–– Velcí ještěrovití tvorové, kteří k nelibosti cestovatelů nejsou pouze v pohádkách a babských povídačkách. Naopak, jejich rozšíření je snad až nepříjemně časté a pokud se zatouláte v nějakém rozsáhlejším skalním komplexu, poměrně pravděpodobně na nějakého narazíte. Jejich velikost se může lišit, závisí hlavně na věku a také na prostředí, ve kterém žijí. To snad jediné je právě může limitovat v růstu. Většinou ale i ti nejmenší dosahují délky alespoň pár metrů. Žijí, jak už bylo řečeno, ve skalách všeho druhu. Skalní komplexy, labyrinty, dokonce i skalnaté hory. Především se stahují k nalezištím belerithu. Většinou sídlí v síti chodeb uvnitř skal, které propojují jednotlivé jeskyně. Pokud je daná jeskyně dostatečně odlehlá a dostatečně hluboko v masivu, často si ji samice volí jako své hnízdo, kde kladou vejce, která chrání, dokud se nevylíhnou. Specifické jsou jejich končetiny, které se ani trochu nepodobají končetinám běžných plazů či ještěrů.

Připomínají spíš jakousi napodobeninu chitinových nohou hmyzu. Baziliškům končetiny rostou v průběhu života a jsou velmi ostré. Díky nim si také dokáží ve skalách budovat chodby, jelikož pro ně není problém prorazit běžný kámen. Jsou také zdrojem charakteristického cvakavého zvuku, který před baziliškem varuje, jelikož tak tito tvorové zní při chůzi, kdy jejich končetiny dopadají na kámen. Za to mají ovšem výborně vyvinuté všechny ostatní smysly, především pak čich. Stejně jako obyčejní ještěři vnímají pachy pomocí jazyka a ústní dutiny. Říká se, že pach kořisti dokážou zachytit až na několik desítek mil daleko. Není se čemu divit, ve skalách se příliš dostatečně velké zvěře, která by upokojila tyto šupinaté obry, nevyskytuje, takže potřebují využít každé případné možnosti zaplnit žaludek. Krom výborného čichu jsou ale bazilišci také vybaveni termoreceptory nad horní čelistí. Vypadají jako malé jamky, které lemují jejich ústní otvor. Ten je u těchto tvorů poměrně specifický, jelikož mají rozeklanou dolní čelist. Obě části jsou schopni roztáhnout do stran a zvětšit tak objem své tlamy. Mezi kostmi se napíná tenká blanitá část, která je snadno protrhnutelná. Tato blána v případě zavřené tlamy zůstává zkrabatěná a tvoří jakési vole povislé kůže na baziliškově krku.

Nejnebezpečnější na těchto tvorech je pro cestovatele jejich jed. Bazilišci mají silný jed, který do své kořisti vstřikují jedovými zuby. Krom jeho silné toxicity je nebezpečné také jeho velké množství, které oběť zcela paralyzuje zhruba do půl minuty. Jejich jed je vzácností i na černém trhu, jelikož je těžké jej z baziliška dostat, aniž by u toho daný jedinec sám přišel o život. Pakliže ve skalách potkáte baziliška, nemusíte se ovšem ještě loučit se světem. Tito masivní tvorové potřebují pro udržování metabolismu velké množství potravy. Většinou se živí medvědy, kteří v jeskyních zimují nebo mají doupata. Když se bazilišek dostatečně nasytí, odplazí se hlouběji do skalního komplexu a přejde do stavu hibernace. Díky tomu mu nespotřebovává příliš mnoho energie a dokáže tak vydržet dostatečně dlouho, než se zase objeví příležitost se řádně najíst. Potkáte-li tedy baziliška, nevěšte hlavu. Pokud tvor hibernuje, snažte se co nejrychleji a nejtišeji zmizet a doufat, že už se s ním nikdy neuvidíte.