Nebo se to netýká Řádové cvičení mimo město, jednotlivé školy: Lyngstadská & Yoachinská se doplňují a pořádají akce, kdy se jednotlivým adepteptům věnují i ostatní učitelé, navštěvují se a hromadně tak na jednom území plní trénink, jako třeba jak přežít v přírodě. Výcvik adeptů končí ve dvaceti letech, kdy je jim na ruku, speciálním obřadem, vypáleno znamení Malakaie – Tento poslední rituál zasvěcení je však velice nebezpečný, neboť může adepta usmrtit. Díky znamení Malekaie, ale dokáže Kazatel využívat magii z Moiry, což jsou speciální mince ukované Faejským kovářem. Magií takto získanou mají Astrálové možnost zahnat Běsy zpět do spárů Abbysu, či je rovnou i zabít. Pokud mají všech pět pohromadě, dokáží se i díky pár Moirám stát neskutečně mocnými bytostmi.
⌘ Astrál, vždy dokáže vycítit přítomnost jiného Astrála, i když jeho síla není ještě zcela probuzena.
⌘ Po úspěšném obřadu Malekaie, jako novic může požádat církev, aby mohl studovat styl boje i v jiných částech Astorie, tato žádost musí být schválena.
⌘ Styl oblékání se poté u jednotlivců mění, jediné co zůstává je viditelná brož, či přívěsek se znakem Kontilliánské církve. Stylem starých Kazatelů v řádu byl dlouhý černý plášť a klobouk s broží.
⌘ Astrálové nemohou jen tak utéct ze svých povinností, či z církve. Pokud nějaký hlupák se o toto pokusí, je exkomunikován a jsou mu odděleny obě ruce. Jako mrzák poté může zpytovat své svědomí.
Po dovršení výcviku se sejdou vyšší představení církve a Akolyté, aby do stavu Kazatelského uvedli další pokolení. V křišťálovém poháru smíchají krev všech tří ras. Rudou krev lidí, stříbrnou krev nocturny a černou krev fae.
Spojením těchto tří substancí vznikne jedovatá látka z jejichž pomocí se na ruku adepta nakreslí znamení Malakaie…Tinktura se ihned začne zažírat do kůže, za doprovodu nesmírné bolesti. Pokud je mysl adepta silná, krev a znamení jej pošlou pouze do mdlob. Pokud jeho mysl silná není, zemře.
⌘ Nejedná se o svátek, či oslavu. Je to pro Kazatelé poslední rozloučení, kdy těla padlých jsou převezena do Církve, kde Medičejští provedou očistu. Zvláštností, je že ačkoliv se obyčejní zemijci pohřbívají do země, těla astrálů se znamením Malekaie se pálí. Obřad trvá několik hodin na půdě církve, kde se ze dřeva a sena zažehne hranice, taktéž známé jako Poslední světlo na jejímž vrcholu jsou ovázaní kazatelé v bílých látkách..
.png){kind=small}
Ostatní Kazatelé jsou svoláni na nádvoří kde se mohou rozloučit tím že hodí bílou lilii do ohně. Taktéž je jim dovoleno pozřít mnišské víno a pomodlit se za smrt svých kolegů. Takže dá se říci, že většina Astrálů má dovoleno popíjet na počest padlých přímo na svatém místě. Každý však obřad prožívá jinak, každopádně jedno je jisté účast je povinná, pokud není kazatel těžce raněn, je to nepsaná tradice, že i když kazatel přímo dotyčného neznal, přijde se rozloučit a porozmlouvat s ostatními. Po několika hodinách se ovšem leckdy obřadem rozhostí na místo smutku a pláče, bujarý smích a povídání o nejrůznějších dobrodružstvích. Církev je štědrá a proto, den po obřadu nechává kazatele odpočívat, nejedná-li se o důležitý úkol, pak je smůla pro toho kdo včerejší noci moc vypil.
⌘ Výcvik na Kazatele začíná v osmi letech života Astrála, mladí studenti jsou oděni do pohodlného oblečení a vybavení pelerínou v barvách absolvované školy. Jejich výcvik se může směřovat individuální formou, kdy jednotlivec cvičí to co mu nejvíce jde, ale nesmí zanedbávat povinné obecné cvičení a sebeobranu. Tyto děti nemohou jen tak opouštět prostory jednotlivých budov, pokud se nejedná o návštěvu žijící rodiny - Na to musí mít i tak povolení a potvrzení od církve.
.png){kind=small}
Lidská rasa je nyní nejpočetnější rasou obývající Astorii. Sami o sobě jsou rasou velice slabou, ale právě z nich se kdysi zrodil Pilgrim, který se řadí do dnešních dní mezi nejmocnější stvoření kráčející po povrchu země. Pilgrimem byl člověk, který utvořil smlouvu se zrádným démonem Malekaiem, který mu nabídnul sílu, díky které ochrání vše, co je mu drahé. Smlouva však nabrala silnějšího vyjádření, které ani jeden z nich nečekal. Jelikož byl první Pilgrim představitel zemijců, nepřesné ujednání temné smlouvy postihlo i je. Mezi lidmi se tak začali rodit Astrálové, což jsou lidé v jejichž tělech se usadila magie. Ať tak, či onak normální lidé, ani Astrálové nemají žádnou šanci k tomu, aby využili magii klasickým, živelným způsobem stejně jako Pilgrim. Přesto existuje způsob jak se Astrálům povedlo využít magii jak pro obranu před běsy, tak i pro své vlastní účely.
Astrálové jsou ve své podstatě obyčejní lidé, pokud neprojdou výcvikem v Kontilliánské církvi, kde se vyučí na Kazatele. Prací kazatelů je i hledat nové rekruty, pokud v někomu vycítí jeho potenciál. Nejčastěji však navštěvují sirotčince, či jsou zavolání na doporučení.
⌘ Lidé uctívají převážně víru Kontilliánů, Zenitru Vitae, nebo jsou nevěřícími. Existují však i výjimky, které se přiklánějí k náboženství faejců, či uctívají nocturny. Zemijci nemají žádné vrozené magické schopnosti, tedy pokud se nenarodí astrál. Ten totiž dostal do vínku magii. Astrálové se většinu svých zvláštních schopností dokáží naučit postupem času, či tréninkem. Magické schopnosti astrálové získají po Rituálu Malekaie a ovládnutí magických mincí zvané Moiry. Obyčejný zemijec magii ovládat nemůže. Lidé se dožívají až 90 let. Případy tohoto maxima, nebo jeho přesahu jsou však pouze výjimečné. Lidé se množí mezi sebou. Mohou se však také spářit s některými druhy fae. Z tohoto produktu znásilnění či lásky vzniká buďto člověk: zemijec či astrál, nebo fae. Většinou muže unáší kmen fae jménem Harpye.
⌘ Všichni astrálové spadají pod Kontilliánskou církev, kde trénují na kazatele. Do věku pět a dvaceti let se kazatel bere stále jako novic i když svůj trénink dokončil ve věku jednadvaceti let. V letech jeho statu novice dostává pouze lehké úkoly a většinou i doprovod. Zkušený kazatel, díky ovládnutí magie ale může zpomalit své stárnutí, díky čemuž se může dožít velmi vysokého věku. Nejdéle žijící kazatel, který ovládal svou magii dokonale, býval kardinálem, který po Astorii bloudil celých sto osmdesát tři let. Pravidlo věku se nevztahovalo jen na Pilgrima, který byl takříkajíc nesmrtelný. Na nocturnu může být přeměněn pouze obyčejný člověk čili zemijec, astrál se znamením Malekaie, ale i bez něj zemře. To však neznamená, že z astrála se nemůže nocturna nakrmit. Dokonce krev astrálů, je pro krvepijce mnohem chutnější a výživnější.
Kazatel, původním jménem Fyodor Johannest Faust, který dosáhl postu nejvyššího a byl nazývaný na Astorii později jako Pilgrim, se úplně zastavil čas a přestal stárnout. Moiry už byly pro něj zcela zbytečné. K provozování magie mu stačila pouze myšlenka a znamení Malekaie.
S klidem dokázal zahnat i zabít celou hordu běsů zcela sám bez jakékoliv pomoci. Jeho magie byla bezedná jako hlubina věčnosti. Přesto i on nadále zůstával člověkem a nezvládal vše zcela sám. Kupříkladu Pilgrim se musel spojit s Faejským kovářem a Prvotní nocturnou. Kovář z krve krvepijce vytvořil klíč od bran Abbysu, který následně Pilgrim naplnil magií. Díky tomuto spojení všech tří ras byla brána Abbysu zapečetěna. V době temna to byl právě on kdo založil Řád Kazatelů. Nyní však nikdo netuší kde Pilgrim bloudí a zda je ještě naživu.
⌘ Církev zde na Astorii byla současně s příchodem zemijců z Albionu. Ačkoliv ztratila svou magickou moc, stále hlásala v temných dobách osvětu. Víra zemijců, Zenitra Vitae stále existuje.. Nyní však Kontilliáni jsou zakořeněni do povědomí celé populace na Astorii a jejich pole působnosti je opravdu obrovské. Poté co byla Ulyssie vymazána z map a tak i hlavní sídlo církve ve městě jménem Baziley, přesunula se jinam, hlavní země které nyní podporují Církev jsou Lyngstad a Yoachin, zde také mají Kontilliáni své hlavní dvě budovy Klášter svaté trojice v Krásnohradu a Katedrálu svatého Sóla v Albrechttu.. Artrozsca a Maztalfat jejich návštěvy ignoruje, ovšem zde nemají takovou podporu ze strany hlav země. Naopak Armorie doslova nechce s Církví nic mít. K církvi se také pojí Řád Kazatelů, který ovšem není skupinou hlásající učení Kontillia, nýbrž elitní skupina Astrálů cvičených v boji. Řád založila kdysi osoba známá v církevních kruzích jako Pilgrim, ten jenž byl obdařen magií, po několika letech prvním zemijcem od příchodu z jiného světa, kterému se to podařilo.
Právě Pilgrim ustanovil chod věcí ve prospěch řádu a Církev se rozhodla brát pod křídla veškeré sirotky, v naději že právě valná většina obdařených lidí bude získána v mladém věku a připravena pomocí tréninku a učení pro vykonání Rituálu Malekaie, rituálu po kterým získá onen Astrál moc ovládnout magické mince vytvořené posledním Faehanem, Moiry.
Hlavním představitelem této církve je nyní Svatý Kyrios a jeho tři Kardinálové, nejvyšší kněží, jenž spravují zbylé území a statky. To jsou, Kardinálka Valentine, učednice předtím působící v Armorii, nyní pod její správu spadá převážně Maztalfat a Piryijské ostrovy. Kardinál Bartolomeo, jenž jako jediný býval Kazatelem, nyní působí v Lyngstadu a navazuje vztahy s obyvatelstvem Yáchelových Ostrovů. Kardinál Izzac Pucci, který je pravou rukou Svatého Kyriose, dohlíží na Yoachin a pod jeho správu spadá i Artrozsca, kde si jak kardinál tak nocturnská královská rodina udržují jisté výhody na obou stranách.
Další pozice v Církvi, které jsou viditelné na schéma jsou: VELMISTR či jen MISTR, spravuje určitou budovu či dbá na menší území, či je to velmi zkušená osoba povolaná k tomu aby učila ostatní. Proto zástupci v církvi, kteří jsou považováni za učitele například astrálů, se honosí označením Velmistr. MEDIC, tedy léčitelé, medičejský je vždy váženým členem. Zastává vyšší pozici v církvi, než kurýři a kazatelé aby s nimi nebylo zacházeno špatně. Stejně tak jako Velmistra učitele, je i zde označení hlavního velmistra medica, který má pod sebou jednotlivé medičejské. Medicem se může stát i kazatel, pokud využívá léčitelské moiry a má absolvované studie z jedné z medičejských škol. Stejně tak církev na tento post ráda zaměstná i faejce, kvůli jejich vrozeným schopnostem v oblasti léčitelství. KURÝŘI, vzdělanci církve, někteří z nich dostávají zvláštní pověření. Také přepravují nalezené sirotky, pracují jako informátoři pro kazatele. Také mají na starosti obstarávání pošty po celé Astorii, k tomu slouží schránky a druh vycvičených ptáků, nazývající se Kontillíci, o jejichž holubníky v hlavních sídlech Církve se musí starat, také přicházejí přímo do kontaktu s Archiváři. Post Kurýrů mohou zastávat jak obyčejní zemijci, tak i astrálové - jenž nedokáží ovládnout jiné Moiry než ty vymítací a tak se dobrovolně rozhodli pomáhat zde, čili mají i znamení Malekaie. Může jim být přidělen i Magický klíč, pro rychlé kontaktování kazatelů, pokud si to situace vyžaduje. Učenci se mohou stát i budoucím kardinálem, pokud je některý z nastávajících Kardinálů navrhne. Mezi nejznámější Kurýry co vlastní Magický klíč patří například nejstarší kurýr a velmistr učitel Olivier D´Arthet dále Metheora Haligan, Alexei Ratzchukov a Atrey Seelie. Pak jsou v církvi AKOLYTÉ. Akolyta je ten jenž se může účastnit obřadu zasvěcení, může jej připravovat či slouží jen jako pomocník. Starají se o sirotky, zajišťují jim oblečení a jídlo. Celkově se toto označení týká všech učenců, pomocníků a vzdělaných v církvi.
KAZATELÉ Kontilliánské církve. ARCHIVÁŘI slouží hlavně jako zapisovatelé všech událostí. Připravují archy misí, starají se také o holubníky Kontillíků. Taktéž zapisují doručení jejich dopisů a jejich následné rozdělení. Právě s Archiváři se dostanou Kazatelé nejvíce do kontaktu, protože právě těm později podávají hlášení o dokončené misi, detailně jim popisují slet událostí a vyhodnocení akce. NOVICOVÉ, může se jednat o zatím nezasvěceného jedince z řad církve či učně Řádu Kazatelů, který nemá znamení Malekaie, ale i o člena církve který již rituálem prošel a nyní se stále učí ovládat dvě a více Moir. Jedná se tedy o začínající astrála, co stále podléhá tréninku a učení na Kazatele, také nemůže plnit úkoly sám a dostává doprovod z řad zkušenějších.
Na samém počátku stál bůh Kontillius. Bůh magie, Ten co hledí. Miloval zemijce, kteří jej ještě za starých dob Albionu uctívali a vyznávali. Jeho náklonnost a přízeň se jim zasloužila o mnoho. Postupně na Albionu vyrostla Kontiliánská církev. Kontilius je za víru odměnil, požehnal své stoupence magickými schopnostmi. Byly to jen malé kousky, drobečky jeho schopností, ale pro obyčejného smrtelníka představovaly nevídané. Víra zemijců vzrůstala a společně s ní i církev samotná. Teď už nedrželi v úctě jen Kontillia, jako své slunce, které jim osvětlovalo cestu, ale také jeho paprsky, Kalu a Moru.
Kala, jakož ta, která věří a doprovází, patronka všech ztracených a Mora, jakož ta, která žehná a chrání, patronka všech tvůrců. Stejně jako tam kde existovalo světlo, musel ve světě Albionu existovat i stín, poslední Kontilliův paprsek chcete-li, znám jako Lilithé, Matka havranů. Smrt samotná. Ta svou práci konala poctivě a spravedlivě pod dozorem Kontilia, takže mezi životem a smrtí, světlem a stínem, panovala rovnováha a harmonie.
Církev svědomitě šířila víru po celém Albionu. Z jejich řad pak Kontilius vybral ty nejlepší z nejlepších, Šampiony později glorifikované a svatořečené. Představovali jednotlivé lidské vlastnosti a ctnosti, kterých si Bůh tolik cenil. Merili En, Lucida Ai, Veriden Sol, Quintus En a Malak Ein. Požehnal je a nazval je Castellami. Ti měli být právě jeho přímými posly, spojení mezi zemijci a Bohem. Za jejich zásluhy poté všechny castelly přizval a pozvedl k sobě na nebesa. Byli tak pro zemijce živoucím důkazem toho, jakou moc má Kontilliova přízeň.
V Albionu tehdy vládl řád a harmonie života. Nikdo jistě nečekal, co všechno mělo přijít dále. Tak tedy vznikla víra zemijců, jimi nazývaná jakožto Zenitra Vitae, v překladu to znamená: Cesta života.
⌘ MORA – Ta co žehná a chrání, druhým paprskem Kontillia je jeho dcera Mora, zobrazena jako pevná žena držící v rukou zbraň, povětšinou meč. Ve starodávném vyobrazení však držela v rukou hudební nástroj podobný Lyře. Nyní je důstojným patronem všech válečníků, výrobců zbraní, či výrobců všeobecně. K zemijským tradicím patří i vždy zbraň při výrobě pokřtít ať Bohyně Mora zbraň políbí a požehná jí. Mora je ale Bohyní odhodlání a pevné vůle, která je při boji, učení či rozhodování velmi důležitou součástí.
⌘ KALA – Ta co věří a doprovází, ženská postava držící svíci, či lucernu v novodobém zobrazení, povětšinou je zahalena kápí. Jejím patronem jsou půlnoční můry, jde o druh motýlů na Astorii, které díky lehkému poprašku na křídlech ve světle měsíce svítí. Je spasitelkou ztracených, ukazuje cestu věřícím v temných časech. Představuje světlo naděje. Je ukazatelem správné cesty, směru, rozhodnutí či víry. Taktéž je ochránkyní nevinných a smíru. Druhá personifikace je temnější, taktéž je Kala brána jako ochránkyně duší, převozníkem na onen svět. Tvrdí se, že když duše opouští fyzické tělo, spatří lucernu, světlo, paprsek Kaly.
.png){kind=small}
Otec magie, Ten co hledí anebo také Spasitel je zván bůh, který lidi vedl po cestě magie na jejich původním světě Albionu. Byl to on, jež dokázal vyzvednout hory do ohromných výšin a byl to také on kdo poručil vodám v Kakerských vodopádech plynout směrem vzhůru. To on lidi naučil magii výměnou za bezmezné uctívání. V celém starém světě lidí nebylo místa, nebylo člověka, který by neznal jméno tohoto boha. V jeho jménu vznikla Kontilliánská církev, jež mu stavěla svatyně nezměrné. On sám v mnohých věcích kráčel po zemi v podobě, jež mu je do dnešních dnů připisována ve starých svitcích. Postava z čiré magie v plášti sněhobílém, bez tváře či kůže. Nejmocnější bytost, kterou si šlo představit. Žel jemu samému, naučil lidi také to, co nikdy znát neměli, a to čerpat pravou surovou magii, ze kterých byla tvořená vlákna z nichž byl celý svět spředen. Neuměli je už jenom lehce ohýbat, či připlétat další, uměli je též trhat.
Tak začal poslední věk jejich lidu, poslední věk Zkázy Albionu. Kdo ví, zda za to mohlo narušení magie či se zkrátka jejich mocný bůh rozhodl k tak dlouhému spánku, ale ani on sám nemohl zabránit tomu, co bylo nevyhnutelné. Díky moci, jež lidem v připisované dobrotě, věnoval, zapříčinil, že svět, jež kdysi dávno spolu s bratry utvořil, byl uvržen do temnoty. Snad to byl on, kdo dal moc lidem opustit tento svět, kdo pomohl probourat magické ochrany Astorie, to už jsou však jen domněnky členů Kontilliánské církve, jež přetrvala i do našich dnů.
Dnes už je jméno Kontilla známé jen díky jménu církve, jež kdysi dávno byla založena v jeho jménu. Již jen málo lidí věří, že bůh z jejich světa ještě někdy zaslechne jejich modlitby, a i v samotné církvi je velebení jeho jména jen stínem toho, jak to bylo v pradávných dobách. Zda se ještě někdy jejich bůh objeví, aby se zjevil věrným nebo srazil v prach ty, jež zničili jeho svět, to již nikdo netuší, snad jen ti jež dokáží ve vláknech osudu čísti…
V srdcích všech zemijců stále ale září hlavní jeho dva paprsky. Kala a Mora, paprsky Kontillia. Svaté paprsky Kontillia, jsou vyobrazené jako dva poslové, dcery samotného Boha Kontilliánů.
Šampioni. Svatořečení. Každý z nich začínal jako obyčejný zemijec pod jiným jménem, která již byla dávno zapomenuta, ale jejich příběhy imponovaly samotnému bohu. Každý z nich měl jedinečnou schopnost a sílu ovlivňovat své okolí natolik, aby je ostatní následovali. Stali se vyvolenými a dostalo se jim i privilegia vstoupit na nebesa, společně pak dostali jména nová. Jejich cesta, ale nebyla jednoduchá.
– Už jako malá dívenka byla od přírody zvídavá. Narodila se do poměrně chudé rodiny, takže si své vzdělání musela vybojovat. Její rodiče byli však silně věřící lidé, kteří její touhu a růst podporovali. Ve svých patnácti letech se Merili En přidala k církvi jakožto archivářka. Díky přístupu ke knihám a vědomostem se z ní brzy stala učená žena, později také badatelka. To právě jí vděčili albioňané za množství knih a nově popsaných přírodních úkazů. Její snaha ale nekončila jen tam. Toužila šířit své poznání stejně jako víru církve. Opustila svůj post archivářky a se svolením svých nadřízených z církve vyletěla do světa. Nejdříve jako badatelka. Její fascinace okolím a prakticky čímkoli přitáhla velkou pozornost. Už tam na ni Kontillios poprvé upřel svůj zrak. Merili En procestovala svět, poznala nepoznané. Stále však držela v paměti svůj původ a vděk církvi, jelikož bez ní by jí její cesty nemohly býti umožněny.
Byla si dobře vědoma, že na světě existovaly stovky, ne-li tisíce takových dětí. Právě to byl prvotní impuls k tomu, aby svého nabytého vlivu využila pro budování a zřizování škol na odlehlých částech světa. V chudých čtvrtích měst a na vesnicích. Z počátku nebylo snadné získat finance a důvěru církve. Nebyla totiž jediná, která si jich žádala. Právě v tu dobu se jí ale zjevil samotný Kontillios a ujistil ji v jejím poslání. Učinil z ní Vyvolenou. Jako Castella představovala touhu po poznání, zvídavost a vzdělanost. Držel nad ní ochrannou ruku. Pod jejím jménem se vybudovalo mnoho škol a dokonce i univerzit, než ji Bůh přizval k sobě na nebesa a oprostil ji od přítěží smrtelnosti.
– Dva sourozenci vyrůstající přímo pod záštitou církve. Takový byl začátek dalších dvou Castell. Jejich rodiče byli kněží, takže oba byli vychováváni přímo církví samotnou. Brzy se také ukázalo, že snaha církve nebyla marná, jelikož jejich přednosti a silný charakter nakonec zaujaly i Kontillia. Začněme ale od začátku. Oba měli téměř neomezený přístup ke vzdělání, které církev poskytovala. A ačkoliv si byli sourozenci velmi podobní, vydali se postupně opačnými cestami. Lucida Ai svůj život zasvětila léčení a poznání lidského těla. Její empatie byla všem známá již od jejího útlého dětství. Cítila se všemi nemocnými, jejich bolesti byly jejími vlastními. Toužila jim ulevit od jejich strastí. Proto také nejen studovala medičejství, ale také se svým umem vyrazila do světa. Brzy zjistila, že ne všem nemocným je dopřáváno takového komfortu a možnostem léčby jako u církve. Mnozí trpěli v bolestech a jen čekali na svůj konec, který často také nebyl příliš úctyhodný.
Její bratr si naopak vybral cestu válečníka. Stejně jako Lucida Ai byla známá pro svou empatii, Veriden Sol si s sebou nesl velmi silný pud pro spravedlnost a čest. Jeho umění s mečem by překonal málokdo a jeho snaha chránit všechny počestné zemijce jej hnala dál. Stejně jako jeho sestra i on opustil pohodlné hnízdo církve, aby prozkoumal okolní svět. Bojoval proti slizkým úskokům, chránil ty nejslabší z nejslabších. Oba je se sestrou zarmoutilo, jak málo se některým z nich dostává, ačkoli si všichni zaslouží cítit stejné bezpečí. Spojili se s Merili En a žádali církev o podporu. I jim oběma se zjevil Bůh a učinil z nich své Castelly. Všichni tři tak mohli šířit víru a dobrotu pod jeho záštitou. Lucida Ai byla ztělesněním soucitu a ochoty, zasloužila se o mnoho lazaretů. Její bratr byl chrabrost, odvaha a spravedlnost, vybudoval nespočet sirotčinců, aby i ty nejslabší děti měly místo, které pro ně představovalo bezpečí.
– Jeho cesta byla poněkud klidnější, než ostatních Castell. Quintus En se narodil do dostatku. Jeho rodiče byli poměrně movití, což by mu bylo zajistilo poměrně pohodlnou budoucnost, kdyby chtěl. Jenže malý chlapec si už od svého mládí s sebou nesl označení podivína. Quintus En vystudoval, jak si jeho rodiče přáli, ale jeho představy se od těch jejich značně lišily. Vždy měl velmi silný cit pro přirozenou harmonii života, spojení s přírodou. Proto také jakmile mohl, odešel od většiny civilizace do naprosté pustiny. Žil v lese, kde si postavil skromnou chýši a zbavil se veškerého svého přehnaného dědictví, které se mu jeho rodiče snažili zanechat. Upřednostnil místo peněz a rušného života ve městě klid a ticho lesa. Žil tichý život, staral se o les a les se staral o něj. Zvířata se jej nebála, naopak k němu chodila pro pomoc, když byla zraněná nebo hladová. Jistě, nebylo tomu tak vždy, ale strávil v lese skutečně dlouhou dobu.
Stal se jeho ochráncem, duchem lesa. Žil z jeho darů a plodů, zatímco pomáhal udržovat přirozenou harmonii. Často se oddával meditacím, kultivaci své duše. Vydržel meditovat i několik dní v kuse, bez jídla a vody. Právě takto k němu přišel Kontilios. Tenhle malý podivín jej zaujal už ve chvíli, kdy odešel do lesa a od té doby jej pozoroval. Díky svým meditacím ale nepřišel Kontillios za Quintem En, ale Quintus En za Kontilliem. Nebyl to sice úmyslný počin a mladému muži chvíli trvalo, než si uvědomil, kam se jeho duše vlastně dostala, naučil se hovorit beze slov řeči duše. Ve stejnou dobu, ale začínaly předchozí tři Castelly jednat v Kontilliově jméně a Bůh se rozhodl, že mezi ně zařadí i malého poustevníka. Jeho klid, odhodlání a vnitřní mír, který Quintus En pěstoval, chtěl předat i dále, aby mohl mladý muž doplňovat jeho Castelly. Proto vyvolil i jej, promluvil k němu a vtisknul mu poslání. Nadále nejen chránil svůj les, ale měl víru a mír roznášet po celé zemi. Spojil jej s ostatními Castellami a nechal jej konat svůj úkol. Stejně jako ostatní, byl Quintus En svatořečen a přizván za Kontilliem na nebesa.
⌘ Příběh Páté Castelly, zvané později jako Temný Heretik a Matky Havranů:
Malak Ein narozdíl od ostatních Castell nešířil víru, dokonce ani nekonal velké skutky. Přesto si jej Kontillius rychle oblíbil. Mladík byl výrazný a živý, zezačátku představoval pro Boha samotnou esenci života. Malak Ein byl plný elánu, jiskry, radosti ze života. Miloval a miloval hluboko. Nutno ovšem podotknout, že občas i více žen najednou. Když k němu Kontillius promluvil a učinil jej Castellou, měl Malak Ein představovat to nejčistší z lidského bytí. Vášeň a jeho typicky urputnou radost ze života. Mladík svůj úkol přijal, začal šířit víru v Kontilliově jméně, ačkoli si svoje poslání užíval mnohem více, než jeho kolegové. Narozdíl od nich se nesnažil vtisknout zemijské existenci vyšší smysl, ale raději zemijcům potěšení a radost z bytí jako takového. Snad proto i po svém nanebevzetí přetrvával Kontilliovým oblíbencem. Už ze své podstaty byl Malak Ein velmi živý a horlivý. K překvapení všech po svém nanebevzetí se v něm probudil silný zájem o Matku havranů. Sledoval Lilithé dlouho, byl jí nablízku. Dokonce tak dlouho, že se do samotné Smrti zamiloval.
Jeho láska byla hluboká, stejně jako všechny jeho předchozí. Nikdo to ale nebral jako přílišnou hrozbu, ani Boha nejspíše nenapadlo, co by se mohlo stát dále. Pomocí svých nově nabytých schopností stvořil Malak Ein Smrti hmotné tělo, aby si ji mohl držet nablízku. To byl nemyslitelný čin, Lilithé byla také jakýsi paprsek Kontilliův, věčný stín, stejně jako Mora a Kala. Hmotného těla se jí nikdy nemělo dostat, jelikož omezovalo její schopnosti. Ten co hledí, byl tímto činem tak rozhněván, že jeho vztek zastřel jeho boží úsudek. Zabil Lilithé přímo před očima mladého Malaka, který následně propadl šílenému smutku. Nebo spíše smutku hraničícího s šílenstvím. V oparu neštěstí pozřel tělo mrtvé Lilithé, splynul s ní, pozřel tělo své mrtvé milované a smrtí se také nakonec stal on sám. Padl z nebes a oddělil se od ostatních Castell. Od té chvíle už vše nabralo rychlého spádu. Malak Ein, byl později známý jako Temný heretik zanevřel na zemijce a přísahal, že dokud bude poslední z nich dýchat, nedojde on odpočinku. Stejně jako nemohlo být dopřáno jemu, nebude dopřáno nikomu. Jeho hlavní ctnost, láska a vášeň k životu se obrátily v hříchy, na které sváděl zemijce.
Škodil jim jak jen mohl a bez rovnováhy Castell, bez Smrti, která by plnila své poslání, se Albion začal hroutit. Drobné střípky změn nastaly již vytvořil Matce havranů Malak hmotné tělo, vše vyústilo její smrtí. Poslední věk Zkázy, kataklyzma které zachvátil Albion bylo nevyhnutelné. Pomocí magie od Kontillius a zbylé Castelly zemijcům dokázali pomoci a v posledním zoufalém pokusu prchnout z hroutícího se světa, do nového světa Astorie.
⌘ Toto je příběh starý jako sám čas, mnozí na lásku mezi pátou Castellou a smrtí zapomněli. Dokonce i pravá podstata Kontilliánske církve je dávno pryč, taktéž zapomenuta. Jelikož na Astorii Bůh Albioňanů neexistuje. Ten co hledí, se ale dívá stále. Jeho moc ovšem není tak silná, aby se boží ruka dokázala opět natáhnout a pomoci těm zbylým padlým co ještě v hloubce své duše dokáží milovat a věřit. Ten co šeptá, však na Astorii má větší moc.
– Dlouhou dobu se vše zdálo být dokonalé. Církev vzkvétala. Castelly všechny šířily Božské poselství a ten v opojení ze svých úspěchů se rozhodl požehnat poslední z Castell. Mladíka jménem Malak Ein, jen později dostal označení jako Temný Heretik. Neříká se nadarmo, že v nejlepším se má přestat, protože právě jeho příběh stojí za zničením samotného Albionu.