunce a vzduchu. Yoachinské oděvy mají často volné tuniky, široké rukávy, šaty s odhalenými klíčními kostmi, výstřihy ve tvaru V nebo kruhu, kabátce s otevřenou přední linií. Ženy nosí jak dlouhé šaty, tak krátké přehozy přes pas, které nechávají vyniknout postavě, ale stále v uctivém rámci estetiky. U mužů jsou oblíbené tuniky s ozdobným lemováním, někdy doplněné o pásky s korálovým či kovovým detailem. Používá se převážně měkký len, jemně tkaná bavlna, lehký plát nebo hedvábné směsi, které přirozeně chladí a splývají s tělem. Barvy jsou přírodní a sluncem opálené, okrová, světlá hnědá, písková, zlatožlutá, červená terra, hřejivá šeříková, měděná. Lemy bývají bohatě vzorované, často stylizovanými motivy slunce, vinic, větru a písma. Výšivky jsou tonálně jemné – tón v tónu – nebo naopak zvýrazněné oranžovo-červenými niťmi. Opasky jsou široké a pevné, často s kovovou nebo dřevěnou přezkou. Ženy i muži si připínají mušlové, bronzové nebo jantarové přívěsky, někdy zděděné po předcích. Zatímco šlechta se halí do složitějších střihů s vrstvenými detaily, nižší vrstvy zachovávají funkčnost, ale nikdy neopouštějí eleganci. I nejjednodušší rolnická žena nosí šaty s výšivkou po stranách sukně. V Yoachinu se věří, že „tělo je svatyní, ale šat je jeho píseň“. Yoachinská móda není pompézní, je laskavá, smyslná a poctivá.
.png)
Yoachinská šlechta je jako sama země dosti hrdá, prosluněná a zakořeněná v paměti písku, stepí a moře. A přesto i zde, v palácích s otevřenými sloupy a v srdci zahrad s pomerančovníky, dýchá rozpor. Mezi těmi, kteří věří v návrat k čisté klasice, a těmi, kteří kráčí s dobou, aniž by se zapřeli. Starší šlechtické rody, často známé jako „dórové linie“, dávají přednost tradičnímu oděvu s hlubokou duchovní strukturou. Jejich oblečení připomíná klasické tógy, přehozy, pláště bez švů, upevněné zlatými sponami s rodovými znaky. Tělo je haleno v látce jako v myšlence, beztvaré, ale svaté.
Barvy jsou klidné. Slonovinová, písková, zlatožlutá a důraz je také kladen na texturu, proporci a držení těla. Tyto šaty nejsou jen pohodlné, ale učí nositele stát, mlčet a naslouchat. Šperky hrají velkou roli. Masivní zlaté náramky, spony, náhrdelníky s reliéfy, mušlové ozdoby vykládané jantarem. Všechno musí vyzařovat pokoru i sílu zároveň.
Zlato v prachu času
Mladší rody, cestující, diplomaté a šlechtičny, si však dovolují více volnosti. Samo sebou bez ztráty úcty. Jejich oděvy jsou přesnější ve střihu, kombinují tuniky, vesty, vrstvené šaty a lehké kabátce z jiných zemí, ale stále si zachovávají yoachinský ornament, rytmus a paletu. Dominují světlé lny, hedvábí, zlaté akcenty v opascích a sponách, ale střihy jsou často inspirovány stylem Lyngstadu nebo dokonce cizích vyslanců, čímž vzniká styl "prodyšné důstojnosti". Nechybí vzorované šály přes rameno, pásky s motivem slunce či vlny, jemné výšivky skryté na spodních lemech. Šaty jsou lehčí, přístupnější, ale nikdy levné. Tradice se zde stává inspirací, nikoli poutem.
A tak v Yoachinu potkáte na jedné slavnosti seniora v tóze, připomínajícího sochu, i mladou dámu v lehkých vrstvených šatech se zlatým špendlíkem v tvaru olivového listu. Ani jeden z nich se nemýlí, jen mluví jiným jazykem stejné hrdosti. V Yoachinu se říká: „Prach zůstává, i když vane nový vítr.“ A tak zůstává i oděv časem proměněn, ale nikdy zcela zapomenut.
BĚŽNÝ ODĚV MUŽŮ
BĚŽNÝ ODĚV ŽEN
ARTROZSCKÁ MÓDA
Móda Artrozscky nevznikla v salónech, ale zrodila se ve vichrech a stínech hlubokých lesů, na svazích hor, kde sníh přichází bez varování a krev je hustá jako ranní mlha. Je to móda, která nehledá krásu, hledá přežití a právě v tom spočívá její nesmlouvavá elegance. Artrozscké oděvy mají surový, pevný střih. Kabátce, pláště, vesty a suknice jsou rovné, vrstvené a vždy připravené k pohybu i boji. Oděv obepíná tělo jako druhá kůže, ale nikdy nezrazuje pohyblivost. Typické jsou široké pásy, krycí vrstvy a kožené výztuhy, které splývají s každým krokem. Střihy jsou beze slov a beze zbytečností, to, co nelze obhájit funkcí, nemá na látce místo. I šlechta zde nosí oděvy, které vypadají, jako by byly připraveny pro pochod, nikoli pro ples, kromě vyšších krvepijců a smetánky Půlnočního dvoru. Základem je černá, tmavě šedá, mechově zelená, někdy hněď zakouřeného dřeva. Barevná škála je ztlumená jako krajina, z níž vzešla. Nikdy nenarušuje soulad se sněhem, bahnem či temným lesem. Materiály jsou těžké kůže, voskovaná plátna, hustě tkaná vlna, ale dominantní je vždy vlčí, medvědí či liščí kožešina nošená přes ramena, na pláštích, lemující límce. Nejde jen o teplo, ale o znamení odvahy a příslušnosti. Zdobení je vzácné, ale výmluvné. Kdo si může dovolit ze zemijských obyvatel rytý kovový medailon, přezku nebo přívěšek, nese v sobě zpravidla titul nebo válečný čin. Veškerá symbolika je kovaná, tesaná, nošená pod látkou nebo při srdci. Nic není okázalé, ale vše má váhu.
%20(4).png)
Na Půlnočním dvoře, kde světlo nemá vládu a každé slovo se mění v ozvěnu možné smrti, se rodí móda, která není určena očím smrtelníků. Šlechta Nocturen, nesmrtelná a nadčasová, se neodívá pro světlo, nýbrž pro moc a čerstvou krev. Jejich móda není pozlátkem postavení, ale rituálem, manifestem a relikvií v jednom. Dominantní je černá. Ne barva, ale hlubina. Černá hedvábí, černá krajka, černý samet, černá kůže, každý s jinou strukturou, každý s jinou rolí v tiché liturgii odívání. Ozdoby bývají stříbrné jako popel pradávných rituálů, rudé jako karmazínové slzy, či zlaté a kovové, ztělesňující rodovou hrdost. A přestože se šaty jeví jako monochromní, v šeru svíček a svitu měsíce rozehrávají jemné tóny temně fialové, indigového kovu nebo zčernalého vína.
Móda Nocturen je gotická a přísná, ale nikdy ne neohebná. Je to vznešený stín: pevný, elegantní, podmanivý. Dámské šaty mají dramaticky rozšířené rukávy, vrstvené sukně, korzetové živůtky, někdy vysoké stojaté límce nebo vlečky táhnoucí se po zemi jako kouř. Tkaniny se nehýbou, ale plují. A každý pohyb je pomalý, přesný a hypnotický, jako by tanec byl jazykem diplomacie.
Mnohé šaty mají přes ramena nasazované peleríny, dlouhé průsvitné závoje, výšivky z černých perel nebo stříbrných nití, připomínající znaky Nostry. Typické jsou i asymetrické střihy, tiché sklady a živůtky se šněrováním jako spirála, která nikdy nekončí. Některé šaty se zapínají skrytými háčky v zádech, jiné se navlékají jako posvátný obřad. Nosí se i těžké černé pláště s kožešinovými límci, lemované metalickou krajkou.
Mužské obleky nejsou méně honosné. Kabátce s výšivkami, brokáty, asymetrickými lemy a skrytými kapsami, často se zlatými či černými šperky u límce. Peleríny, rukavičky, pásy s vyrytými znaky rodu. Žádný krvepijec nevstoupí před ostatní na Půlnoční dvůr oblečen jako vandrák. Používají se jen ty nejjemnější a nejvzácnější hedvábí stříbrného pavouka, krajky, jemné tkaniny barvené v tmavém moruši. A oděv nikdy nevydává ostrý zvuk. Móda Nocturen není jen o vnějšku. Je maskou nesmrtelnosti, hrou světla a stínů, kde každý steh nese příběh, který nikdy nebude vysloven. A přece, stačí jediný pohled a poznáte, komu patří noc a možná i váš život.
ZBROJ JAKO SYMBOL
%20(3).png)
Zbroj v dnešních dnech již není denním oděvem. Nenosí se pro bitvu, ale již jen pouze pro dojem. Není praktická, ale stále zůstává symbolická. V dávných dobách, kdy se ještě králové bili osobně a každý rod měl svou čepel na bojišti, byla zbroj nástrojem přežití. Ovšem dnes je relikvií a ozvěnou světa, který pohltila diplomacie, politika a stínové války. A přesto nezmizela. Zůstala. Přetavená, přetvořená. V síních mocných, při ceremoniích, zasvěceních i výrocích rady, tam zbroj promlouvá. Ticho kovu je totiž hlasitější než slova.
Důstojníci nosí zbroj ve zkrácených verzích, jako jsou nátepníky, okované límce, výztuhy na ramenech. Jen zřídka však mají pravou váhu oceli, často jde o slitiny, ornamenty, ryté vrstvy, které místo rány mají nést symbol rodiny, služby či starého řádu. V některých regionech je zbroj výhradně obřadní, nasazuje se jen při korunovacích, pohřbech, uzavírání míru. V jiných, jako je třeba Armorie, stále přežívá její tvrdší jádro, jako připomínka, že krev může kdykoli znovu téct. Ale ani tam ji neoblékají do práce, nýbrž jako výhrůžku možného trestu.
V šatnách šlechty visí zbroje vedle rób. Lakované kyrysy s vyrytým erbem šlechtického rodu. Ozdobné přilby se zlatými motivy. Staré štíty visící na zdech jako rodinné obrazy. Mezi švadlenami a zbrojíři vznikl zvláštní svazek, dnes šijí kabátce s výztuží, pláště s kovovým lemem, opasky pro dýky, které nikdo nepoužije, ale každý vidí. Styl přebírá prvky bitevních symbolů, rozvržení vrstev, národních barev, linie těla. Zbroj se stala kódem. Hovoří o rodu, o historii, o hierarchii. Ale občas i o hrozbě.
Zbroj vystřídala výstroj. Ne snad méně důstojná, jen jiná. Lehká, účelná, vrstvená. Místo masivního pancíře dnes nosí muži i ženy Astorie kabátce s vnitřním prošitím, kožené vesty se zapínáním na spony, řemenné nosiče zbraní skryté pod plášti, vyztužené rukávy, kožené výztuhy, které se přizpůsobují tělu. Zbroj se proměnila v každodenní uniformu života. Dnešní výstroj nevzniká již jen v kovárnách, ale v dílnách švadlen a šikovných výstrojářů, kteří rozumí pohybu těla, tíze zavazadel, potřebě být chráněn, ale také rychlý. Výstroj dnes nosí důstojníci, samotní vojáci, poutníci i obchodníci. V různých podobách, ale se stejným vědomím. Že svět Astorie není bezpečný. A že i ve chvíli míru je třeba být připraven. Výstroj se přizpůsobila světu, který se změnil, avšak hrozba nikdy nezmizela. A tak i lehký kabátec, řemen přes hruď a skrytá čepel mohou být rozdílem mezi dnem a nocí. Mezi přežitím a vaší památkou.
.png)
Dnes je svět jiný. A kazatelské úbory s ním. Mnozí kazatelé stále nosí pláště, ale z praktických důvodů jsou lehčí, přizpůsobené pro pohyb, cestu i službu v terénu. Pryč jsou vrstvy hedvábí a slavnostní okruží a místo nich přichází výstroj, která slouží k přežití i na cestách.
Kabátce jsou užší, opasky širší, látky odolnější. Zmizela nutnost jednotného odstínu, ale barvy zůstávají tlumené, symbolicky zemitě hnědé, rezavé, okrové či černé. I jejich osobitý klobouk je pryč, i když jej stále starší kazatelé nosí jako připomínku. To, co však zůstalo – a zůstane – je přítomnost viditelného symbolu víry. Znak Kontilliánské církve, starý jako První slovo Kontillia, se dnes nosí jako brož na prsou, přívěsek u pasu nebo rytina na kovovém prstenu. Je to nejmenší, co zůstalo z dávných nároků, ale pro mnohé také to nejdůležitější. Kazatel může na sobě nosit, co mu cesta dovolí, ovšem viditelný znak církve musí být vždy přítomen.
KAZATELSKÉ ÚBORY KDYSI & DNES
Kazatelské úbory kdysi bývaly odrazem řádu, ticha a úcty. Nebyly oděvem, ale posvátným břemenem. Vrstvami, které nesly nejen tělo, ale i hlas boží. Každý kazatel, zasvěcený do služeb Kontilliánské církve, byl na pohled ve společnosti rozeznatelný. Těžké hnědé pláště, sahající ke kotníkům, vysoké límce, přepásané kabátce, rukávy stahované na zápěstí a hedvábné podšívky s výšivkou z písem. Klobouky nebo kápě se nosily vždy, zakrývajíce vlasy a stíníc pohled, jako by pravý služebník neměl vidět, jen slyšet a soudit. Každý steh byl pravidlem, každá spona důkazem závazku. Rituální vrstvení oděvu – od spodní košile po svrchní plášť – bylo součástí ranní rutiny. Nosit úbor kazatele znamenalo být lovcem běsů, ve dne i v noci. A církev tyto standardy přísně střežila. Neexistovalo místo, kde by kazatel vystoupil bez znaku církve a správně vyžehlených faldů. Dá se říci že i špína se musela na šat dostat podle pravidla.
.png)
ÚBORY KAZATELŮ DNES
ODĚV DUCHOVENSTVA
ODĚV TICHÝCH BRATRŮ
& SESTER
ODĚV CÍRKEVNÍCH UČENCŮ & AKOLYTŮ
BALZAMOVAČI
MEDIČEJOVÉ
.png)